Zaorálek přednesl smělou světáckou vizi, kde už Česko nebude jen „montovnou“ čili dodavatelem řemesel pro zahraniční štáby, nýbrž bude produkovat, a to i na zakázku stále sílících streamovacích služeb.
Filmaři vrátili debatu zpět v čase a domů, k internímu sporu o způsob digitalizace, jejž před Zaorálkem opět rozehráli, a ke stesku, že nová metoda není povolena; načež se dověděli, že ji nikdo nezakázal.
Taktéž žádali víc nezávislosti a peněz pro veřejnoprávní služby v čele s Českou televizí. Ministr namítl, že ani ředitel ČT, ani Rada ČT nechtějí úpravu koncesionářského příspěvku nyní otevírat a že sám je pro kontrolu, jež hospodaření ČT prověří; bude-li v pořádku, napraví její reputaci a lze mluvit o zvýšení poplatků.
Filmaři však přispěchali s vlastními nápady, jak Kavčí hory zaopatřit. Například důchodci by měli televizní vysílání zdarma, ostatní by si za ně připlatili. Nebo by se za náklady pořadu StarDance, který „patří na komerční stanici“, natočilo „patnáct dobrých filmů“ jako za české nové vlny 60. let. Pro pořádek, StarDance pochází z veřejnoprávní BBC, její rozpočet by na tolik filmů nestačil – a hlavně, kdo by je točil?
Nakonec Zaorálek od filmařů slyšel, že „hrozí amatérizace tvorby“. Jenže ta už dávno panuje a v digitální éře ji nezastaví ani ministr.
