RECENZE: Hezké chvilky bez záruky jsou plné klišé

Svůj návrat nazvala Věra Chytilová opravdu šalamounsky. Hezké chvilky bez záruky, které vstupují do kin, totiž obsahují obojí.

Bohužel těch pěkných okamžiků nabízejí méně než momentů, kdy člověk zjistí, že už ani jméno legendární režisérky nezaručí filmovou událost. A výsledek „půl na půl“, pro jiné slušný, se v tvorbě zaryté odpůrkyně prostřednosti jeví mírně skličující.

Paradoxně Chytilová odmítla šanci, aby z látky Hezkých chvilek vznikl seriál, ale přitom ho v podstatě natočila pro velké plátno. Příběh, jehož nitky se sbíhají v poradně psycholožky alias Jany Janěkové, má podobu figurkářského panoptika, více banálního než bizarního, v němž se vynořují a zase mizí jednotlivé „případy“.

Hezké chvilky bez záruky

50 %

ČR, 108 min.

režie: Věra Chytilová,

hrají: Jana Janěková, Boleslav Polívka, Jana Krausová, David Kraus, Igor Bareš, Martin Hofman,

Souběžně se odvíjejí partnerské trable lékařky a její mondénní pacientky, dvou čtyřicátnic utíkajících před posledním zvoněním do náručí mladíků, kteří by mohli být jejich syny – a třeba jsou.

Což je motiv silnější, nosnější a poskytující chytřejší humor včetně zralé sebeironie, byť připomíná zápletku americké komedie Prime s Meryl Streepovou coby terapeutkou Umy Thurmanové. Rozdíl je v tom, že Hezké chvilky se od smíchu přelévají k moralitě.

Současné velkoměsto podle Chytilové je bublající akvárium plné štvanců, neurotiků, podivínů a zoufalců, přičemž lékařka, která by se nad ním měla sklánět s vědeckým odstupem, se mrská u dna jako jedna z mnoha uhoněných rybiček.

Rychlá úvodní zkratka nahodí obrysy několika klientů, znuděného boháče Bolka Polívky či chorobně oddaného manžílka Jiřího Ornesta, kterého mimochodem kamera zastihne v kině na Chytilové snímku Dědictví.

Na hrdinku čeká doma druhá směna, přičemž snad jen Igor Bareš coby její muž umí pohrdavé „Ty psycholožko“ vyplivnout jako nejtěžší nadávku. Ona úspěšná, on ztroskotanec, boj o vládu svádějí nad volantem.

Že jsou to klišé? Jistě, a podobnými se to ve filmu jen hemží. Domácí násilí začíná výtkou Tys nekoupila pivo?!, za stařenkou chodí syn jen kvůli jejímu důchodu, Němec vidí v Česku „korupci a bordel“, mladý cynik se neváhá proslavit kradmými fotografiemi nemohoucích lidí na prahu smrti – a Chytilová tak zároveň našla berličku, jak zopakovat svou posedlost estetikou ošklivosti, na níž vystavěla „nahatý“ film Vyhnání z ráje.

Ostatně není to jediná režisérčina repríza. Bůhvíproč ji tak fascinují milionáři, jejichž karikatury po Dědictví a snímku Pasti, pasti, pastičky završuje i Polívkova postava z Hezkých chvilek.

Působí sice jako roztomilý nadsamec, byť díky hercově profesionalitě může z většinové skladby neherců či poloherců zdánlivě trčet, ale hlavně umělý papírový hrdina, kterému peníze vzaly chuť do života, neznamená šanci, nýbrž spíše pomstu.

Film vlastně nemá osobité hrdiny, jeho půdorys tvoří sociologie a typologie s prvky estrády. Někteří se přesto dokážou prosadit – za příležitost pro Martina Hofmana zaslouží režisérka uznání; jiní, jako David Vávra nebo Bára Hrzánová, si vychutnají alespoň svou malou etudu. Ale na druhé straně se vrství výjevy z rodu pokleslých lidových anekdot, jejichž laťka leží někde mezi snímkem Waterloo po česku a televizní zábavou Zlatá mříž.

Rozpornost filmu stvrzují také kontrasty mezi nervní kamerou šikovně předstírající, že se něco děje, a předlouhými dialogy, jejichž šroubovaný jazyk střídá literárnost s mluvou telenovel. Věty typu „Chci s tebou mít kontakt“ či „Jsi jen jednou z mnoha“ by snad měly tahat za uši už dramaturgii.

Otázkou však je, zda by byla ochotna vést kvůli nim bitvy, když vzdala i válku, totiž rozklíženou stavbu celého filmu, na niž se mohou vějičky vtípků z ordinace věšet jako na vánoční stromek, dokud se nezřítí.

Noční sex na lavičce, denní sex na lodičce, Freud na stěně a pod ním léčitelka duší radí: Takový už je život, případně Tak už to chodí. Na film, natož od Věry Chytilové, to je hodně málo.