RECENZE: Účastníci zájezdu razí techno, jejich Krobot trpí víc

Nevrlý pán za volantem autobusu, jenž v belgickém filmu Paradise Trips vozí turisty k Jaderskému moři, trochu připomíná postavu Miroslava Krobota v Účastnících zájezdu, trpící úbytkem podšálků. Ovšem jeho belgický protějšek trpí víc – a z jiného důvodu.

Na poslední cestu před penzí totiž dostal partu alternativní mládeže, která razí techno, drogy a životní postoj „neřeš, uvolni se, užívej si!“. Navíc mezi nimi objeví vlastního syna, kterého zavrhl, s vnukem, o němž neměl tušení.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

A to je všechno. Od počátku je jasné, že režisér Raf Reyntjens ve svém celovečerním debutu vede obyvatele rozdílných světů k mezigeneračnímu smíření ve jménu hošíka, jenž dědečkovi objevuje počítačové hry a tatínkovi vyčítá, že už z něj zase táhne marihuana. Pro důchodce dbalého zákonů jsou to všechno „hipísáci“ – a má svým způsobem pravdu, protože režisér je představuje jako dav uvolněných figurek bez osobitějších charakteristik než „podporujeme mír“. V očích jeho syna je zase kapitalista každý, kdo pije Coca-Colu a nosí boty ušité nebohými dětmi v Bangladéši.

Jenže natolik povšechný střet názorových tezí postrádá tajemství – kromě jediného silného okamžiku, kdy řidič objeví, co neví o své dlouholeté manželce. Především se však skoro nepracuje s humorem, což je zabitá šance: usedlá kravata proti zcuchaným dredům tvoří pouze znaky, nikoli zdroje zábavného jiskření.

Obraz festivalu

Nejzdařilejší stránkou snímku zůstává jeho prostředí, jež režisér ve finále snímal na festivalu elektronické hudby v Chorvatsku, kočovnické seskupení stanů a karavanů dokreslené stohy odpadků a vytrvalým rytmem „ducduc“, jenž dohání buď k šílenství, nebo k blaženosti.

Paradise Trips

Belgie, 2015, 90 min

režie: Raf Reyntjens

hrají: Gene Bervoets, Noortje Herlaar, Jeroen Perceval, Pascal Maetens, Line Pillet

Hodnocení­: 50 %

Pochopitelně k „tripu“ patří halucinogenní výjevy, které však zkoušelo v rovině fantaskní lyriky zachytit už příliš mnoho filmařů, tudíž Reyntjens ani nemá šanci přijít s originálním pojetím. Třeba s houbami si bláznivěji pohrál už Pavel Marek v Mrtvém lese z roku 1990.

Předvídatelnou historku Paradise Trips zachraňuje, že nestrká autorské soudy a sympatie pod nos. Hlavně tam, kde mezi „šťastnými“ nezávislými a „nešťastným“ řidičem stojí chlapec, který nad svobodnou jízdou svých rodičů zrovna nejásá.