Fumito Ueda. Ještě před několika lety neznámý japonský vývojář, obdivující práci Hidea Kojimy. Poté, co světu věnoval pouhé dvě hry, stal se z něj skutečný sensei. Učitel, guru a vzor. Na to, aby mu byla prokazována úcta, jakou jiní tvůrci her získávají desítkami let a množstvím titulů, mu stačily pouhopouhé dvě hry. ICO a nyní recenzovaný Shadow of The Colossus.
Ještě zvláštnější je fakt, že první z jeho her přitom komerčně zpočátku takřka propadla. Geniální, s emocemi si hrající mistrovské dílo ICO se po prvotním komerčním neúspěchu stalo však jednou z nejvíce sháněných her po internetu. Sice nepřineslo Uedovi finanční úspěch, ale v důsledku mnohem více, vytvořilo skutečný kult obdivu. Není se co divit tomu, že na nový titul od Uedy napjatě čekal celý herní svět.
Hra, před kterou smeká každý.
Shadow of The Colossus nejenže naplnil, ale mnohonásobně překročil veškerá očekávání. Dokonce i Uedovu touhu oslovit emoce velkého množství lidí. Má fenomenální účinek i na hráče. Ač se příznivci PS2, Xboxu, GameCube či PC dokáží hodiny přít o jednotlivé tituly svých zamilovaných platforem, u Shadow of The Colossus rivalita mizí v záplavě obdivu. To se jen tak nevidí. I odborníci smekají. Z třinácti špičkových japonských vývojářů se šest sklonilo před Shadow of The Colossus jako před nejúchvatnějším výtvorem loňského roku, z ostatních her nebyla žádná ani zlomkem tak obdivovaná. I když hra nedostala absolutní hodnocení, uchvátila každého recenzenta. Obdiv patří jak Uedovu géniu, se kterým stvořil hru, jakou skutečně svět dosud neviděl, tak technologickému zpracování a v neposlední řadě úderu na emoce, který nebude zapírat ani nejtemnější cynik. Co vše na hře vzbuzuje obdiv?
1. Originalita. Současné hry se nejvíce potýkají s absolutním nedostatkem originality. Scénu zaplňují klony klonů a nesčetná pokračování jednoho úspěšného titulu. Když dokáže hráče překvapit jako originalita pouhý fyzikální model v Half-Life 2, je už to na pováženou. To, co uvidíte v Shadow of The Colossus jste však nikdy nikde neviděli. Nebo mi jmenujte hru, ve které se pohybujete po naprosto mrtvém světě a hledáte 16 obřích monster, která nelze porazit klasickou šavlovačkou, ale tím, že se pohybujete po jejich tělech dokud nenajdete
zranitelná místa.
2. Krása. Desítky kilometrů čtverečních krajiny, kde se střídá poušť, zelené pláně a lesy, skalní úžlabiny a tunely, prokletý svět, v němž se tyčí zříceniny pradávných opuštěných chrámů, tu a tam polorozpadlé zdivo, stavby v architektuře, jakou jste ještě neviděli. Tu proběhne malá ještěrka, nad hlavou proletí pták, ale jinak mimo keřů a nevelkých lesů vládne nad světem smrt. Smrt a Kolosové. Skryti po celém tomto úchvatném světě čekají na to, až se k nim přiblížíte.
Neexistuje nic, co by se dalo této hře vytknout.
3. Kolosové. Jestliže je krajina v Shadow of The Colossus nádherná, kolosové se vymykají veškerému racionálnímu popisu. Cokoliv, co se ve hře dosud kdy pohybovalo, vypadá jako kresbičky předškolního dítěte proti kyklopským monstrům, která se před vámi objeví v pustinách. Pokud jste měli pochybnosti, že lze vytvořit úžasného tvora syntézou kamene a živé tkáně, pak se těšte na prvního kolosa. Někteří z nich mají těla pokrytá úchvatnými rytinami, množství detailů naprosto vyráží dech, ovšem největším šokem je srst, které se při plazení po jejich tělech budete držet. Bez nadsázky je vidět takřka každý jednotlivý chlup.
4. Hratelnost. Ačkoliv cílem setkání s každým kolosem je dostat se na jeho tělo a po něm šplhat s magickým mečem tak dlouho, až
se někde rozsvítí mystický znak, značící slabinu netvora, neexistuje univerzální rada. Leckdy pomůže kůň, jindy luk, ale třeba také
sama příroda. Každý Kolos je jinak koncipován, má jinou slabinu, musíte užít jinou taktiku, když se na něho chcete dostat. Čekají
na vás titáni s humanoidními tvary, monstra připomínající zvířata, kolosové létající, vodní, ale i píseční, velcí i relativně malí. Někteří s obušky v rukách, jiní vybavení možností vrhat po vás různé formy ničivé energie. Budete bojovat na volných prostorách, ale i v mysticky působících stavbách, přičemž nikdy neopomeňte využít možností, které vám nabízí okolí.
5.Technické zpracování. Celý Shadow of The Colossus je jedna obrovská hra se světlem. Na gigantickém světě tu vidíte efekty HDR a bloom, jaké předvádí maximálně tak experimentální level Half Life 2: Lost Coast. Až budete vycházet z lesa, dívejte se na to, jak světlo prochází detailně modelovanými listy, něco tak krásného jste ještě neviděli. Ostatně na mou otázku, zda je někde krásnější les než v Shadow of The Colossus, jeden z vývojářů prestižní české firmy pouze konstatoval. „Ano, v
Oblivionu.“ Tedy v dosud nevyšlé hře pro high-end PC a next-gen systém Xbox 360. Doporučuji, než začnete hrát, jen tak
se projíždějte po světě, rotujte kamerou, prohlížejte si ho, i když tam strávíte hodiny, stále budete objevovat další divy.
6. Kůň. Jestli je vedle Kolosů něco, nad čím zůstává rozum stát, je to kůň Agro. Postavě hlavního hrdiny je vytýkáno, že má příliš dětský pohyb podobný Icovi, kůň nejenže vypadá jako kdyby ho rovnou z filmu přesunuli do hry, ale hlavně se jako kůň chová. Nečekejte, že ho budete řídit stylem „živý motocykl“, jak to ohavně předvedla hra Gun. Agro je živý a jeho hlava pokrytá nádhernou hřívou vlající při pohybu, má svůj mozek. Proto se Agro vzpíná na zadní u propastí, sám se intuitivně vyhne překážkám, ale hlavně jeho pohyb, to je zázrak. Opět doporučuji věnovat hodinu jen samotné jízdě a sledování jeho reakcí. Ono, mezi námi, bez zvládnutí Agra některé kolosy jednoduše nedostanete.
|
7. Emoce. Hrajete zoufalého mladíka, který přiváží tělo bezduché krásky, aby jí v tajemném chrámu vrátil život. Ačkoliv vypadá
zápletka jednoduše: zabij 16 kolosů a její duše se vrátí, nic není, jak se zdá. Ostatně nebyl by to Fumito Ueda. Až se váš meč
bude posledním bodnutím vnořovat do prvního kolosa, pochopíte, že tu něco není v pořádku. Hudba, která doprovodí v překrásné
animaci jeho pád rozhodně není fanfárou vítězství. Začnete váhat. Získali jste nebo ztratili? Ale dali jste se na cestu, ze které není návratu. Jedno je jisté. Z počáteční nenávisti vůči vašim oponentům se emoce přesunou do smutku, až ta nádherní stvoření spatříte padat k zemi a chrám začnou zaplňovat bílé holubice.
Je toho hodně, čím si vás Shadow of The Colossus získá. Nedá se to dost dobře vylíčit. Musí se to prožít, prožít s otevřeným srdcem, do kterého se hra skutečně nesmazatelně zapíše, za to dám ruku do ohně. Asi vás to překvapí, ale tuhle hru jsem hrál skutečně neobvyklým způsobem. Po porážce každého kolosa jsem se nehnal dál, ale znovu hru nahrál. Měl jsem tak uložený
pokrok ve hře a mohl jsem se nyní ke Kolosovi vrátit bez nervů. A právě ve chvíli, kdy už víte jak na věc, si teprve řádně vychutnáte nádheru kolosa i jeho okolí. Bavilo mě jen tak si vylézt na záda těchto monster a prohlížet si jejich pohyb, sledovat, jak se fenomenálně deformuje jejich srstí pokryté tělo, bavilo mě vozit se na nich a jen tak se rozhlížet.
Například u druhého obra jste na břehu jezera. Až budete na jeho býčí hlavě, dívejte se na kyklopský viadukt, který se táhne nad vašimi hlavami, obdivujte skalní stěny okolo, srst pod vašima nohama a samotný pohyb monstra. Když poletíte obrovskou rychlostí na zádech pátého kolosa vzduchem, prožívejte si možnost vzdušného výletu, při kterém se pod vámi bude rozkládat jezero smrti, zkrátka nehrajte jen proto, abyste vyhráli, vychutnávejte si každý moment. Skutečně je o co stát. Ať již fenomenální detaily, pohyby, částicové efekty, pokud jste technokraty, nebo umělecké pojetí scenérií, z nichž vyzařuje
|
Všechno, co je v této hře
Bohužel, vše má svůj konec| Shadow of The Colossus | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
