Cuarón totiž na příběh nabalil skutečný film. Nejde už o učesanou pohádku ve stylu Harry Potter sám doma, ve kterém natočil předešlé díly Chris Columbus, tvůrce komedií o osamělém hošíkovi vítězícím nad zloději.
Columbus zdobil rodinnou zábavu, Cuarón je filmař. A vše, co je ve Vězni z Azkabanu jinak než v Kameni mudrců a Tajemné komnatě, nastolí hned v úvodu, dalšími variacemi onen nový ráz už pouze stvrzuje.
Harry Potter a Vězeň z AzkabanuUSA, 2004, 150 minut Režie Alfonso Cuarón Hrají Daniel Radcliffe, Rupert Grint, Emma Watsonová Hodnocení: 80 % |
Třeba půvabné triky s nafukováním tetičky rozehraje v detailech: každý knoflík, podvazek, prasklý šev mluví o milimetrové obraznosti.
Noc, kdy Harry utíká z domova - ne už otloukánek, nýbrž vzpurný výrostek v pubertě - se třpytí přízračnými kapkami rosy a kouzelný autobus se zjeví jako ze sna. Zběsilou jízdu či bizarní hrátky zúženého obrazu vrací zpět na pevnou zem humor s černým nádechem: belhavá stařenka na přechodu či rozchechtaná tvář hledaného vězně na letáku jsou drobné nápady za milion.
Mění se i prostředí. Přestupní stanicí školáků je hotýlek čtvrté cenové skupiny a mládež se ocitá vlastně v baru - tady poprvé skřípe český dabing, jehož hlasy znějí příliš dětsky k vytáhlým postavám a dospělejším tvářím. Ani vůkol nezáří líbivé barvičky, útočí déšť, stín, mráz jako ve Dnu poté, prvky téměř z hororu. Už se nehraje pohádka, ale fantasy, vyšší škola stylizace pro každý věk a v každé složce, od střihu k náladě.
Fotogalerie |
Úžasné „létací“ scény nevedou blankytem, nýbrž temnými mraky nad ocelovým jezerem, a gesto mladé volnosti oživí výjev z přídi Titaniku. Přírodní proměny ročních období na „živém stromu“ propojují hrůzu s krásou jako v Ospalé díře. Mozkomoři, bytosti připomínající černé vzdušné medúzy, jejichž roje Cuarón rozhání efektním, oslnivě bílým jasem, jsou děsivější a neskutečnější než operetní upíři z Van Helsinga. Totéž platí o vlkodlakovi a Smrtonošovi - to už nejsou plyšoví Jůheláci.
Harry PotterRecenze filmové série |
Dozrál rovněž humor, nejen mezi dospělými, kteří „se hádají jako staří manželé“ či shazují slovní ušlechtilá moudra jemnou ironií. Vzorná Hermiona nerada slyší, že je staropanenská šprtka, také už se zjevem, oblečením, sladkým probouzením těla, kdy občas probleskne holé bříško mezi svetříkem a džínami, přibližuje dnešním náctiletým. A zjišťuje, že holčičí rána do zubů v pravý čas může být nad všechna kouzla.
Dokonce Harry, ač stále neohrožený rek, je do té role občas postrkován a bezděčné doteky Rona s Hermionou, dosud dětsky nevinné, si už oba zjevně uvědomují. Na rafinované, ač povinně cudné náznaky procitlých hormonů je zkrátka Cuarón mistr - až se fanynky leknou, aby Harry nakonec nebyl v partě jaksi navíc. A s nadsázkou lze pod pohádkovým nátěrem objevit velmi lidský původ celé zápletky: zdá se, že všichni čarodějové světa kdysi marně šíleli po Harryho mamince.
Skoro je škoda, že tak nápaditý filmař slouží dvě a půl hodiny cizí látce.
