Říkají si Divadlo hereckých osobností. Vzhledem k tomu, že na málokteré soukromé scéně najdete takovou koncentraci dobrých herců, mají na to právo. Karel Roden, Jana Krausová, Ivana Chýlková, Ondřej Sokol, Kryštof Hádek, Jan Cina či nově třeba Iva Janžurová a Chantal Poullain. Pražské divadlo Studio DVA se pyšní návštěvností okolo 200 tisíc diváků za sezonu. Při setkání s dvaačtyřicetiletým energickým producentem Michalem Hrubým rychle pochopíte proč.
„Když se toužím s někým potkat, nabídnu mu práci. Pak se tetelím, jsem u toho a je mi hrozně dobře,“ přiznává Michal. „Takhle to bylo s Hello, Dolly!. Bavili jsme se o ní s Ivanou Chýlkovou už před patnácti lety a ona mi tehdy řekla, že je na Dolly ještě mladá, že až tak za pět let. Za pět let jsem přišel a ona se smála, protože myslela, že jsem na to zapomněl,“ vzpomíná s úsměvem na tváři.
Magazín City LifeV novém vydání magazínu City Life Mladé fronty DNES si přečtete také o pražských střechách. Někde si dáte dobrou kávu, na jiné si poslechnete čtení, na další se můžete nechat unášet výtvarným uměním. A ze všech je jedinečný výhled na Prahu. V pravidelné rubrice představujeme Winternitzovu vilu. Stojí na pražském Smíchově a je dílem architekta Adolfa Loose. |
V divadelním prostředí se pohybuje od začátku 90. let, poznal provoz náročné dramaturgie i agenturních představení. Herecký svět mu učaroval, když po maturitě na hotelové škole začal pracovat za barem Divadla na Vinohradech. „Už předtím jsem chodil do divadel s babičkou, byl jsem trochu fanatik. Pak jsem odjel do Austrálie a po návratu řešil, co dál,“ vypráví Hrubý. „A protože jsem byl neustále v kontaktu s lidmi z vinohradského divadla, toužil jsem se dovzdělat a posunout. Přeci jen oni byli ti divadelníci a já jen číšník za barem,“ popisuje, jak si podal přihlášku na DAMU. „Když jsem se díval, co bych mohl studovat, tak jsem zjistil, že jedině produkci. Hrát nebudu, režírovat nebudu, ale asi to všechno spočítám a dám ty lidi dohromady. Možná jsem to ani nevěděl a jenom jsem chtěl být nějak blíž. Na DAMU jsem nastoupil a už se za bar nikdy nevrátil,“ vzpomíná na začátky kariéry.
Michal Hrubý se už na škole potkal s Dušanem Pařízkem, společně pak založili Pražské komorní divadlo, které na přelomu tisíciletí učarovalo svou
produkcí v Divadle Komedie. Tou dobou se vedle oceňované Komedie rodila další divadelní trefa. Spolu s Karlem Rodenem a Janou Krausovou připravil Hrubý v roce 2002 představení Otevřené manželství od italského nobelisty Daria Fo. „Stále se na tuto komedii chodí, asi ji budeme hrát pořád,“ říká Hrubý.
Že jedno povedené představení se dvěma známými tvářemi povede až k vlastní, pravidelně vyprodávané scéně, ho tehdy nenapadlo. „Byl to text, kterým jsme se bavili,“ přiznává. „Dušan Pařízek o něm uvažoval, ale pak ho dal Janě. Ta mě seznámila s Patrikem Hartlem, který právě přijel z Krnova, dodnes si pamatuji naše první setkání. Spolupracujeme dosud,“ vzpomíná producent na začátky budování silného týmu.
Po patnácti letech na scéně má Otevřené manželství místo hostování v Branickém divadle k dispozici vlastní prostory, z režiséra Hartla se stal knižní bestsellerista a autor her.
Sám Hrubý se záhy vrhl do projektu Studia Dva. „Repertoár stále skládám sám, Patrik Hartl řekl, že se bude věnovat psaní divadelních her a zároveň je bude režírovat. Když jsem někde v zahraničí, dívám se, co by se hodilo pro Ivu Janžurovou, Milku Vášáryovou, Ivanu Chýlkovou a další,“ popisuje. Ve stejnou chvíli znovu připomene, že potěšení ze setkávání s herci, kterému propadl za barem na Vinohradech, mu vydrželo dodnes.
„Pro mě je důležitý herec. Máme okruh stálých spolupracovníků. Na každý projekt najímáme herce jednotlivě,“ přibližuje práci s herci a dodává, že divadlo nejde pouze po známých tvářích. „Příklad je Honza Cina. V době, kdy jsem s ním domlouval Šíleně smutnou princeznu, ho jako multitalentovaného kluka znali převážně lidi z divadla. A on pak čtrnáct dnů před premiérou Šíleně smutné princezny vyhrál televizní soutěž a je známý,“ vzpomíná.
Hrubého scéna dává prostor mimo jiné brněnskému Divadlu Bolka Polívky, slovenským divadlům v čele se Štúdiem L+S či novocirkusovému souboru. Koncem srpna pak na jeho scéně ožije stažená inscenace Národního divadla Les, v níž hrají Iva Janžurová či Igor Bareš.
„Zkoušíme profilovat inscenace, ale musíme to s lidmi komunikovat, aby věděli, že se nebudou držet za břicho od začátku do konce. Diváka nechci podceňovat, ale musí se s ním pracovat, aby dostal informace. Doba je totiž strašně rychlá, takže všichni rychle klikají a už nechtějí klikat dvakrát,” uvažuje Hrubý nad otázkou, zda by nynější silná divácká základna unesla i nějaký méně přístupný titul. „Velmi opatrně směřuji k tomu, abychom mohli něco takového uvést. Ale nebudeme napodobovat repertoár Divadla Komedie, to už nikdo nezopakuje. To bylo něco tak čistého a dotaženého, že je to obdivuhodné,” vzpomíná.
„A když já strádám, jdu se jako divák podívat jinam, do nějakého divadlo pro sto lidí. Mám rád psychologické věci - Bergman, Strindberg, jsem trochu klasik. Třeba takový Tanec smrti od Strinberga, to je jízda, to bych chtěl někdy udělat. Nebo Slečna Julie,” zasní se.
Snad se Adamovská nadchne
Divadlo Studio DVA, které funguje zcela bez grantů a dotací, má nyní před sebou jiné výzvy. „Hrajeme v Bratislavě, na podzim tam otevíráme divadlo ve Staré tržnici,“ vypráví. „Naším snem je malá scéna, tedy nějaký prostor, kde bychom se mohli věnovat náročnější dramaturgii. Naši herci samozřejmě touží hrát i v malém prostoru, je to taková duševní hygiena,“ odhaluje další plány.
„Vlastně si plním sny o čase stráveném s herci a najednou vzniká divadlo. Když se nadchnu pro hru Misery, doufám, že se nadchne Zlata Adamovská, Ondřej Sokol i Petr Štěpánek. Že najednou uvidím, že to začne bavit celý tým, že začne tvořit. A pak čekám, až přijdou diváci, očekávám a jsem vždy hrozně napnutý, zda je oslovíme. Věřím, že část energie, co do toho vkládám já a celý tým, divák cítí,“ uzavírá s pozvánkou na chystanou premiéru nové sezony.
