O tom, že je hra Dune 2: The Building of a Dynasty jednou z nejznámějších realtimových strategií všech dob, jistě není sporu. Tato obliba je však trošku trnem v oku skalním milovníkům knih Franka Herberta, kteří nemohou tvůrcům odpustit jejich přístup k románové předloze. Ačkoliv se totiž hra Dune 2 tváří, jako by byla inspirována knihou Dune, společné mají pouze jediné: melanž, všemocné koření, které vládne vesmíru. Jinak mezi oběma tituly nelze najít jediný styčný bod. V knize boj probíhal zcela jinak, než nám jej Westwood ve své hře představil, odkudsi se nám dokonce vynořil třetí bojující rod - Ordos. Největším prohřeškem ale zřejmě bylo odsunutí Fremenů někam na vedlejší kolej, ačkoliv v knize to byli právě oni, kdo byli hlavní bojovou silou na Arrakisu. Zkrátka to, co Westwood představoval jako herní zpracování kultovního románu, dopadlo jako nechutné plagiátorství...
Ano, je asi patrné, že i já patřím do oné skupiny, která považuje zprznění tak vynikajícího a hlavně propracovaného námětu za svatokrádež. Přesto je zde jedna věc, která nelze hře Dune 2 upřít - nesmazatelně se vryla do paměti všech, kdo se s ní byť jednou jedinkrát setkali, a navždy pozměnila tvář celého žánru realtimových strategií.
Odhlédněme nyní od mnohokrát diskutovaného problému, zda to byla opravdu Dune 2, kdo jako první přinesl nyní již tolikrát osvědčený herní systém, nebo zda to byl jiný, 
konkurenční titul, a podívejme se na hru samotnou. V čem tkvěl její obrovský úspěch? Určitě to nebyl příběh, skoro se zdá, že v okouzlení nad ostatními herními prvky na něj tvůrci tak nějak pozapomněli. Nemějme jim to za zlé - v té době jsme byli i my, hráči, poněkud tolerantnější a preferovali jsme zábavnost před výpravností. Tak v čem to bylo?
Určitou roli na tomto úspěchu jistě neslo vynikající grafické zpracování, se kterým nešla žádná jiná hra srovnávat. Uvědomme si, že například Syndicate vyšel o rok později a Command & Conquer dokonce o tři. Dnes to sice nemusí být tak patrné, konec konců po vizuálních efektech lačnící hráči si mohou vychutnávat takové pecky, jako The Moon Project či Ground Control, ale v roce 1992 bylo grafické zpracování Dune 2 absolutně špičkové. Úvodní intro a jeho animace doslova braly dech, stejně tak i efekty, které engine podporoval. Nebylo jich sice mnoho, ale když si uvědomíme, na jakých počítačích hra tenkrát běhala a v jakém grafickém režimu, nelze než tiše žasnout, jak se to tvůrcům vlastně podařilo. (Skoro to připomíná zázrak, jakým je konverze hry Alone in the Dark 4 na GameBoye, ale to je už jiná pohádka :o) ).
Za velice zdařilou lze označit i audio stránku tohoto titulu. A stejně jako u grafiky, i u zvuku si budete hned od počátku jisti, že vás čeká něco nebývalého. Intro samotné je ozvučeno 
velice dobře, a když se ozve závěrečné "NOW", přeběhne vám mráz po zádech... No, teď už možná ne, ale před devíti lety určitě :o). Kvalitní je zde všechno - hudba, efekty, mluvené slovo. Nestydím se dokonce říci, že spousta novějších titulů (a pár zcela čerstvých) je na tom mnohem hůře.
Čím však Dune 2 opravdu nejvíce ovlivnila hráče i samotný žánr, byl herní systém. Poprvé se zde objevily ty prvky, které se pak staly nedílnou součástí všech realtimových strategií - ať již vezmeme v potaz těžbu surovin, stavění základny či vyrábění jednotek a technologický pokrok (ano, i ten zde byl, i když jen v náznacích). Vlastně až v poslední době některé tituly opatrně opouštějí schéma načrtnuté Dunou 2 a zkoušejí, jestli je možné udělat RTS bez surovin, bez základny a bez výroby nových jednotek. Je pravděpodobné, že dokonce ani samotný Westwood netušil, jakou herní pecku uvádí na trh.
Ovládání bylo sice poněkud kostrbaté, ale šlo si na něj zvyknout. Pokud měl hráč k dispozici myš, měl vyhráno, protože stačilo pohybovat kurzorem a klávesami určovat, jakou akci má jednotka na určeném místě provést. Ti bez myši na tom byli hůře a některé mise pro ně byly naprosto nehratelné. Sám ale osobně znám dost lidí, kteří si tuto periferii, jež na počátku devadesátých let nebyla rozhodně tak levná jako nyní, zakoupili právě jen kvůli Dune 
2. Z dnešního pohledu nás sice může trošku iritovat, že je nutné ovládat jednotky postupně a že je nelze sdružovat do skupin, případně že nelze zadat najednou výrobu více jednotek (či budov), ale v té době nás ani nenapadlo, že by bylo něco takového možné. Znamenalo to sice, že bylo zapotřebí klikatklikatklikat co nejzuřivěji, protože se hráč zároveň staral o správný postup útočících jednotek na jednom konci mapy a o jejich výrobu na konci druhém, ale to už tak nějak patřilo ke koloritu hry.
Z dnešního pohledu se zdá být struktura misí jaksi... sto let za opicemi. Až na pár úvodních se soustředí jen na jedno - natěžit dostatečnou zásobu koření, přeměnit je na kredity, vyrobit co nejvíce nejsilnějších jednotek, opevnit základnu a vyrazit na soupeře. Zatímco jsou jednotky ničeny, připravit druhou vlnu, tu poslat za tou první, vytvořit třetí... Když se nad tím ale zamyslíme, stejné jsou i mnohé dnešní hry, a Dunu nebylo tehdy s čím srovnávat. Jednotvárnost misí tedy ničím nesnižuje její zábavnost, to jen my jsme již zmlsanější a je těžší se nám zavděčit.
Jednu věc je ale zapotřebí vytknout, a to je umělá inteligence. Zde není snad nic, co by šlo označit za kvalitní. Vaše i nepřátelské jednotky se chovají po většinu času jako naprosto slepé a nejen, že jim musíte všechny příkazy zadávat vy, často se ale musíte i několikrát přesvědčit, 
zda jste byli správně pochopeni. Rozhodně se například nevyplácí posílat jednotky na delší cestu bez vašeho dozoru, protože taková jednotka má příkaz k pohybu, ale ne ke střelbě, a klidně se nechá zničit, aniž by opětovala palbu. Vracející se harvestery mají poněkud nelogickou touhu mířit do vzdálenější rafinérie, případně čekají jen krok od ní na karyól, který je zatím na druhém konci mapy. Podivné, nepříjemné, zanedbané.
Ale opět, buďme přeci jen trošku tolerantní. Hezky se kritizuje téměř deset let stará hra očima současných nároků, ale není to objektivní. Je to však jediný způsob, jak na této prababičce současných RTS najít něco negativního. Preciznost a invence tvůrců nám pro jinou kritiku nedává prostor. Z historického pohledu je totiž Dune 2 asi nejpropracovanějším dílem celé série - strategická adventura Dune se sice držela původního námětu a byla rozhodně velice zajímavá, nyní si na ni bohužel již nikdo ani nevzpomene. Remake nazvaný Dune 2000 byl absolutním propadákem - kromě nového kabátu nepřinášel zhola nic, a přitom byl prodáván jako plnohodnotný titul. Jak dopadne nyní připravovaný Emperor: Battle for Dune, je i nadále ve hvězdách, i když zatím vypadá tento projekt zajímavě. Ať už ale dopadne jakkoliv, jenom těžko se kdy stane slavnějším a úspěšnějším než Dune 2 - nejoriginálnější plagiát všech dob.
