RECENZE: Režisér Luc Besson si ve Valerianovi hraje s barvičkami

Agenti Mulder a Scullyová v pubertě na půdě Star Wars. Tak se dá shrnout film Valerian a město tisíce planet, jímž se vrací na scénu režisér Luc Besson.

Z filmu Valerian a město tisíce planet | foto: Bioscope

Komiks Valerian a Laureline vyšel poprvé v roce 1967 a nejen jeho výtvarník Jean-Claude Mézieres míní, že si z něj americký tvůrce George Lucas „vypůjčil“ řadu motivů pro své Hvězdné války natočené o deset let později. Jenže filmový přepis francouzské předlohy vznikl teprve nyní, takže z pohledu diváka to vypadá právě naopak – jako by Valerian a spol. opisovali od Lucasova světa.

Jeden rozdíl však zůstává: Star Wars, přesněji původní tři epizody série, jsou daleko dospělejší, zatímco Bessonova novinka má blíže k dětské podívané. Ostatně sám režisér se do kreslené vesmírné agentky odolávající milostným nájezdům rozverného kolegy zamiloval prý už jako desetiletý kluk.

Což je přesně věk, kterému film vyhovuje. Zralejší publikum může dospět k názoru, že mu oba mondénně stylizovaní, okázale mladiství agenti svým pubertálním kočkováním pijí krev a že jedinou oázu nachází v hýřivé podobě smyšlených světů.

Přinejmenším zpočátku: po příjemně parodickém úvodu ze současnosti, kdy si v rámci politické korektnosti potřásají rukama astronauti obou pohlaví a nejrůznějších známých i bizarních mimozemských ras, skočí děj do daleké budoucnosti na „perlovou“ planetu, s nekonečným bohatstvím odstínů srovnatelnou s Avatarem.

Besson si vůbec rád hraje s barvičkami, ve Valerianovi míchá zářivě neonový koktejl, který v prvních minutách vyloženě oslní, posléze zahltí a nakonec přesytí.

Křiklavá pestrost se týká fantaskních krajin, futurologických měst, ale také více či méně veselých převleků, které hrdinové vystřídají, či groteskních bytostí, jež na své mezigalaktické pouti potkávají. V neposlední řadě se s barevností pracuje v pasážích zasazených do virtuální reality, což přináší na jedné straně zajímavý prvek, ale na straně druhé prostě ještě větší zmatek.

Podivná stvoření

Ovšem čím okrasnější je fasáda komiksového dobrodružství, tím výrazněji kontrastuje s chudým obsahem. Protože zápletka by vydala leda na úvodní pětiminutovku tradiční bondovky a zlosyn nezůstane záhadný o mnoho déle, posouvá se vyprávění vlastně pouhou sérií cest, na nichž speciální vládní agenti pro správu lidských území hledají ve vesmíru vyvrhele, případně jeden druhého navzájem.

Valerian a město tisíce planet

55 %

Režie: Luc Besson

Hrají: Dane DeHaan, Cara Delevingne, Elizabeth Debicki, Clive Owen, Ethan Hawke, Rihanna a další

Streamovací služby: Netflix

Kinobox: 70 %

IMDb: 6.4

Třeba za pomoci věštecké medúzy, která zastupuje rodinu zábavnějších zastávek. Jinými slovy, komiksová pohádka Valerian a město tisíce planet rozhodně netrvá přes dvě hodiny proto, že by v kratším čase nestihla odvyprávět tuctovou historku, ale pouze a jedině proto, aby v epizodických odbočkách předvedla co nejvíc prapodivných stvoření.

Tady ovšem novinka naráží na čistě fanouškovské, mimofilmové limity. Kdo s původním komiksem vyrůstal, bude každičkou podrobnost snímku ochotně, ba láskyplně poměřovat s vlastní pamětí.

Kdežto pro diváky předlohou nepolíbené zůstane Valerian a město tisíce planet jednou z mnoha fantasy, která se liší jenom odlehčenou variací na Akta X v úpravě pro náctileté, tedy vyšetřovatelským tandemem a la Mulder a Scullyová, který sotva vyšel policejní akademii.

Ztvárnili je Dane DeHaan a Cara Delevigne, na plátně se mihne Clive Owen či Rihanna, ale to vůbec není podstatné. Hlavní roli hrají barvy a nic než barvy. Až moc barev.

Trailer k filmu Valerian a město tisíce planet: