Je v životě mezi oběma pohlavími, co se týká nevěry, nějaký rozdíl? Nemyslím teď po technické stránce...
Kdybych měl mluvit za moji postavu Edy, který je docela křupan, tak bych řekl, že rozdíl mezi mužskou a ženskou nevěrou je v tom, že ženská se hned zabouchne, kdežto chlap to umí oddělit. Tedy lásku a sex. Mám-li mluvit za sebe, tak si myslím, že je možné nevěře předejít komunikací s partnerem o intimních věcech. Nestydět se, říci tomu druhému, po čem toužím. A to ještě před svatbou. Jinak je pak svatba prvním krokem k rozvodu.
Může být člověk v dlouhodobém monogamním vztahu šťastný? Respektive co vás na monogamii baví a co naopak štve?
Momentálně jsem v partnerství se svojí snoubenkou již čtyři roky šťasten. Asi je to právě tím, že spolu umíme komunikovat. Takže mě za ty čtyři roky na monogamii nic neštve.
Čemu či komu jste byl během života nejvěrnější? A co nebo kdo je nejvěrnější vám?
Nejvěrnější? Tak dobře. Vezmu to popořadě. Za prvé snoubence, za druhé snoubence a za třetí snoubence. Pak ještě svojí práci. A kdo je mně nejvěrnější? No, řeknete si možná, že jsem naivní tele. Ale snoubenka Kateřina.
A v práci? Pokud jsou vaši nejvěrnější parťáci muži, dovedete si takové přátelství představit se ženou?
Již 48 let hraju s divadlem Sklep. Jsou tam muži i ženy. Takže si to nejen dokážu představit, ale mám je všechny většinu života kolem sebe.
Milan Šteindler■ Narodil se 12. dubna 1957 v Praze. Vystudoval režii na FAMU, ovšem už za středoškolských studií založil spolu s kamarádem Davidem Vávrou tehdy amatérské divadlo Sklep. S Vávrou také vystupoval ve slavném satirickém pořadu Česká soda. ■ Jako herec zazářil v komedii Vrať se do hrobu!, na svém kontě má ale desítky dalších rolí ve filmech i seriálech - PanMáma, Gympl s (r)učením omezeným, Redakce a mnoho dalších. ■ Jako režisér je podepsán pod snímky jako Perníková věž či Díky za každé nové ráno, za který získal Českého lva. |
Jedna z vašich posledních her se jmenuje Tatarák na ex. Zabýváte se v ní společenskými otázkami. Češi se v průzkumech hlásí k tomu, že utratí během života víc peněz za cigarety a alkohol než za zdraví a studium. Za co nejvíc utrácíte vy?
Za zdraví a studium… Ne, kecám. Za alkohol a cigarety. Mezitím občas koupím i nějaké jídlo. A o jídle v „Tataráku“ také mluvíme. Například nedávno jsem viděl reklamu na rybí prsty. Tam se říkalo, že: „Naše rybí prsty jsou z opravdového rybího masa.“ Sakra, to mi řeknou v šedesáti, že doteď nebyly rybí prsty z rybího masa? Z čeho tedy byly? Existuje takový vtip. Proč ryby nemají prsty? Protože jim je usekal kapitán Iglo. Jestliže tedy doteď nebyly rybí prsty z opravdového rybího masa, tak já se ptám: Kdo komu tady sekal prsty?! Takové polotovary jsou mnohdy horší než cigára a chlast.
Teď prosím jedna odbočka. Váš tatínek prošel za druhé světové války koncentračním táborem a napsal o tom deník. Četl jste ho?
Ano, máme s bratrem tatínkův deník. Víte, trvalo mi třicet let, než jsem se odvážil do něj podívat. A jistě mi věříte, že to nepůsobilo radostně. Co jsem však na mém tatínkovi vždycky oceňoval, byl jeho černý humor.
Dařilo se černým humorem překonávat šílenosti koncentračního tábora?
No nevím, jestli je to tak humorné. Ale občas říkával, že člověk si zvykne i na šibenici.
Občas mluvíte o tom, že byste chtěl natočit film na vážnější téma. Nenapadlo vás třeba deník vašeho tatínka zfilmovat, například černobíle? Přece jen jste v Moskvě přebral za film „Díky za každé nové ráno“ cenu za režii přímo z rukou amerického herce Richarda Gera nebo jste režisérský úspěch slavil s filmem „Vrať se do hrobu“.
Ano, rád bych toto téma zpracoval filmově. A dokonce jsem to už začal připravovat. Ale není to úplně originální nápad. Režisér Steven Spielberg také natočil Schindlerův seznam, protože měl v rodině někoho s podobným osudem. Říká se, že se mají tyhle hrůzy připomínat, aby se neopakovaly. Ale chcete znát můj osobní názor?
Ano. Prosím.
Tak já si myslím, že lidstvo je nepoučitelné. Ale připomínat tyhle věci je nutné. I když je to tak účinné, asi jako když si stříháte nehty.
