Když točí fotograf o fotografovi, zavání to buď uctivým holdem, nebo uměnovědnou nudou pro ČT2 až ČT8. Ale autorský dokument Jan Saudek, jímž coby režisér debutuje Adolf Zika, kupodivu mezi oběma hrozícími zradami vcelku slušně prokličkoval.
Ani filmařsky Zika neodvedl špatnou práci: přemýšlí obrazově, snaží se, aby se na plátně stále něco dělo, měnilo, hýbalo. Ale dává-li Saudkovu portrétu přívlastek "pravděpodobný", není to pouhý bonmot. Ani Zika totiž Saudka nedostal: neodmaskoval ho, nezlomil, nedonutil k čirému výprodeji upřímnosti beze stopy pózy. Zdá se však, že to nedokáže nejen Zika, ale především sám Saudek, pro nějž se hravá provokativní stylizace stala už dávno druhou přirozeností.
Lidé kýče chtějí...
Také dokument často používá stylizované vyprávění. Začíná honbou spermií, z níž se vyloupnou chlapci-dvojčata v černobílé verzi, a dětský vypravěč provede návratem z války až k prvnímu milování, jež malý Saudek zahlédne a od nějž datuje svou posedlost sexem "od osmi let".
Hrdina snímku pak vypráví o pornografii, umění, o dětství coby "nejhorším času mého života" či o lásce k bratrovi Kájovi Saudkovi, s nímž ho "rozvedly až ženské". Dostává bohužel otázky povšechného typu "co bylo nejhorší, nejlepší, nejtěžší", konkrétněji na něj Zika dotírá jen vzácně, takže Saudek vesměs mluví, o čem sám chce, či hovor stočí, jak potřebuje. A předvádí se jako vždy, až na vzácné situace, kde jdou žerty stranou.
Jednou z nich je Saudkova beseda s diváky v Divadle Na zábradlí. Na pódiu si hrdina drží komediantskou fasádu, s dámami si dává schůzky a pánům přitakává - Ano, jsou to kýče, a zvrhlé, ale lidi chtějí kupodivu špatné věci. Ale jakmile ho nařknou z estetiky ošklivosti, vypění - Já lidi ošklivě nevidím, na žádné mé fotce nenajdete násilí nebo ubohost! Na jiném místě dozná, jak se bojí výsměchu, což je daleko zajímavější než "senzační" úvahy, zda by se miloval s vlastními dětmi či s muži.
Podobně výprava za motivy a místy vzniku slavných fotografií objevuje obsahově i obrazově víc Amerik než rozsáhlý blok o vztahu k Sáře Saudkové. Ona je podle Saudka "obstojná řemeslná fotografka", Saudek podle ní "není obchodník a bojí se lásky a odpovědnosti". Žádné ložní prádlo se nevětrá, partnerské peripetie už dávno propral bulvár, takže jedinou novinku tu představují výtvarné hrátky a košaté výrazivo v korespondenci Saudkových.
Výčitky, jen výčitky
Dokument se vzdává útoků, neřkuli obžaloby, chová se k Saudkovi vstřícně i zdrženlivě, takže hrdinovo dílo působí provokativněji než film o něm. Saudkovo nejslabší místo našel ve skleslé větě - Pořád cítím výčitky, jenom výčitky.
A Zikův nejsilnější nápad tkví ve scéně s modelkou, již snímá dvěma kamerami, jednou jaksi "neoficiální"; ze srovnání obou záznamů téže situace vypadnou úplně jiní lidé - a když se dotyčná dáma počne zvučně smát, je i nezaujatému divákovi snad poprvé Saudka opravdu z duše líto.
Jan Saudek
ČR, námět, scénář a režie Adolf Zika, účinkují Jan Saudek, Sára Saudková, 95 minut
Hodnocení MF DNES: 60%
