Špionážní Alpha Protocol je až na výjimky jedno velké zklamání

Tahle hra slibovala hory doly, ale skutek utek. Čekali jsme o hodně víc.

Alpha Protocol sliboval mix špionážní akce s propracovaným příběhem a dialogy. Ve výsledku dostáváme pouze průměrnou střílečku s otřesným designem úrovní a několika dobrými vychytávkami.

Děj se točí okolo zásilky ukradených raket, se kterými bylo sestřeleno civilní letadlo. Do akce je pod záštitou tajné organizace Alpha Protocol povolán zvláštní agent Michael Thorton s úkolem rakety najít a dopadnout viníka. Po první misi se ale vše změní. Thorton se rázem stává lovnou zvěří. Více raději prozrazovat nebudeme.

Příběh je vyprávěn retrospektivně v podobě krátkých animací. Bohužel prodleva mezi těmito vysvětlujícími videi je často neúměrně dlouhá. Kolikrát zapomenete, co se v té poslední animaci vlastně stalo.

Kořením jsou rozhovory. Těch si ve hře užijete doslova mraky, ale jen na předem daných místech. Není to tak, že byste chodili po misích a povídali si s kým se vám zlíbí.

Nečekejte ani rozvětvené dialogy, většinou pouze posloucháte. Můžete si vybrat, jakým směrem se rozhovor ubere. Ale vyřešeno to je celkem nešťastně.

V rozhovorech si totiž nevybíráte, jakou větou odpovíte. Máte na výběr pouze jednoslovné odkazy. To by ještě nebyla taková tragédie, prostě vyberete, že chcete odpovědět profesionálně, sarkasticky, urážlivě, případně zda se bavit o tom či onom.

Problém je, že na odpověď máte pouze několik sekund. V kombinaci s tím, že se toto okno objeví ve chvíli, kdy druhá osoba ještě ani nedopověděla, odpovíte často úplně jinak, než byste vlastně chtěli.

Rozhovory a vaše volby mají ale často klíčový vliv na to, jakým směrem se hra ubere. Pokud např. na konci mise dopadnuvšího padoucha necháte žít, odvděčí se vám spoluprací nebo důležitými informacemi. Takto si ale můžete znepřátelit někoho jiného, však to znáte. Těchto možností je ve hře opravdu hodně a dávají mnoho prostoru pro další rozehrání.

Hra na hrdiny
Za splněné úkoly získáváte zkušenosti a po dosažení určitého množství postoupíte na další úroveň. Získáte několik dovednostních bodů, které můžete nacpat do jedné z několika vlastností. Moc jich není. Máme tu zacházení s různými druhy zbraní (pistole, brokovnice, samopaly a pušky), výdrž, tichý pohyb, znalost elektroniky, boj na blízko a další.

Nic vám tak nebrání si hru projet v tichosti á la Sam Fisher a podruhé vše důkladně vystřílet, že by i John Rambo zbledl závistí.

Jak už jste asi poznali z celkového hodnocení, hra nás vcelku zklamala a hned se dozvíte proč.

Za prvé: design úrovní je neskutečně tupý. V drtivé většině případů vede pouze jediná cesta dál. Pokud se rozdvojí, je to jen na okamžik. Prakticky nikdy nemůžete dělat to, co vám dopředu designéři nepřipravili. Chcete vylézt někam na střechu? Fajn, támhle na tu můžete, na jinou žebřík nevede. Chcete si zasniperovat? Fajn, tady je stacionární sniperka, jinde nemáte nárok apod.

Abyste náhodou nevešli někam, kam nemáte, např. proskočením okna, nezakomponovali pro jistotu tvůrci do hry skok. Nabušený speciální agent tak nepřeskočí ani psí ee. Resp. přeskočí, pokud je mu to dovoleno.

Na několika místech možnost skočit je. Třeba když potřebujete seskočit ze střechy nebo přeskočit z jedné stříšky na druhou. Na takovém místě se vám rozsvítí nabídka a po stisknutí patřičného tlačítka předvede drsný hrdina efektní "cool" animaci. To je tedy nářez!

Korunu tomu nasazují designérské kixy typu zamčených dveří s neaktivním keypadem, který nelze hacknout. Ale jen co splníte něco o kousek dál, keypad se zázračně aktivuje.

Narazíte i na další perly, například na vojáky na vysokých věžích, ke kterým ale nevedou žebříky. Dále nepotěší znovuobjevování nepřátel ve vyčištěných oblastech po spuštění skriptu. Hloupě působí i napnutá lana na nesmyslných místech, jen aby si hrdina mohl drsně "slajdnout". Přesně jako ve hrách v roce 2000.

Za druhé je to neskutečně tupá umělá inteligence. Zmetci čumící do zdí jsou zde na denním pořádku, stejně jako neregistrování zastřelení kolegy o metr vedle.

Ve výsledku je téměř jedno, zda se budete misí hodinu plížit s tichou pistolkou nebo ji projedete jako bagr mraveništěm s puškou v ruce a hromadou vystřílených zásobníků.

Pokud vás nepřátelé zpozorují, často spustí alarm. Ale že by to mělo nějaký větší vliv na průběh mise, to se nám nezdálo. Maximálně zastřelíte o pár nepřátel navíc. To je celé. Korunu tomu nasazují tupě nabíhající stáda přímo pod vaši hlaveň s luxusní vlastností, kdy nepřítel stojící blíže než cca dva metry se rozhodne nestřílet, ale raději se do vás pustí pěstmi.

Váš postup misemi se vývojáři snažili okořenit několika věcmi. Předně jsou to minihry při konkrétních činnostech. Odemykání zámků je primitivní posouvání několika západek, vypínání alarmu zase nudné spojování pár obvodů. A nakonec hackování, to je frustrující a nepřehledná změť čísel.

Všechny tři minihry nudí už po pár vyzkoušeních a opravdu netuším, proč je sem vývojáři cpali. Druhou věcí jsou nejrůznější gadgety jako několik typů granátů apod. Kromě medikitu ale valné užití nemají.

Hra běží na známém enginu Unreal, ale špičkovou grafiku nečekejte. Jedná se všehovšudy o průměr. Hardwarová náročnost je vcelku nízká, ale občas zamrzí zaškubání obrazu kvůli doskakujícím texturám. Slušné je nadabování a zvuková stránka celkově.

Alpha Protocol je hra plná rozporů. Záleží, co od hry očekáváte. Hra vyniká vcelku chytlavou hratelností, ale musíte si odmyslet chyby v podobě omezeného a trapného designu levelů, hrozné umělé inteligence a celkové nedotaženosti spousty prvků. Na druhé straně dostanete hru se zajímavým příběhem, který se z velké části vyvíjí na základě vašich voleb a činů. Je jen na vás, čemu dáváte přednost.