RECENZE: Milda Jakeš ukazuje knedlíky do foroty i děkovný dopis od Gotta

K démonizaci se Miloš Jakeš opravdu nehodil ani jako generální tajemník komunistické strany, natož coby důchodce z dokumentu Milda, jenž kiny putuje v kolekci novinek z jihlavského festivalu.

Trailery

Sledovat další díly na iDNES.tv

Je to groteskní paradox. Jakeš filmařům ochotně otevře lednici s kastrůlky zelí i mrazničku plnou švestkových knedlíků, jež si prý navařil „do foroty“, ukáže urnu s manželčiným popelem, svou postel z roku 1948 i obraz malovaný vlastní krví, když se kdysi pořezal. Dokonce přizná, jak nechal zkoumat nalezené cigaretové papírky, jestli pravnuk nekouří marihuanu. Vše s úsměvem pětadevadesátiletého muže vděčného za pozornost.

Ale jakmile padne slovo procesy, natož jméno Milady Horákové, vidí doslova rudě. Procesy? „Takové věci se stanou, asi byly nějaké důvody je odsoudit.“ Horáková? „To byl omyl, ale země se bránila studené válce.“ Slánský? „Končím rozhovor, to není podstatné, vy nevidíte, jak byli lidi šťastní! Útočíte na mě jako prokurátor na tu Horákovou!“

Nicméně jakkoli korektně a přitom důsledně se režisér Pavel Křemen ptá, co jiného mohl čekat než napůl melancholickou a napůl operetní přehlídku relikvií minulosti. Žije s nimi spousta seniorů, jen ty Jakešovy suvenýry jsou bizarnější: děkovný dopis od Gotta, obraz od Husáka, lovecká trofej z Mongolska, plakát ze Severní Koreje, která mu „přirostla k srdci“. Nechybí ani dávno nefunkční barevná televize od „zrádce“ Gorbačova, kterou prý dával všem pohlavárům: „Lituju, že jsme mu důvěřovali.“

Mladí vidí dojemně bezmocného staříka líčícího, jak byl „stydlavej“ v lásce, ale i pamětníci registrují spíš omezenost naivní víry než mocenské zlo. Ostatně vrchol Jakešovy kariéry popisuje výmluvně jeho bratr: „Vyprávěl mi, jaké jsou tam tahanice, že Husák to nechce dát Štrougalovi, a já mu řekl: Buďto jdi od toho, nebo tu funkci vezmi sám.“ Vzal ji.

Že odpůrcům tyká, kdežto oni jemu vykají; že ho v mládí fascinovala firma Baťa, kde pracoval, ale znárodnit ji museli, „protože byla velká, žádný kvelb“; že v srpnu 1968 prý ani nemohl zradit, protože byl právě na dovolené v Sovětském svazu; že „ze mě chtěli dělat blbce, ale já měl jedničky,“ načež ukazuje vysvědčení a řády; to vše jsou jen perličky stvrzující obecné povědomí, že Jakeš nikdy nebyl zrovna veleduch. Nepoví nic nečekaného, pouze drobné postřehy od plačícího Brežněva přes omezenou vlastní pravomoc – „mohl jsem leda návštěvám nabízet kafe“ – až po svědectví, že v soukromí se straničtí vůdci nestýkali, ani na pivo nezašli.

Milda

60 %

Česko, 2017, 75 min

Režie: Pavel Křemen

Scénář: Pavel Křemen

Kamera: Robert Novák, Marek Kořínek, Pavel Křemen

Hrají: Miloš Jakeš, František Stárek

Chod strany za jejího soumraku tedy Jakeš neodhalil a jeho profil nejlépe shrnul pravnuk: „Je pracovitý, upřímný, ze svých názorů nepolevuje a já bych jeho dobu nevracel.“ O nemožnosti dialogu se přesvědčí jak disident František Stárek, na jehož výrok o lidské potřebě „vody, vzduchu a svobody“ Jakeš bezelstně odvětí, že „stát se přece staral o lepší přírodní ovzduší“, tak Martin Věchet, otec trutnovského festivalu, kde podle Jakeše písně „naleptávaly“. Navíc jejich setkání dokazuje, jak byla aféra s Věchetovým pozváním Jakeše do Trutnova nafouknutá a překroucená.

Ale byť nepřekvapí, jako portrét je Milda vyrovnaný, zábavný a ve dvou chvílích dokonale výstižný. Když dnešní sešlost soudruhů u párků sleduje znuděná servírka a když Jakeš naprosto vážně prohlásí: „Nic horšího mě v životě potkat nemohlo, než že mě vyloučili ze strany.“