Dejvické divadlo – Fifty (90 %)
Plných devadesát procent si z letošních premiér vysloužila jen jedna inscenace a to prosincová premiéra v pražském Dejvickém divadle. Petr Zelenka zde zrežíroval vlastní hru Fifty pojednávající nejen o krizi padesátníků. Do ústřední role obsadil Ivana Trojana. „Zdejší hlavní hvězda se do role cynika, který si ironický vtip neodpustí na pohřbu ani během rozchodu, doslova ponořila. Je vidět, že ho generační role baví a přitahuje, podává ji se specifickým nadhledem, podobně jako se sám fiktivní David vypořádává se svými aktuálními problémy,“ psali jsme v recenzi.
Dejvické divadlo ovšem letos bodovalo i na jaře, kdy v premiéře uvedlo novinku Každý má svou pravdu (80 %). „I ukřičená sicilská domácnost před sto lety může skvěle vypovídat i o dnešní době. Přesvědčí o tom nejnovější, několikrát odkládaná premiéra Dejvického divadla Každý má svou pravdu. Režisér Michal Vajdička italskou klasiku zrežíroval jako komedii, která dává prostor zdejším hercům v čele s Klárou Melíškovou, Veronikou Khek Kubařovou a Ivanem Trojanem,“ začíná recenze dubnové premiéry.
Divadlo X10 – Moskoviáda (80 %)
„Kdyby byla Moskoviáda uvedena před letošním únorem, překonala by naše dramaturgie výkon leckteré vojenské rozvědky,“ zahajujeme recenzi další nedávné novinky. Moskoviáda pražského Divadla X10 totiž měla premiéru těsně před Vánoci. Oceňovaný Dušan D. Pařízek zde zrežíroval vlastní dramatizaci stejnojmenného románu ukrajinského spisovatele Jurije Andruchovyče z roku 1992.
„Dobový idealistický západní pohled na Gorbačova, Jelcina a ruský demokratizační proces nechávaly před třiceti lety Andruchovyče zcela chladným. ... Do role básníka, který se ztěžka snaží vymanit z takto načrtnutých moskevských splašek, závisti a malosti, obsadil Pařízek Stanislava Majera a Martina Pechláta,“ píšeme dále v nedávné recenzi.
Národní divadlo – Otec hlídá dceru (80 %)
Nová scéna pražského Národního divadla hostila v únoru premiéru novinky, která v režii Jana Friče vznikla dle původní hry Ondřeje Novotného. Ten sliboval, že textem otevře dosud upozaděné téma vnitřního světa současného muže. Tedy plus minus pětatřicátníka, který má vedle malých dětí „na krku“ manželku, starého otce a hypotéku. „Autor nabídl tvůrcům první scény brilantní text, který popisuje dnešní každodennost vnitřním hlasem takového jedince. Mluví z něj vlastní zkušenosti a především skvělý pozorovatelský smysl,“ chválíme v recenzi. „Fričova režie je tradičně nenásilná, hercům jednotlivé role rozdělil jaksi nenápadně. Ondřej Pavelka, Taťjana Medvecká, Matyáš Řezníček či Pavla Beretová tak různě variují před diváky,“ píše se dále.
Naše první scéna letos zaujala ještě minimálně jedním počinem. Až v březnu se totiž před diváky dostal dlouhé měsíce odkládaný Idiot (80%) v režii Daniely Špinar. Pro covidové komplikace jej tvůrci nakonec předložili jako film. „Sevřenost a mrazivost kane z filmového zpracování původně do divadla plánované inscenace Dostojevského Idiota. Tvůrci natáčeli v prostorách Stavovského divadla, pompézní scéna dodává známému příběhu překvapivou barevnost a hloubku, která se zmíněnou sevřeností zajímavě kontrastuje,“ popisujeme v recenzi nezvyklého počinu.
Činoherní klub – Kočka na rozpálené plechové střeše (80 %)
Naopak návratem je klasice zaujal pražský Činoherní klub, který na jaře uvedl premiéru nového nastudování Williamsovy Kočky na rozpálené plechové střeše. „Uvedením moderního dramatu postaveného na silných hereckých výkonech se tak slavná scéna vrací na pole, kde je jí nejlépe,“ psali jsme v recenzi.
V novince se v režii Martina Čičváka představili Anna Fialová, Jan Hájek, Gabriela Míčová či třeba Naďa Konvalinková. „Čičvák Williamsovu hru režíruje zcela nenápadně, je si dobře vědom, že její síla plně spočívá v dialozích mezi všemi postavami. A aby takový druh divadla vynikl, je třeba mít k ruce silné herecké obsazení,“ psali jsme především s ohledem na silný výkon Fialové.
Letní scéna Musea Kampa – Marta (80%)
Už třetí osobnost představila pražská letní scéna usazená na nádvoří Sovových mlýnů. Po Medě a Werichovi došlo na Martu, nastudovanou i s ohledem na letošní osmdesátiny Marty Kubišové. Nové představení má oproti předchozím premiérám blíže k recitálu. „V případě životopisu naší slavné zpěvačky se totiž mohou opřít o její silný repertoár a jeho živé předvedení,“ psali jsme v recenzi. Představení proto zdobí živá kapela, kterou režisérka Adéla Stodolová Laštovková obsadila samými hudebně nadanými herci. „ Za basou je tak vidět Daniel Šváb, na housle hraje Petr Vršek, za klávesami sedí Václav Kopta a tak dále. Každý z nich má navíc velice silnou alternaci.“
Diváky ale zajímalo především, jak si s charismatem Kubišové poradí její obě představitelky. „Zmíněný premiérový večer si v ústřední roli vystřihla Berenika Kohoutová (alternuje ji Hana Holišová) a dařilo se jí skvěle. Do hlubin Kubišové hlasu se dokázala doslova ponořit, aniž by přitom šlo o pouhou imitaci,“ chválili jsme.
Spitfire Company – Tak tiše až (80%)
Podobně se zadařilo i v pražském divadle Komedie, kde Spitfire Company uvedli ve spolupráci s orchestrem Berg a Městskými divadly pražskými nezvyklou moderní operu Tak tiše až. „Nejen téma, ale i výkon mladé tanečnice dodává kusu sílu a až fyzicky nepříjemnou autentičnost. Obzvláště rodičům malých dcer nemůže být během těchto chvil jinak než děsivě úzko,“ psali jsme k originálnímu projektu v režii Petra Boháče, který se zabývá zneužíváním a jeho celoživotními následky.
„Celkově se tvůrcům přes široký výchozí rozptyl podařilo hodinový kus udržet ve velice kompaktní podobě. Navíc se silnou výpovědní hodnotou,“ stojí dále v recenzi k představení, kde pěvecky exceluje Markéta Cukrová.
Cirk La Putyka – Cesty, Boom Vol. 2, Senses (vše 80%)
A ještě jednou z toho nejlepšího. Hned třikrát si letos 80 % vysloužil novocirkusový soubor Cirk La Putyka. Ten se na jaře vrátil s novou verzí svého vysněného projektu Cesty. „Pointa nejvýpravnějšího představení a důvod, proč se do souboru vyplatí investovat čas a peníze i opakovaně, však tkví v tom, jak je tentokrát vše uděláno. Výjimečné představení totiž z Cest dělají dva momenty,“ píšeme v recenzi. Konkrétně jde o skutečnost, že se Cesty odehrávají v opravdové manéži a využívají její dispozice. Dalším velkým plusem je živá hudba.
Vzhledem k tomu, že se Cirk La Putyka celý rok stará o studenty kyjevské cirkusové školy, musel své chráněnce zapojit i do svých premiér. Účastnili se letošní verze Cest a pak především další novinky Boom Vol. 2. „Zaujme entuziasmem mladých akrobatů a především pak příběhem ukrajinských studentů, kteří díky týmu okolo Rosti Nováka mohou smysluplně trávit čas nesmyslné války. Z představení doslova sálá energie a radost z dobrého skutku,“ psali jsme v recenzi.
A osmdesát procent dostala i nedávná novinka Senses v režii Maksima Komara. „Finskému režisérovi, který se zdejším souborem spolupracuje opakovaně, se povedlo svižné a lehké představení. Žonglérská kouzla s kruhy, vtipné konferenciérské vstupy Jiřího Kohouta, proplétání se ve visících stuhách a především synchronizované skákání na teeterboardu, které akrobaté jen tak mimoděk doplňují hrou v badminton,“ vyjmenovává naše recenze.
Losers Cirque Company – Nebesa (45 %)
Na opačném pólu to letos vezmeme raději zkrátka. Hned tři novinky si vysloužily hodnocení 45 %. Jednou z nich byla letní open-air premiéra Losers Cirque Company, kteří spojili síly s gospelovým souborem Maranatha Gospel Choir a tanečníky 420PEOPLE. „Muzikál Nebesa však vzhledem k silné sestavě tvůrců a atraktivnímu spojení žánrů nabídne spíše zklamání. Dolů jej táhne slabounké libreto a přílišná očekávání. Bubenická sóla a blyštivé kostýmy pak zavánějí dokonce až kýčovitostí,“ přemýšlí recenze.
Švandovo divadlo – Ecce Homo Homolka (45 %)
Adaptaci slavného filmu Jaroslava Papouška letos uvedli ve Švandově divadle. „Nezájem státu, složitost dnešní doby. S tím vším se prý dnes musí potýkat obyčejná česká rodina, současní Homolkovi. Vzletně promlouvali tvůrci o novince pražského Švandova divadla. Tvůrčí duo Kristýna Jankovcová a Adam Svozil se pro zdejší velkou scénu totiž rozhodlo zadaptovat klasický film Ecce homo Homolka,“ začíná naše recenze, která si hned v úvodu pokládá otázku, zda mělo smysl něco takového dělat.
„Dojdeme k odpovědi, že nikoli. Divadelní Homolkovi totiž jen podtrhují, jak je původní Papouškův film přesný a stále platný. A k tomuto zjištění si opravdu stačí pustit původní snímek,“ uzavírá náš text.
Činoherní klub – Macbeth (45 %)
Příliš nevyšla ani sázka Činoherního klubu na velkoformátové zpracování Macbetha. „A (režisér) Sokol se do diváků opravdu pouští rozmáchle. Skotské vřesoviště připomínají drny na jevišti, do hlediště se valí neodmyslitelná ostrovní mlha. Válečnou vřavu pomáhá budovat zhasínání a rozsvěcování scény a doslova filmové ozvučení plné břinkotu mečů o brnění a dramatické škály výkřiků,“ píšeme v recenzi. Diváci se pak ale náhle přesouvají do Anglie druhé světové války a ještě dále. „V druhé polovině dojde i na odkaz k ruské invazi na Ukrajinu symbolizovaný klokotem projíždějících tanků. Kýžená snaha o rozmáchlou fresku upomínající neměnnost lidských charakterů na pozadí měnících se dějin ovšem zbytečně tříští divákovu pozornost,“ uvádíme dále.
„Shakespearův Macbeth by se do Činoherního klubu hodil, pokud by se z klasického textu povedlo vydestilovat sevřené psychologické drama. Takhle jen režisér lovil příliš mnoho pověstných zajíců naráz,“ uzavírá náš text.
Komedie – Volání divočiny / London Calling (40 %)
Působivou slovní hříčkou zaujme už samotný titul jedné z letošních premiér Městských divadel pražských. Ve zdejším divadle Komedie totiž v březnu uvedli novinku „Volání divočiny / London calling“. V názvu divadelního díla se tak propojuje titul nejslavnějšího románu Jacka Londona s největším hitem britských punkrockerů The Clash.
Více než s Londonovým románem se ale v představení pracuje s fenoménem storytellingu, tedy vyprávění příhod před publikem. „V divákovi po odeznění představení zůstane v duši sice silný, ale nikterak jasný obraz. Bude podobně temný a zamlžený jako prostředí na jevišti, ve kterém se herci většinu času pohybovali,“ shrnuje naše recenze nezvyklý divadelní pokus.
Národní divadlo – Kráska a zvíře (40 %)
Velké množství žádoucích i nežádoucích otázek vzbuzovalo únorové zpracování Hrubínovy Krásky a zvířete v Národním divadle. V hlavních rolích cirkusovo-hororové adaptace se představili Anna Fialová a David Prachař. Událost minulé sezony v režii Daniely Špinar ale patrně příliš vsadila na formu v podobě omšelého cirkusového prostředí a hlavně technologickém ztvárnění Zvířete, kde David Prachař ovládá pomocí speciální rukavice zvuky detonace a moduluje svůj hlas.
„Po prvotním ohromení, které doslova zavrtá do sedačky, si totiž divák zvykne a neustále se opakující rukavicové poryvy se tak rychle stanou otravnými. Méně by zde rozhodně bylo více, Prachaře kostým především omezuje a jeho postava nemá kam gradovat,“ píšeme v recenzi. „Kráska a zvíře tedy nabízí pouze velkou podívanou a přehlídku možností, čeho všeho je současné divadlo schopno dosáhnout. Víc asi nic,“ uzavíráme.
Antická Štvanice – Lysistrata 2.0 (10 %)
Zcela nešťastným se zpětně jeví kus, který letos uvedl pražský soubor Tygr v tísni v rámci každoletního projektu Antická Štvanice. Tygr v tísni dal letos šanci hostujícímu režisérovi Tomáši Procházkovi, který týdenní akci pojal jako happening. Projektu však už po dvou dnech docházel dech. „Tamhle si můžete zahrát hru, tady se nechat tetovat, já vám namaluji třpytky na obličej a zde můžete pomoci plést maskovací síť,“ sdělila bezelstně divákům jedna z participujících hereček. „Tedy program přípravou a provedením na úrovni workshopu dětské zájmové organizace, která se snaží trochu amatérsky nalákat nováčky. Jen s tím rozdílem, že zde se za takové banality platilo vstupné. Příští ročník Antické Štvanice bude naštěstí opět plně v režii Tygra v tísni,“ uzavírá naše recenze.
