Splinter Cell: Chaos Theory - exkluzivně

Vynikající série Splinter Cell se dočkala již svého třetího dílu a my po jeho zevrubném prozkoumání můžeme prohlásit, že stojí skutečně za to. Co všechno se nám na něm líbilo, se dozvíte v obsáhlé recenzi!

Jeden z největších hrdinů současných počítačových her – Sam Fischer – se znovu objevuje na scéně! Když jsme ho v prvním Splinter Cellu viděli poprvé, přišel nám tento férový čtyřicátník s vlasy protkanými šedinami, až třeskutě sympatický. To bylo v roce 2003 a na Samově skvělé pozici a prodejnosti nic nezměnil ani pseudo druhý díl s podtitulem Pandora Tomorrow, jenž vyšel rok po jedničce a zadělal tak na pochybnosti o svém datadiskovém původu, který se nakonec, ač byla hra prodávána za plnou cenu, celkem potvrdil. Kupodivu, hráči příliš nebrblali a dalo by se říci, že se naopak velice rádi v takto krátkém časovém rozmezí znovu pouštěli do stealth akce proti mocnostem hrozícím celému lidstvu zkázou. A aby bylo tradici učiněno za dost, přichází v roce 2005 další Splinter Cell – Chaos Theory, aby hlad po neohroženém hrdinovi ukojil. Zajímavostí budiž, že na trojce pracoval stejný tým jako na dílu prvním, tedy UbiSoft Montreal, zatímco Pandoru Tomorrow si na starost obětavě vzalo šanghajské studio.

"Opět se tedy zhostíme role tajného agenta Sama Fischera, který coby sólista plní nebezpečné mise pro organizaci spadající pod profláklou NSA."

Opět se tedy zhostíme role tajného agenta Sama Fischera, který coby sólista plní nebezpečné mise pro organizaci spadající pod profláklou NSA. Její jméno je Third Echelon a oficiálně se o její existenci nic neví, což však nemohou říci všichni, co si prošli jakýkoliv díl Splinter Cell. Právě ona výlučnost a nenahraditelnost dodává hře určitou dávku atmosféry, která je samozřejmě ještě výrazně umocněna vynikajícím příběhem, jenž čerpá z díla předního spisovatele thrillerů pohrávajících si s hrozbami teroristů v blízké budoucnosti - Toma Clancyho. Již první dva díly přinesly kvalitně zpracovanou a poutavou zápletku, avšak v porovnání s žánrovým konkurentem, hrami ze série Metal Gear Solid, vždy výrazně zaostávaly. Na první pohled se s Chaos Theory nic nemění, ale nemůžu si pomoct – jeho story se mi zdá propracovanější a především kompaktnější než v předchůdcích. Všechno do sebe zapadá, nic se zde neobjevuje bez řádného promyšlení. Animace, jejichž výrazný díl obstarávají opět televizní zprávy, se mohou pyšnit špičkovou úrovní – jsou do detailu vycizelované a oplývají dynamickým, nenudícím stylem.

Příběh se točí konkrétně kolem informační války v roce 2007, do níž se přímo zapojí Severní Korea a proti ní stojící Japonsko. Nebezpečí sice zpočátku není tak evidentní, ovšem po několika ostrých zákrutách, jež vyprávění učiní, byste si nepřáli stanout uprostřed konfliktu, kde jsou namakané mozky důležitější než ty nejsilnější zbraně. Sam se do toho všeho zaplétá prostřednictvím první operace, jejímž cílem je osvobození špičkového vědce Bruce Morgenholta. To se však tak úplně nepovede, takže je o zábavu, jež se větví do stále většího záběru, postaráno, byť rozhodně ne na dlouhou dobu. Chaos Theory je možná o něco delší než opravdu extrémně krátcí předchůdci, takže na nějakých těch 10-15 hodin hraní vydrží, ale ukapávající slina po dohrání přeci jen značí touhu po delším zážitku. Na druhou stranu byste však momentálně jen těžko hledali intenzivnější pařbu – přestože ryzí akce je poskrovnu, i když si ze hry uděláte střelnici, nápor na nervy a bezchybná atmosféra se postarají o na nějakou dobu nezapomenutelný zážitek.

Splinter Cell je hrou sice oblíbenou, ovšem nedělám si iluze, že by ji znali všichni a už absentující číslovka v názvu třetího pokračování značí zaměření i na nováčky. Tomu však zdánlivě nenahrává chybějící tutorial, jenž byl netradičně nahrazen výukovými videi. Ta jsou sice provedena znamenitě a dozvíte se z nich skutečně vše potřebné, jen mi přijde prostě mnohem lepší si vše vyzkoušet na vlastní kůži. Nápor informací z několika ukázek je poměrně značný a na poprvé v podstatě nezapamatovatelný. Interface se však naštěstí může pyšnit až famózní intuitivností a zpočátku navíc nebudete potřebovat mít všechny grify v malíku, takže se nebojte do prvních misí vypravit tak trochu „nalehko“, zanedlouho si již budete jistí v kramflecích. Mnoha lidem vadí pro Splinter Cell typické ovládání, které nezastírá svou zjevnou konzolovost, ani se o to nesnaží. Neznamená to ovšem, že by byla PC verze odbytá, právě naopak! Jen si prostě musíte zvyknout na to, že když stisknete tlačítko pro pohyb dozadu, tak se Sam otočí a jde jakoby proti vám. Myší ovladatelnou kamerou ale naštěstí vše krásně vyrovnáte. Mě ovládání tedy nevadilo a po chvilce cviku nebude ani vám. Samozřejmě, čas od času se vyskytnou nějaké ty povinné chybky, jež vás mohou uvést do nebezpečných situacích, ovšem nejsou nijak časté a dá se z nich velice rychle vybruslit.

"Chaos Theory je možná o něco delší než opravdu extrémně krátcí předchůdci, takže na nějakých těch 10-15 hodin hraní vydrží, ale ukapávající slina po dohrání přeci jen značí touhu po delším zážitku."

Briefingy obstarává hned několik osob, které sledují každý aspekt operace – nechybí mezi nimi váš přímý nadřízený, fajn operátorka Grimsdottir, ani expert na výbavu. Servis je tedy kompletní a určitě si na něj nelze stěžovat. S vedením udržujete úzký, verbální kontakt po celou dobu mise. Ty bývají řádně dlouhé, žádné rychlokvašky a přestože několik počátečních působí hodně lineárním dojmem, později se vše vylepší. Navíc se můžete těšit ne na jeden či dva úkoly, ale hned na několik, které nejenže se dělí na primární, sekundární a příležitostné, ale dokonce se v průběhu hry mění v závislosti na vašem postupu. K úspěšnému dokončení mise je třeba splnit pouze první jmenované, ovšem informačně obohacující pocit získáte až ve chvíli, kdy si odškrtnete kompletně všechny. Úrovně jsou pěkně variabilní a nadmíru dobře nadesignované, jelikož z nich několikrát zmíněná atmosféra sálá každým coulem. Podíváme se k přímořskému majáku, na vyspělou loď, do vojenských komplexů či třeba do banky. Každé prostředí je něčím specifické a nejen kvůli tomu není těžké se do nich zamilovat. Tvůrci si ani tentokrát neodpustili pro sérii typický smysl pro humor, ať už jde o Samovy trefné hlášky nebo rozhovory padouchů, kteří navzdory své zkažené povaze řeší až poetická témata. Naštěstí nejde o trapné vložky, nýbrž o kousky, jimž se nejednou zasmějete a rádi si je vyslechnete.

Temnota je Samovým druhým domovem, on už se s tím smířil, teď jste na řadě vy. Většina misí se odehrává za hluboké noci a pokud ne, je třeba hledat stín. Bez nočního vidění, jež vedle termálního a elektromagnetického zvládají Fischerovy multifunkční brýle, byste byli namydlení. Není problémem s nazelenalým tónem obrazovky projít celou misí. V takovém případě se však vyplatí zbavit se všech zdrojů světla, čímž výrazně ztížíte práci svým nepřátelům a také si ušetříte oči, jimž zrovna nesvědčí pohled do žárovky se zapnutou noktovizí. S hraním na schovávanou velmi úzce souvisí i umělá inteligence protivníků. Ta doznala zjevně velkého zlepšení a zloduši tak reagují na sebemenší podnět, dokáží si zapálit světlici, s níž pak prohledávají zákoutí, ale chovají se i hodně férově. To dává prostor trošku paradoxním situacím, kdy se schováváte za malým růžkem a kolem jde stráž, je od vás pár centimetrů, dokonce se jakoby dívá vaším směrem, ale nic nevidí. Teoreticky to možné je, zvláště, když ukazatele hlučnosti a viditelnosti hrají ve váš prospěch, ovšem v praxi by to vypadalo asi jinak.

Mnohem více než nějaké ty technické vychytávky, s nimiž se sami velice dobře seznámíte, stojí za zmínku tradiční akrobatické triky Sama. Nejdůležitější je informace, že se jich zase dočkáte, byť to tak zpočátku nemusí nutně vypadat. Je jich zase o něco více a provádějí se sympaticky jednoduše. Není pochyb, že si třeba s takovým zachycením se nohama a spuštěním těla vyhrajete. Levely občas mohou působit lehce omezujícím dojmem, kdy se vám třeba nepodaří přeskočit malé kamínky představující ohraničení úrovně, což trochu snižuje uvěřitelnost, ale žít se s tím v pohodě dá.

Chaos Theory je jednou z nejlépe vypadajících her dneška, i když pořád běží na technologii Unreal 2.0 enginu. Textury se mohou pyšnit naprosto famózní kvalitou, stejně jako efekty světla a stínů, které jsou pro sérii charakteristické. Tahle hra se prostě musí vidět, jelikož vypadá slovy nepopsatelně dobře. Na špičkové úrovni se nachází i hudba a prostorový zvuk, jenž má tu moc doslova vtáhnout do dění. UbiSoft je technickou kvalitou svých her proslulý a zde prokázal, že z dobytých pozic nehodlá ustoupit, zvláště, když je vše tak dobře optimalizováno i pro pomalejší sestavy. Na nich si hru možná nevychutnáte v té největší kvalitě, na druhou stranu bude pořád vypadat nesmírně dobře.

"Těžko byste momentálně hledali intenzivnější pařbu – přestože ryzí akce je poskrovnu, i když si ze hry uděláte střelnici, nápor na nervy a bezchybná atmosféra se postarají o na nějakou dobu nezapomenutelný zážitek. "

Nezapomínáme ani na multiplayer, který první Splinter Cell úplně vynechal a Pandora Tomorrow naopak protežovala. Chaos Theory jde ještě mnohem dál, když hráčům přináší vysněný kooperativní mod, v němž se doplňují dva živí hráči v několika úrovních. Že jsou možnosti spolupráce se širokou škálou všemožného vybavení a skvělým designem misí, takřka nevyčerpatelné, určitě nemusíme připomínat. Je to jednoduše zážitek! Navíc po síťové stránce ne jediný. Stejně jako minule nabízí hra kompetetivní mod. V tom proti sobě stanou špioni a vojáci – každý se svými přesně danými specifiky.

Splinter Cell: Chaos Theory je jednoduše jednou z nejlepších her, které v tomto roce zatím vyšly a s velkou pravděpodobností promluví i do celkové volby hry roku. Její největší chybou tak je, že je možná až moc podobná svým předchůdcům, ať už stylem hry či technickým zpracováním. Rozhodně se však nedá říci, že by šlo o tahání peněž z kapes zákazníků. Mise jsou do detailu propracované, po technické stránce všechno šlape a navíc je tu ten skvělý multiplayer. Fandíte-li aspoň trochu stealth akcím, berte všemi deseti!