Můžete popsat roli, kterou hrajete?
Hraji postavu Edy, majitele cykloservisu. Je to jemně řečeno buran a hlavně notorický nevěrník. Na terapii léčby závislosti na sexu ho poslala manželka, protože, jak Eda říká „mu přišla na dvě baby a dala mu nůž na krk“. Eda sice terapii podstupuje, ale s nevěrou skoncovat nehodlá. Jak se s tím vyrovná asi nebudu prozrazovat, neb je lépe přijít se podívat do Divadla Na Jezerce, kde má hra Pánský klub 4. dubna premiéru.
Kde jste pro roli Edy bral inspiraci?
Inspiraci jsem nijak zvlášť nehledal. Pravděpodobně to bude tím, že role je dobře napsaná, a navíc ve mně kus burana prostě asi je.
Pánský klub je nová hra, čím přesně vás oslovila?
Abych byl úplně přesný, tak mě oslovil Honza Hrušínský, zda bych u nich nechtěl něco dělat. On měl na mysli režii a já hraní. Vyřešil to Matěj Balcar, autor a režisér hry Pánský klub, který mě obsadil jako herce. Takže to je stran toho oslovení. A práce na té hře mě baví, protože nás Matěj vede spíše k poměrně civilnímu až skoro filmovému projevu. Čím jsem starší, tím víc mě baví role, které nejsou ve vyslovené nadsázce. Těch jsem si užil dost. Nevyhýbal bych se ani vážnému dramatu, kdyby mi někdo věřil, že jsem schopen ho zahrát.
Fotogalerie |
Mohl jste do textu své postavy či celé inscenace nějak vstupovat a přispět svým humorem a nápady?
Mohl. Ale celkem nebylo třeba. Moje postava Edy je napsaná přesně, jasně a poskytuje dostatek prostoru pro drobnokresbu charakteru, v tomto případě poněkud pokřiveného charakteru. Jasně, že jsem si tu a tam slůvko přidal, ale to jen pro živější průběh naší konverzace během terapie.
V oficiálních propozicích ke hře říkáte, že máte rád komedie, které ukazují více než jen humorné situace. Co navíc zde tedy diváci uvidí?
Jak říkám, čím jsem starší, tím víc tíhnu k věcem, které nejsou jen „pro legraci“, ale mají nějaký přesah. Možná si ve svém věku chci postavit pomník jako charakterní herec. Proto se rád chlubím, že díky letním hrám jsem také shakespearovský herec.
V tomto případě se s námi může divák zamyslet nad tím, zdali je nevěra selháním charakteru člověka, nebo jestli někdy zdánlivě na první pohled odsouzeníhodná věc nemůže být naopak i konáním dobra. A nastolujeme otázku, zda vůbec lze člověka soudit, když nevěra, jak říká Friedrich Dürrenmatt: „Není společenský, ale přírodní úkaz.“
