RECENZE: Sherlock Holmes je sympaťák, ale nové příběhy se nepovedly

Sherlock Holmes, nejznámější detektiv na světě, se opět vrací, aby vyřešil sérii různě záludných případů. Protentokrát nás ovšem žádný velký odvaz nečeká.

Sherlock Holmes: The Devil’s Daughter je rozdělen do pětice příběhů - případů. První případ Sherlock vezme z čiré nudy, utápí se v depresi, neboť jeho geniální mysl nemá žádný stimul. Právě proto ho zaujme případ malého chlapce, jemuž se ztratí otec. Samozřejmě, že Sherlocka pátrání zavede na velkou spoustu podivných míst a do mnoha nezáviděníhodných situací.

To samé platí i o druhém příběhu, který se dá považovat asi za nejvydařenější a také nejsložitější. Sherlock rozplétá záludný, mysteriózní příběh mayského kalendáře. Zbylé případy už nejsou tak komplikované a atmosférické. Délka se různí, ale většina se dá dát kolem dvou až tří hodin, pokud jste hodně pečliví.

Sherlock Holmes: Ďáblova Dcera

Když se podíváte na hodnocení, je jasné, že se hra příliš nevyvedla. Velký podíl na tom mají právě nepříliš povedené, krátké zápletky. Absence originality se dá odpustit, pokud je příběh dostatečně poutavý, ale celé vyprávění nemá žádnou pořádnou gradaci ani správný klimax – téměř vše vyšumí do ztracena a je úplně jedno, o jak šokující pointu se má jednat.

O atmosféru a emoce se úspěšně pokouší až příběh poslední, ale na správný adventurní zážitek to prostě nestačí. Adventura bez pořádného příběhu je sotva poloviční. Mnohem lépe by autoři udělali, kdyby zapracovali na jediném kontinuálním případu, než se pokoušet o jakýsi epizodický formát kde není pořádný prostor na vybudování žádané atmosféry.

Detektivovo nadání

Holmes není škrobený panák, pro ránu nejde daleko. Mnohem víc připomíná Sherlocka Guye Ritchieho a pokud se na hře něco opravdu povedlo, je to právě Holmes. Působí mnohem lidštěji, uvěřitelněji, a ačkoliv není příliš patrná jeho psychická odlišnost, malé pomrkávání zde od autorů máme.

Sherlock Holmes: Ďáblova Dcera

Sherlock Holmes: Ďáblova Dcera

I ostatní charaktery jsou ve hře slušně vykreslené, jak by ne, když je hra založená hlavně na odhalování viníků. K tomu slouží Sherlockově bystré mysli profilování. Na základě vodítek můžete odhalovat hlubší poznatky o postavě. Jsou zarudlé oči známkou nemoci, či pláče? Je ta červená tekutina na klopy krev, nebo spíš víno, protože má podezřelý v kapse zastrčenou pozvánku na včerejší bál?

Většinu věcí si Sherlock vydedukuje sám, ale některé drobnosti budete muset rozhodnout. Na základě toho pak máte buď kompletní, nebo nekompletní profil, který vás může svézt na scestí jedna dvě. Díky správnému profilu postavy pak můžete ve vhodnou chvíli zasáhnout do rozhovoru a zeptat se na specifickou věc.

Holmes má ale i mnoho dalších schopností, které mu pomáhají řešit případy. Disponuje úžasnou představivostí, takže si dokáže retrospektivně poskládat situaci na místě činu. Někdo zašeptal The Vanishing of Ethan Carter? Přesně tak taková retrospekce vypadá, scény z místa činu musíte poskládat správně za sebou a pak si přehrát, co se stalo.

Sherlock Holmes: Ďáblova Dcera

Schopnost můžete aktivovat pouze na určitém místě v určitý čas. Stejně tak může Sherlock zbystřit své smysly a pozornost, dokáže najít jinak skryté důkazy. Zde si zase vzpomeneme na Geraltovu schopnost ze Zaklínače. Vlastně všechny herní prvky už byly jinde a troufám si říct, že lépe. Všechny Holmesovy mentální ability jsou pořádně využitelné jen na předem daných místech, prostoru pro experimenty moc nezbývá.

Výjimkou je Dedukční mapa, která představuje Sherlockovy myšlenkové pochody. Skrze ni si sumarizujete výsledky pátrání až do bodu, kdy vám z vašich/Sherlockových myšlenek vyjde, kdo je vrah. Samozřejmě, že se můžete mýlit a vrah bude někdo jiný. Uspěchat rozhodnutí není moudré. Čím déle setrváte, tím více z příběhu odkryjete a možná se budete divit, jak jste se v některých případech nechali až do poslední chvíle klamat. Occamova břitva tu téměř neplatí.

Princip dedukční mapy je celkem jednoduchý. Ve dvou stopách najdete spojení a poté vyvodíte buď nezvratný důkaz, nebo hypotézu (buď a nebo) a právě dle zvoleného kritéria si Sherlock může vytvořit hypotézu zcela novou. To ho v pátrání posune dál, protože ho třeba napadne navštívit dosud neznámou lokaci, nebo prohledat důkladněji místo.

Důležitost dedukční mapy není na první pohled zcela evidentní, ale ve skutečnosti se můžete ve hře zaseknout jen proto, že jste udělali nekonzistentní rozhodnutí, které vás nepustí dál, ačkoliv vám je zcela jasné, co by mělo následovat.

Minihry, kam se podíváš

Sherlock Holmes: The Devil’s Daughter se snaží neustále o nějaké zpestření v podobě miniher. Užijete si jich ranec: stealth akci, kdy pronásledujete podezřelého, ručkování či přelézání po římsách, hraní bowlsu na sportovním utkání, pěstní souboje a mnohem víc.

Sherlock Holmes: Ďáblova Dcera

Sherlock Holmes: Ďáblova Dcera

Nejsou ovšem vyvedené poutavě a snad až na ten bowls spíš otravují. Mnohé se ovládají stejně: pomocí kláves WSAD udržujete jeden bod v kruhu a myší druhý. Kdyby se autoři zaměřili víc na adventurní část, udělali by mnohem lépe, mnoho miniher by klidně mohlo fungovat jako animace. Podobně nešťastně a nevyužitě dopadla i možnost hraní za více postav, mimochodem jednou z nich je dokonce pes.

Jiná adventura

Protože nechci hru jen kritizovat, řešení případů je zábavné, dává prostor představivosti, příběh si z velké části děláte sami. Nic není zcela jednoznačné a často ani v momentě, kdy se rozhodnete někoho usvědčit, nemáte stoprocentní jistotu, zda on byl skutečným pachatelem. Velkým plus je, že vývojáři vám dají po ukončení případu možnost si vše rozmyslet, a takhle lze vystřídat všechny podezřelé bez nutnosti hrát celý případ od znova (také zjistíte, kolik procent hráčů se rozhodlo stejně).

Vaše volby, či morální rozhodnutí chcete-li, v předešlých případech se reflektují do zbytku hry, nejde jen o odškrtnutí položky. Postavy nejsou černobílé, i zdánlivý padouch a pachatel může být morálně čistější než samotná oběť, a tak se můžete rozhodovat nejen, kdo je vrah, ale zda si v důsledku situace vůbec zaslouží trest. Celou sérií případů se ještě vine jako had příběh hlavní, o kterém však nechci nic prozrazovat, funguje celkem slušně jako pojítko a mohl mít klidně větší roli.

Ve hře se vyskytují i celkem promyšlené logické puzzle a prostorové hádanky. V jistých případech zafunguje i funkce přepínání mezi dvěma postavami. Nejde o žádné hardcore hádanky, dost dobře si vzpomínám na Sherlock Holmes: The Awakened a na moment, kdy bylo třeba napsat, do jaké země se dle indicií Holmes musí vypravit. Samozřejmě, že jsem neměl sebemenší tušení a ani po přečtení návodu a Holmesově dedukci moc moudrosti nepobral. Takové jobovky tu vážně nejsou. Nejvíce se potrápíte asi u prkotin, jako je hledání místa na velké mapě.

Pro budování správného pocitu z vyšetřování tu jsou maličkosti: hledání informací o stopách nebo předmětech ve své knihovně či dělání chemických analýz. Všechny tyto věci jsou k užitku, dotváří dojem, že opravdu pátráte. I dešifrování nebo analýza rukopisů fungují dobře. Aby se vám dedukovalo lépe, máte všechny své rozhovory přítomny v zápisníku. Ten je přehledný a obsahuje i informace o podezřelých, důkazech a stopách a funguje i jako cestovní mapa – vše co pořádný detektiv potřebuje.

K práci soukromého očka patří i pořádné převleky a maskování. Hra vyžaduje převleky několikrát, ale nikdo vám nezakazuje chodit dle svého uvážení i mimo žádané pasáže. Takže se s klidem můžete procházet uličkami Londýna v lékařském hábitu nebo sportovním oděvu či kabátu.

Sherlock Holmes: Ďáblova Dcera

Pokud se ještě vrátím k hádankám, je docela škoda, že v mnoha případech fungují na principu pokus – omyl (smrt). V několika situacích opravdu musíte několikrát bídně zhynout, aby vám došlo, jaký vzorec máte sledovat.

Tak trochu nedomyšlená

Svět Sherlock Holmes: The Devil’s Daughter je v detailech nedomyšlený. Autoři strašně chtějí chrlit nápady, ale některé pasáže prostě nedávají příliš smysl. Jsou zde jen, aby nějak ozvláštnily prostředí, hru a mohly prezentovat sérii puzzle, ale vše působí násilně vložené.

Sherlock Holmes: Ďáblova Dcera

Pokud rádi hrajete smysluplně, a rádi se vžíváte do role, tak vás asi zklame, že za sebou nemůžete zametat stopy, někam se vloupete a vše necháte rozbordelené, aby každý věděl, že jste tam byli? Uznávám, tohle je hnidopišství, ale dobře to reflektuje problém hry jako celku – je nedomyšlená. V univerzu Sherlocka Holmese to mrzí a bije do očí obzvlášť.

Na hru se kouká dobře, postavy působí přirozeně, interiéry jsou často natřískané detaily, horší to je s exteriéry, kde grafika pokulhává nejen v úrovni detailů, ale i textur. Hudba a ozvučení je na skvělé úrovni, hlasy jsou vybrané dobře. Hra je přeložená do češtiny a rozhodně si s překladem někdo dal práci.

Jak prosté, milý Watsone

Nový díl do série o Sherlocku Holmesovi se příliš nevydařil. Snaží se čerpat inspiraci, kde to jde, bere si kousek ze Zaklínače, tu něco z The Vanishing of Ethan Carter nebo Murdered: Soul Suspect. Ale ve všech zmíněných případech zvládli vývojáři implementovat mechanismy lépe.

Sherlock Holmes: The Devil’s Daughter má ale i své kladné stránky, není vyloženě jen pro oddané fanoušky slavného detektiva. Má zábavné postavy, zejména Sherlock exceluje. Detektivní práce spolu se skládáním dedukcí vtáhne a na chvíli vás nechá zapomenout všední problémy, protože podezřelý je téměř každý a vám se přece nechce usvědčit toho nepravého. Pakliže nebudete od hry očekávat příliš, těch dvanáct hodin vám uteče jako voda a docela se u toho pobavíte.

Hra je dostupná na PC, PlayStation 4 a Xbox One. PC verze obsahuje české titulky.