RECENZE: Andělská pohádka polidštila nebe

Do sálu na pracovní projekci pohádky Anděl Páně zabloudil jeden dospělý omylem. Když už tam byl, řekl si, že se tedy podívá, jak pašují další televizní inscenaci do kin. A žasl – on je to vážně film!

Nedůvěru k televizním projektům, které se pak na plátně vyjímají jako trhan na plese, vypěstovala divácká zkušenost. Tím milejší je zjistit, že existují výjimky.

Anděl Páně vznikal pro vánoční obrazovku, režisér Jiří Strach však „umluvil“ ČT, aby premiéru odložila, a našel partnery, kteří snímek pro kina vyšperkovali nejen triky.

Je to znát, i když další dva tři miliony korun by ještě pomohly kulisám či všem svatým z lidových pranostik, aby mohli své zázraky předvádět „osobně“ – to by teprve byla paráda!

Anděl páně

75 %

ČR, 90 min.

režie Jiří Strach

hrají Ivan Trojan, Jiří Dvořák, Zuzana Kainarová, David Švehlík, Oldřich Navrátil, Zuzana Stivínová

Nicméně to podstatné, nápad a styl, se za miliony pořídit nedá. Příběh o andělovi vyslaném na zem, kde musí napravit hříšníka, mohl zůstat jen tuctovou pohádkou, kdyby si s obecnou biblickou dějepravou nepohrál obdobně jako kdysi Stvoření světa či Hrátky s čertem.

Tedy vtipně, ale něžně, s úsměvem, nikoli s výsměchem. Z americké vlny rodinných filmů si bere příklad, že pohádka pro děti může chytrým druhým plánem bavit i dospělé, přitom však pojetí svatých Vánoc zůstává ryze české – stejně jako humor.

Sladká Klára Issová, dokonalá Panna Marie, zcela pozemsky posílá synka „Ježíšku, umejt! A běž si hrát s Jidášem!“ Nad postelí mezi obláčky se klene nekonečný prostor, zároveň se v peřinách vyvaluje svatá Anna s pilníčkem na nehty. Letmým žertem se připomene Kristovo plátno a Pán Bůh v podání Jiřího Bartošky přijme i výrok: Zbytečná otázka, když jsi Vševědoucí!

Nadevše lidský je však hlavně Ivan Trojan v roli nadutého anděla-nešiky, který by rád zaváděl nové pořádky. Za drzost kárá každý šéf, natož když podřízeného nachytá u karet s čertem, takže Bůh je oba sešle „dolů“ s jasným úkolem i varováním.

Jiří Strach točí pokračování pohádky Anděl Páně

Pokračování úspěšné pohádky přivede zpět na plátno čerta a anděla v podání Jiřího Dvořáka a Ivana Trojana, vrátí se i Jiří Bartoška coby Bůh. více

Jiří Dvořák coby pekelník, před Bohem podlézavý, vůči andělovi pokušitelský kumpán a sarkastický glosátor, si s Trojanem padl skvěle do noty. Člověku až přijde líto, že si ta perlivá dvojice nemůže vystačit sama a musí se zabývat nudnou lidskou čeládkou.

Tam je scénář Lucie Konášové nejslabší, neboť v říši smrtelníků staví nevšední dvojici poutníků do cesty naopak zcela konvenční zápletku o lásce lepé služtičky k zhýralému, leč polepšitelnému hraběti, jíž nepřejí hrabiví intrikáni v podání Zuzany Stivínové a Oldřicha Navrátila.

S výjimkou hezké „balkonové scény naruby“ se tu vedou lítostivé řeči o sirotcích u plotny a kují zlé pikle za sloupy, zkrátka to, co studiové pohádky omílají rok co rok. Také hrabě proměněný v žebráka připomíná spíše vězněného Monte Christa nebo zjevení z Planety opic.

Ale kdykoli se Anděl Páně odpoutá od lapálií figurek televizního ražení, vrací se k filmové podívané. Značnou zásluhu na tom má i hudba: plná, bohatá, doslova symfonická, dokreslující náladu dramat i svátečního smíření. Velkou roli sehrají malé detaily, třeba červené palčáky, jež nosí hrdina dojemně na šňůrce, obřad před kapličkou na sněhu při západu slunce či betlémské „rodinné foto“ se třemi králi a dortem – není nic vánočnějšího.

Škoda jen, že při průkopnické výpravě na půdu rodinné podívané nemohl být Anděl Páně byť o čertovský chlup odvážnější a nehodil ještě trochu víc „návnad“ dospělým. Dětem by určitě neublížily.