RECENZE: Naleštění idolové One Direction si hrají na kluky z ulice

Na jeden měsíc do kin vstupuje dokument o chlapecké skupině One Direction. Tedy spíše oslavný medailonek, v němž fanynky ječí, jásají a slzí - bůhvíproč trojrozměrně.

Pro fanynky jsou to prostě Niall, Zayn, Liam, Harry a Louis; úžasní, báječní, "boží" princové jedné dívčí generace. Pro ostatní, tápající přijde vhod nápověda. Jméno One Direction nosí vedle filmu, který zítra vstupuje do Česka, i chlapecká skupina, o níž vypráví, něco jako britský Lunetic, jen novější, slavnější, mladší, bohatší, značkovější.

Holky šílí, nevím proč

Nic proti ní ani jejím ctitelkám, obě strany z toho můžou vyrůst, objevit jinou muziku a žasnout nad vlastními dětmi, koho zbožňují. Jiná věc je však dokument, plným názvem One Direction 3D: This is Us čili To jsme my, jenž měl šanci jít za kolovrátkový pop a zhola zbytečné trojrozměrné pozlátko. Ale trestuhodně ji zahodil.

Filmařsky je tak nanicovatě placatý, až se nechce uvěřit, že jej natočil Morgan Spurlock, režisér jízlivé hamburgerové satiry Super Size Me, ale také hříčky Nejlepší film, jaký byl kdy prodán, v níž odhaluje zákonitosti marketingu a reklamy.

Načež obrátil a sám stvořil typicky marketingovou zakázku, naleštěný pomníček o cestě kluků z ulice za snem. Klišé střídá klišé: dětské vzpomínky "vždy jsem byl jiný, vždy jsem bavil ostatní, vždy jsem chtěl zpívat"; fráze o slávě rychlejší než u Beatles či "rebelsky nebezpečném" nádechu kapely - kde ho propána vidí?; zaklínadlo jinakosti a la "pět rošťáků v jedné třídě". Přitom film netají, že skupina vznikla uměle, z jednotlivců vypadlých ze soutěže X Factor ji sestavil porotce Simon Cowell, a třebaže do finále nedošla, fanynky ji už udržely při životě.

"Holky šílí, vůbec netuším proč," uznává Cowell. Jenže tenhle nejzajímavější, vlastně jediný zajímavý prvek odbude film jen letmým vysvětlením neurologa a několika citacemi nadšených dívek: "Vím, že mě milují, změnili mi život." Až překvapivě tvůrci nezkoumají One Direction coby globální úkaz, ač zmapovali jejich světové turné se shodným jekem Japonek, Italek i Mexičanek; nehledají ani sílu marketingu a sociálních sítí.

Jak se dělá show

Místo toho dál budují otravný oslavný medailonek jako z průvodních záběrů SuperStar, včetně dojímání i sebedojímání pyšných maminek. Jisté kouzlo má bezprostředně aranžované řádění pětice, ale když dokola opakují, že jsou pořád "úplně normální kluci", působí stejně nacvičeně jako miss hlásající upřímně světový mír.

Jak v kině zabije čas člověk, který nespadá do cílové skupiny školaček? Může hledat na plátně mužské fanoušky skupiny; to je dost piplačka, ač třeba Martin Scorsese udiví. Nebo počítat gesta, kdy se hoši při zpěvu chytají za srdce a za břicho. Případně obdivovat detaily visutých lávek; koncerty One Direction poskytují vskutku dobrou školu, jak se staví účinná show.

One Direction 3D: This is Us

45 %

Velká Británie, 2013, 92 min

Režie: Morgan Spurlock

Ale na film je to zoufale málo, nálada stadionů se těžko přenese do kinosálů, v nichž snímek zůstává pouze na měsíc, do 2. října. Buď se chce dělat vzácným, anebo počítá s verzí, že s davy fanynek to nebude tak slavné, pokud si na vstupenku musí ušetřit z kapesného.

Starší generaci se v kině zasteskne po dvou věcech: zralých rockerech, kteří nic nepředstírají, a po věku, kdy se dovedli také tak bezhlavě, oddaně a čistě zamilovat.

4. září 2013