RECENZE: Londonovo Volání divočiny zůstává příliš zahaleno kouřem ohně

Působivou slovní hříčkou zaujme už samotný titul jedné ze zatím posledních premiér Městských divadel pražských. Ve zdejším divadle Komedie totiž v březnu uvedli novinku „Volání divočiny / London calling“. V názvu divadelního díla se tak propojuje titul nejslavnějšího románu Jacka Londona s největším hitem britských punkrockerů The Clash.

Novinku sem přichystal mladý režisér i herec Štěpán Gajdoš, který adaptaci připravil ve spolupráci s naším zavedeným dramatikem Ondřejem Novotným.

Londonův slavný román popisuje osudy „vlčícího“ psa Bucka v časech zlaté horečky v kanadském Yukonu. Tvůrci jej však použili především jako východisko. Z díla je sice během celého večera důsledně citováno, jde však pouze o útržky, které mají sloužit záměrům autorů.

Gajdoš si totiž ve Volání divočiny hraje především s formou. Jasné je to hned od prvních minut, kdy si pětice herců losuje z rukou herečky Evy Leinweberové nejkratší slámku. Kdo ji získá, musí předstoupit před diváky a začít jim vyprávět příběh.

Fenomén takzvaného storytellingu, tedy veřejného vypravování příběhů je zde ústředním motivem i tématem. Podobně jako se lovci, zlatokopové či třeba indiáni scházeli u večerních ohňů, aby si ozvláštnili den příběhy z minulosti či bájemi, scházejí se zde nyní i herci, aby vyprávěli divákům či sami sobě.

Vznikl tak lyrický večer, kde se jednotlivá vypravování přelívají podobně volně, jako se překrývají znázorňované obrazy. Mluví se o přerodu, síle přírody, animálních pudech i moci sdíleného ohně. Volání divočiny přitom hodně pomáhá výpravná scénografie a kostýmy (Mikoláš Zika a Jan Brejcha) plné nejrůznějších znaků a atributů.

Volání divočiny / London calling

40 %

Komedie

premiéra 16. března 2022

režie: Štěpán Gajdoš

hrají: Eva Leinweberová, Cyril Dobrý, Vojtěch Dvořák, Tomáš Milostný, Petr Uhlík, Milan Vedral

Zaujme pěvecké a hudební číslo Milana Vedrala, jinak se celý večer drží v jedné zadumané rovině.

V divákovi tak po odeznění představení zůstane v duši sice silný, ale nikterak jasný obraz. Bude podobně temný a zamlžený jako prostředí na jevišti, ve kterém se herci většinu času pohybovali.

Volání divočiny / London calling se tak řadí do pokračující experimentální linky zdejšího divadla, která spíše zkoumá, než nabízí.