Každý stratég tajně sní o Strategii s velkým "S", kde by stál ve virtuálním světě, kříčel na své podřízené rozkazy a nemusel se namáhat nějakým klikáním myší. Sledoval by boj na "vlastní" kůži a musel by se rychle rozhodovat, jestli má 5. pěší pluk nechat v záloze nebo ho poslat na pomoc pravému křídlu.
Tato představa je velice lákavá, ale v blízké době nereálná. Proto nám nezbývá nic jiného, než čekat na dobu budoucí a dlouhou chvíli si krátit hraním nynějších strategických her, jejichž počet rok od roku přibývá, ať už jde o kvalitní a promakané kousky či pouhopouhé komerční slátaniny. Smůlu mají i ty strategie, které třeba jinak originální a na první pohled poutavé, jsou celkově nedotažené. A o tom, jestli nová strategická hra Theocracy od Philos Labs bude patřit mezi herní Bohy či se bude smažit v pekle, se dozvíte níže.
Narodili jste se jako syn dynastie Atlanů a přebrali trůn po svých předcích. V té době však Atlané žili pod útlakem říše Axacopan, která z Atlanů trénovala válečníky a využívala je v nikdy nekončících bojích o větší území. Vaše hlavní spíše symbolické město Halls of Freedom již postrádá mladou krev a přežití dříve silného národa Atlanů je nereálné. Axocopanský vládce však stále není spokojen, chce totiž váš národ vyhladit kompletně. Následuje rad svého vojevůdce Kathapiho a obviní vás z velezrady vůči říši. Nezbývá vám tedy nic jiného, než ve skrytu stínů plánovat vzpouru, kterou spustí zmocnění se Axacopanské strážnice a má za následek svobodu vašeho lidu.
Ale velice brzy si uvědomujete, že tohle byl teprve začátek a to nejtěžší vás teprve čeká. Je pravda, že jste částečně kryti před odvetným útokem říše Axacopan lesním lidem Yaxunas, ale okolo vás jsou i jiné říše, které nebudou mít s odtrhlíkem vašeho typu slitování. Proto vás čekají krušné chvíle bojů s divokými Yaxunasi, nelítostnými Axacopany, fanatickými Iztahuacany a se vzdělanými Teotitlany. Budoucnost říše je jen ve vašich rukou.
Teď, když jsem naznačil, o co v této hře půjde, byste se mohli klidně pustit do hraní velké kampaně, ale to by byl čin bláznivý možná dokonce sebevražedný, protože než byste zjistili, jak se hra ovládá, ztratili byste plno šancí a prohráli zbytečně moc bitev. Proto pro vás autoři připravili tutorial ve formě filmů, aby si i strategičtí nováčci osvojili ovládání hry a nevtrhli do ní nepřipraveni. Pro ty zkušenější z vás je zde možnost zahrát si samostatné mise, kde se stáváte aztéckými legendami. Až teprve poté, plně připraveni a odhodláni to nandat ostatním říším, se můžete pustit do hlavní kampaně.
Tu tvoří velká mapa, rozdělená na malá uzemí, jenž jsou ovládána některou z výše zmíněných říších. Hned na první pohled zjistíte, že protivníci na rozdíl od vás ovládají již značná území, ale vy se budete muset ze začátku spokojit jen z jedním. Tato mapa je ve hře velice důležitá,
protože právě na ní budete podnikat přesuny jednotek do provincií, obchodovat s ostatními říšemi, přesouvat suroviny či podnikat útoky na nepřátelské hranice. Mohl bych dokonce připustit takovou rouhačskou myšlenku, že tato mapa je hodně podobná té ve hře Jagged Alliance, kde jste také spravovali malé územní celky, které jste po částech ukrajovali nepříteli a také je zde možnost, že nepřítel bude chtít své bývalé území zpět. Další důležitou věcí na mapě je tzv. regulátor času, kterým si můžete nastavit, jak rychle bude čas utíkat a kdykoliv ho také můžete zastavit a popřemýšlet o vašich dalších krocích.
Další částí hry, které bude věnována vaše pozornost, jsou malá území tzv. provincie, na které je rozdělena velká mapa. Z nich již na vás foukne atmosféra ze starých dobrých real-timovek. Stavíte zde domy, těžíte suroviny, cvičíte vojáky, pořád někdo někam jde nebo něco nese, prostě známé prostředí, které jsme již tolikrát ozkoušeli v jiných hrách. Zde je, ale velký rozdíl v tom, že čas zde běží velmi pomalu, tak pomalu, že se můžete v klidu rozhodovat, co postavíte, jaké vojáky vycvičíte atd., aniž by jste byli honěni strachem, že vás každou chvíli někdo napadne. Prostě pohoda a žádný zmatek.
V provinciích, a když se tak zamyslím tak i v celé hře, jsou hlavní stavební jednotkou otroci. Právě oni se budou tahat s těžkými kamennými kvádry, oni budou dřít na farmách a z nich si můžete vycvičit vojáky nebo řemeslníky či je obětovat Bohům. Po otrocích jsou hlavními surovinami ve hře dřevo,
jídlo, kámen, zlato a drahokamy na výrobu prstenů a jiných cetek. Dřevo a jídlo získáte jednoduše tím, že postavíte pilu a farmu, ranč či rybárnu a zapřáhnete do práce otroky a řemeslníky. Kámen, zlato a drahokamy, ty se nacházejí v dolech, které nejsou v každé provincii, přičemž doly jsou vytěžitelné a tím pádem se musíte pořád starat o přísun surovin do vaší říše. Všechny suroviny, které jsem vyjmenoval, se hromadí ve skladišti. Když už jsem u těch staveb, nebylo by na škodu se zmínit, že většinou má každá stavba tři verze, od nejmenší a samozřejmě nejlevnější přes střední, na jejíž výstavbu je již třeba i značné množství kamene, po největší stavbu, jejíž výstavba vás bude stát i velké množství cenností. Čím větší stavbu ale postavíte, tím rychleji budete moci cvičit jednotky nebo tím více zboží do ní dostanete. Mezi budovami jsem narazil na nemocnici, která léčí všechny jednotky v provincii, kde je postavena a pokud do ní po boji stáhnete jednotky, za nějaký čas budou všechny rány zahojeny.
Teď jsme probrali spíše tu manažerskou stránku hry a po správě provincií, na nás čeká boj, protože bez boje to v této hře nejde a vysoké politiky se od aztéckých kmenů také nedočkáte. Vojáky si vycvičíte v typických kasárnách a to kopiníky, pěchotu a lukostřelce. To jsou ty nejzákladnější vojenské jednotky, přičemž po čase ještě získáte balistu, muže se cvičenými jaguáry, kněží a hrdiny. Hrdinové jsou celkem zajímavými jednotkami, které se k vám čas od času přidají a nejen, že viditelně posílí vaši armádu, ale ještě sebou přinesou různé magické artefakty, které se vždycky hodí.
Vojáci samostatní jsou velice slabí a pokud se jen tak potloukají v houfu, jsou neúčinní a rozdrtí je i početně slabší nepřítel, ale pokud se srovnají do formace, pak je to již o něčem jiném. Totiž, hrdinové a velitelé (můžete je udělat z jakéhokoliv vojáka tím, že ho povýšíte) dokáží velet patřičné skupině vojáků. Ve hře je spousta formací, od typických čtverců, kdy je velitel uprostřed obklopen lukostřelci a celek je kryt válečníky, po klín, který dokáže pěkně nabourat nepřítelovy řady. Pokud jste opravdoví šťourové a formace vytvořené tvůrci hry vám nestačí, pak si můžete ve velice jednoduchém editoru na způsob šachovnice vytvořit vlastní. Ony formace dávají této hře mnohem více, než se na první pohled zdá. Díky formacím se bitvy nezvrhávají ve zmatkovité klikání, ale stávají se zajímavým strategickým kláním. Jeden příklad za všechny. Mou mnohosethlavou armádu jsem rozdělil do dvou desítek skupin, čtyři vedou hrdinové a zbytek velitelé. Nepřítel je na tom početně stejně, ale je ve výhodě domácího terénu a dobře rozestavených jednotek. Já jsem rozdělil armádu na tři části, první tzv. "čistící", která zbavuje cesty vlezlých lukostřelců, je následována druhou hlavní částí armády. Třetí část se ale vydává na úplně jinou stranu a obchází budoucí bojiště. Dostávám se s "čistící" částí k mostu, kde na mě již čeká dobře připravený nepřítel a zasypává mě přes řeku šípy. Já ho ale svou první skupinou lákám, on mě následuje a utkává se s hlavní částí armády, která je ale slabší než nepřítel. Pak se ale zezadu objevuje moje třetí část a já nepřítele obklopuji a podporován balisty a kněžími řežu nepřítele, který je stlačen do malého chumlu a nikdo se nemůže dostat ven. To byl jen takový malý příklad, který ukazuje, že díky formacím se hra dobře ovládá a dává vám možnost strategického rozhodování.
Určitě vám neuniklo, že jsem se v mém příkladu zmiňoval o kněžích. Ti jsou také nedílnou součástí hry (hra se nejmenuje Theocracy jen tak) a určitě se vám budou hodit se svou magií na bojišti. Magie je ve hře rozdělena dle Bohů na pět skupin. Manu potřebnou ke kouzlení získáte jak jinak než obětováním otrokům, kteří svou krví zasytí krvelačné aztécké Bohy a dodají vašim kněžím potřebnou sílu. Proto se někdy stává, že tažení na nepřítele není ani tak kvůli pomstě, surovinám či zlatu, ale kvůli otrokům, aby krev na oltáři nestihla zaschnout.
Tak a teď nastupují chyby. Hra se stává chvílemi rozvleklá a po čase stereotypní. Hráči se slabou trpělivostí a bez nadšení pro strategie tohoto typu by se mohli po čase začít nudit. Další chybou je velice malý počet bojových jednotek. Někomu to možná nebude vadit a řekne si, že se v nich alespoň snadněji orientuje a není zavalován desítkami nepotřebných jednotek, ale na strategickou válečnou hru je to podle mě málo.
Po technické stránce toho není moc, co by se dalo hře vytknout. Grafika celkem ujde, ale i když je detailní, chybí mi v ní barvy. Možná že jsem po hraní Age of Empires II trochu zmlsaný, ale nedá se nic dělat, grafika by mohla být ještě o trochu lepší. Hudba je ucházející a podbarvuje celkovou atmosféru. Se zvuky je to o trochu horší, protože jich hra zrovna moc neposkytuje.
Udělit rozsudek u této hry, je velice obtížné. Na jednu stranu je ve hře plno dobrých nápadů, ale na druhou stranu hře něco chybí. Bylo by nespravedlivé, kdybych hru označil za dobrou nebo špatnou, prostě není pro každého, ale je určena spíše trpělivějším stratégům, ty ostatní by mohla po čase začít nudit. Tato hra je snahou autorů ukázat real-timové strategie zase v trochu jiném světle a přinést několik nových nápadů a ne se jen donekonečna opičit a dělat hru bez duše.
Pokud vás tedy unavuje trh s real-timovými strategiemi a chcete okusit něco trochu jiného, pak si myslím, že tato hra je právě pro vás. A vy ostatní, kteří máte radši akčnější strategie, kde stačí postavit hodně jednotek a klikat ve zběsilém tempu, pak dejte od hry Theocracy ruce pryč.
| Theocracy | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
