Po téměř šedesáti letech od prvního vydání se kultovní sci-fi knize Duna konečně dostává zaslouženého celospolečenského uznání, když stejnojmenný film dominuje kinosálům po celém světě. Hráčům počítačových her (alespoň tedy těm dříve narozeným) však její univerzum není potřeba příliš představovat, Dune 2 je totiž jednou z nejvlivnějších her devadesátých let, jež položila základy dodnes oblíbeným značkám, jako je Warcraft nebo Age of Empires (viz náš vzpomínkový článek).
Už jen možnost navštívit Arrakén a proletět se Ornitoptérou je pro fanoušky Duny k nezaplacení.
Bohužel pro opravdové fanoušky Herbertova díla byla druhá Duna promrhaným potenciálem, kromě kulis pouštní planety Arrakis totiž nenabízela nic z toho, proč je předloha dodnes natolik obdivována. Ti proto dávají přednost její téměř pozapomenuté předchůdkyni, která sice po herní stránce prohrává na všech frontách, drží se však původní dějové linky i ústřední myšlenky.
Přitom nechybělo mnoho a nikdy ani nevznikla. Už jen získat práva na značku tehdy trvalo zakladateli studia Virgin Martinu Alperovi více než dva roky, musel si totiž počkat na ukončení právní bitvy o pozůstalost po zesnulém Herbertovi. Sám byl přitom velikým fanouškem celé série (román Duna má ještě pět pokračování), a tak dlouho vybíral, komu její adaptaci svěřit. Nakonec volba padla na čerstvě vzniklé francouzské studio Cryo, spolupráce mezi oběma společnostmi pak byla slavnostně dohodnuta ve vyhlášené francouzské restauraci Fouquet’s.
V týmu byli všichni velcí fanoušci předlohy a možnost rozpracovat ji do herní podoby pro ně byla splněným snem. Nechtěli nic podcenit, a tak samotný koncept hry připravovali půl roku, přičemž se každý týden setkávali na pravidelných „brainstorminzích“. Bohužel však po té době měli většinu práce stále jen na papíře, a když pak museli reportovat mateřské společnosti Virgin dosavadní práci, neměli moc co ukázat a své chlebodárce tak nezaujali. Američanům se navíc nelíbila údajná „francouzská estetika“, složité ovládání a vlastně ani náplň hry, která měla být (a nakonec i díky bohu byla) zvláštní kombinací konverzační adventury a real-timové strategie.
Nakonec bylo rozhodnuto, že se projekt raději zruší a šanci zpracovat lukrativní značku dostanou lasvegaští Westwood Studios.
Hra je poměrně obtížná a na hráče čeká několik velmi krutých smrtí.
Vývojáři z Crya však ve vývoji pracovali na vlastní triko a přes stopku od vedení dali dohromady více než stostránkový designový dokument. Tato oddanost projektu nakonec zodpovědné hlavouny obměkčila. Cryo dostalo pět týdnů na to vytvořit pořádný prototyp a jak už dnes víme, uspěli na výbornou. Jedním z hlavních argumentů, které vedení přesvědčil, byl mimochodem i už hotový soundtrack Stéphana Picqeho, který z tehdejších zvukových karet Adlib dokázal vymáčknout naprosto neuvěřitelnou paletu zvuků. Dokonce vyšel i jako hudební CD, což byla na tehdejší dobu skutečná rarita. A pokud by vás snad zajímal názor autora článku, který si nepotrpí na patetické orchestrální kompozice, jde o nejlepší herní hudbu všech dob.
Až na to, že děj začíná až na samotné Duně, nikoliv ještě na Caladanu, hra poměrně věrně kopíruje události knihy. První, čeho si hráč vedle famózní hudby povšiml, byla neméně povedená grafika. Na okolní svět nahlížíte skrze statické, nicméně na tehdejší dobu velice detailní 2D obrázky, pokud s někým zapředete rozhovor jeho tvář zabírá valnou většinu obrazovky. Obličeje všech zúčastněných jsou na tehdejší dobu nezvykle detailní, autoři totiž mohli vycházet z grafických podkladů Lynchova filmu, byť se jich nijak striktně nedrželi.
Ze začátku je hra čistokrevnou adventurou, kdy se v roli Paula Atreida seznamujete s důležitými osobami, cestujete po planetě a snažíte se naverbovat domorodé obyvatele do vašich služeb.
Ke konci hry trávíte většinu času už jen na strategické mapě.
Po zásadním dějovém zvratu, který je společný i s předlohou, ovšem přitvrdí a do hry vstoupí strategický element, kdy kromě těžby koření budete muset i zbrojit. V neustálém balancování mezi ekonomickými zájmy a vojenskou potřebou pak tkví hlavní těžiště hry. Po globální mapě světa posunujete jednotky z místa na místo, pravidelně odesíláte stále se stupňující „výpalné“ císaři a do toho ještě řešíte vnitropolitické problémy. Vzhledem ke stáří hry už dnes spousta jejích mechanik působí až úsměvně, dočkáme se třeba i absurdních scén, jako když se vám nenápadná postava na chodbě přestaví slovy „Ahoj, já jsem tvůj otec,“ ale celkově dokázali autoři s minimálními prostředky atmosféru přelomového sci-fi díla věrně napodobit.
Zatímco jen o několik měsíců mladší dvojka zastarala a byla v každém ohledu překonána svými pohrobky, ať už se bavíme o přímém následovníkovi Command & Conquer nebo třeba i Starcraftu od Blizzardu, koncept první Duny zůstává v mnohém originální dodnes.
Že je něco úspěšné, poznáte tak, že k tomu existuje i pornoparodie.
Hře se dařilo i finančně, byť dnes nějakých 300 tisíc prodaných kopií nepůsobí nijak výjimečně, na tehdejší dobu šlo o jednoznačný úspěch. Hra se dokonce o dvacet let později dočkala i flashové pornoparodie Behind the Dune, ve které ke všemu výše zmíněnému můžete ještě prznit modrooké domorodkyně.
Poněkud paradoxní je skutečnost, že zatímco první Duna pomohla nastartovat kariéru Crya, další pokus o zpracování stejné látky přinesl studiu krach, Frank Herbert’s Dune totiž byla jen průměrnou akcí, která se nezaplatila (viz naše dobová recenze).
Budoucnost ovšem vypadá pro fanoušky pouštní planety Arrakis růžově. Ještě před uvedením snímku do kin bylo oznámeno, že se chystají rovnou tři nové hry z jejího univerza, jednoznačný úspěch filmu pak dává na srozuměnou, že tu s námi Duna bude po další roky. Jediné, čeho se musíme bát je, aby se genialita předlohy nerozmělnila v nekonečných variacích stále toho samého, jak se to stalo například Star Wars. Pro jednou si však trochu toho optimismu můžeme dovolit, ne?
