Poslední dobou si stěžujeme, že se herní průmysl stále častěji ohlíží do minulosti a namísto nových nápadů přináší jen samé remaky, remastery či dokonce i remaky remasterů. Z pohledu zkušených hráčů je to samozřejmě trochu nuda, na druhou stranu pro mladší generace to může často být jediný způsob, jak se ke starým legendám vůbec dostat.
Na ty zásadní hry se nezapomíná.
Hry totiž nejsou knihy, sice nepodléhají fyzické zkáze, ale o to rychleji morálně zastarávají, a to až do fáze, že se stanou pro většinu lidí nepřístupné. „Představte si, že jediným způsobem, jak se dívat na Titanic, by bylo najít použitou „véháesku“ a udržovat vlastní historické vybavení, abyste se na něj mohli dívat i v budoucnosti,“ popsal aktuální situaci Kelsey Lewin z Nadace pro historii videoher (Video Game History Foundation), která publikovala studii, podle níž je nyní komerčně k dispozici pouhých 13 % her z období před rokem 2013.
Kultovní Dune 2 si už dnes koupit nemůžete. Že by se na ni ale někdy zapomnělo?
Netýká se to přitom jen stařičkých vykopávek z dávné minulosti, které jsou dnes zajímavé spíš jen k historickým studiím, ale i her, na nichž mnoho z nás vyrůstalo. Ani v retro obchodě GOG si nemůžete koupit kultovní pecky jako Dune 2, No One Lives Forever, Black & White, Neverhood nebo třeba český Vietcong. Důvodem jsou často nejasnosti vlastnických práv, případně vypršení licencí, které se jednoduše vydavatelům nevyplatí obnovovat (více viz náš článek).
Ne prosím, nepátrejte v Bureau 13 po smyslu života. Vybral jsem ho jako náhodný příklad z abandonware serveru.
A to je možná klíčový argument. Retro hry zajímají pouze omezené množství lidí a i ti si většinou pečlivě vybírají. Nenechte se zmást často opakovaným vzpomínání herních kmetů, že dřív byly hry lepší. Nebyly, naopak, procento nehratelných braků bylo daleko vyšší než dnes, pokud tedy nebudeme brát v potaz ryze amatérskou nezávislou produkci, která každý den zapleveluje Steam desítkami braků (viz náš článek). Ty hry, co nejsou oficiálně k sehnání, navíc zcela nezmizely a jsou k dispozici v emulované formě v šedé zóně internetu, kde se k nim lze relativně snadno dostat.
Ano, samozřejmě, ideální by bylo, kdyby lidstvo každou svoji nabitou znalost dokázalo archivovat, a kdo ví, třeba by jednou umělá inteligence dokázala z dialogů obskurní adventury Bureau 13 z roku 1995 vytáhnout klíč k nalezení smyslu života. Pravděpodobnější však je, že pokud budeme katalogizovat každý podobný balast, stane se pro budoucí herní archeology situace ještě nepřehlednější než dnes. Podle stejné logiky by si pak zasloužily archivaci i veřejné příspěvky na sociálních sítích, srovnávací testy myček na nádobí nebo třeba porno.
Nebo to vidíte jinak?
