RECENZE: Vymodlený The Last Guardian dává vzpomenout na éru PlayStation 2

Po téměř dekádě vývoje vychází dlouho očekávaný titul od tvůrců kultovních her ICO a Shadow of the Colossus. The Last Guardian je na dnešní poměry zcela unikátní hrou se silným emocionálním nábojem, od hráče však vyžaduje nezanedbatelnou míru tolerance vůči nedostatkům.

Čekání na The Last Guardian provázela mamutí porce nadějí i obav. Téměř deset let vývoje, generační změna platformy na PlayStation 4 a nejasnosti kolem fungování autorského týmu, to vše dávalo tušit, že hra dlouho nebyla v uspokojivém stavu.

Na druhou stranu ICO i Shadow of the Colossus patří do výkladní skříně her na PlayStation 2 a dosavadní ukázky z Last Guardiana slibovaly nebývale silný zážitek. Jak to nakonec dopadlo? Hra není perfektní a po celou dobu s ní budete více méně bojovat. Ale to, co The Last Guardian ve výsledku nabízí, za tu námahu rozhodně stojí.

The Last Guardian

Zapomeňte na Uncharted

Ačkoliv The Last Guardian nenavazuje na ICO nebo Shadow of the Colossus, své kořeny rozhodně nezapře. Hrajete za bezejmenného chlapce, který se probudí v tajemných ruinách neznámé civilizace vedle fantastické bytosti jménem Trico. Mezi oběma se vzápětí vyvine pevné pouto, které postupem hry sílí. Vaším úkolem je dostat dvojici hlavních hrdinů ven z labyrintu a překonat všechny překážky, kterými vás autoři neustále zásobují.

O příběhu více neprozradím, snad jen to, že je tentokrát mnohem srozumitelnější než u předchozích Uedových her. Děj doprovází hlas vypravěče, který vám v některých případech mírně napoví, pokud nebudete vědět jak dál. Příběh funguje na výbornou a emocionální momenty dojmou i ty největší cyniky. A konec je skutečně luxusní.

The Last Guardian

The Last Guardian

The Last Guardian překvapí na dnešní poměry málo vídanou hratelností. Tohle rozhodně není Tomb Raider nebo Uncharted, ale hra, která mixuje prvky dobrodružných a hádankových her půl na půl. Tempo hry tomu odpovídá. Nejde o akční trhák, kdy bez problémů rychle postupujete vpřed směrem k závěrečným titulkům.

Namísto toho je to neustávající série překážek souvisejících s uspořádáním okolního prostředí. Prakticky nepřetržitě máte za úkol zjistit, jak dostat chlapce a jeho opeřeného kamaráda z místa A na místo B. A hned jak to vyzkoumáte, následuje další problém a další taková hádanka, kterou je třeba vymyslet.

The Last Guardian

Je přitom snadné přehlédnout, jak perfektně organicky tyto puzzly zapadají do okolního prostředí. Co dělá všechno tohle ještě zajímavější, je fakt, že při řešení problémů spolupracují obě postavy. Chlapec může na Trica vylézt, dávat mu příkazy, otevírat brány nebo se protahovat úzkými škvírami. Trico dokáže například skokem překonávat větší vzdálenosti, bojovat či dostat se na vyvýšená místa. A tak dále.

Občas je třeba vypořádat se s obživlými sochami, které se snaží chlapečka chytit a odvléct do jiné dimenze. Jakmile vás tito nemravové popadnou, nezbývá než zběsile mačkat tlačítka na ovladači, čímž se z jejich spárů osvobodíte. Urputné mačkání je docela otrava nejen pro hráče samotného, ale i ostatní členy vaší domácnosti nacházející se v doslechu. Jediný, kdo sochy dokáže zlikvidovat, je Trico. Vy mu za odměnu vytahujete kopí z těla, nebo jej krmíte barely.

The Last Guardian

Vzpomínka na dobu PlayStation 2

Hodně lidí se ptalo, zda The Last Guardian nebude působit zastarale. Po grafické stránce jsem s hrou neměl problém. Vizuální styl připomene především ICO se světlounce zelenou trávou a ruinami neznámé civilizace. Trico a masivní měřítko hry, při kterém vás občas bude jímat závrať, zase dá vzpomenout na The Shadow of the Colossus. Menších detailů odkazujících k oběma hrám je ale víc.

Prostředí se příliš nemění a jeho starodávná atmosféra pohodlně přebíjí fakt, že ve hrách jsme už viděli detailněji zpracované rozvaliny, sutiny nebo prorůstající vegetaci. Zážitek doplňuje i povedená hudba. Animace Trica vypadají skvěle, hůře je na tom samotný chlapec. Především když na svého kamaráda šplhá nebo se pokouší slézt, působí to trochu jako Goat Simulator. Celý proces lezení po Tricovi je vlastně dost neohrabaný.

The Last Guardian

Čímž se dostávám k největším problémům Last Guardiana, kterým jsou problémy s kamerou, ovládáním a navigací. Působí totiž jako z éry druhého PlayStationu a já se domnívám, že takovou neohrabanost ne všichni překousnou. Bude vás to provázet po celou dobu hraní, nejhorší to však bude v prvních několika hodinách hry, které jsou celkově slabší.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Tak předně volně plovoucí kamera je dosti problematická a její neposedné úhly budete neustále krotit jako kovboj splašeného koně. Krev vám bude pít i dávání rozkazů Tricovi. Velmi často budete chtít, aby potvora šla jedním směrem, ta však jakoby vám špatně rozuměla.

U ostatních povelů a jejich „zaměření“ na určitou oblast je to ještě horší. Respektuji vizi autorů, že nechtěli příliš používat nějakou formu zaměřovacího kříže nebo ukazatele, ale stávající provedení prostě nefunguje dobře.

Podobné problémy s navigací, potažmo ovládáním, se ale neomezují jen na interakci s Tricem. V některých případech to nutně nevadí, naopak je příjemné zase jednou hrát hru, kdy například skákání nad propastí působí opravdu nebezpečně, neboť vám hra nesignalizuje, že se skok podaří.

The Last Guardian

Proč tolik bodů?

Naštěstí má hra plno checkpointů a žádný zákys mi ve hře netrval déle než dvacet minut. Nedostavil se mi jediný bug, kdy by bylo třeba restartovat poslední pozici, žádné propadávání do podlahy nebo padání hry. Osobně jsem ani na okamžik neměl nutkání hru vzdát, což myslím dostatečně vypovídá o jejích kvalitách. Když už jsme u časových údajů, u The Last Guardian jsem strávil asi 14 hodin, bez nutnosti konzultace s jakýmkoliv průvodcem.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

The Last Guardian není hrou pro každého. Těm, kteří si zvykli na hry z éry třetí a čtvrté PlayStation, budou zmíněné nedostatky nenávidět a ani pomalejší tempo jim nemusí být po chuti. Úplní nováčci na tom budou ještě hůř. Ti zkušenější by si naopak hru neměli nechat ujít, byť od nich bude vyžadována nemalá trpělivost s kamerou, navigací i ovládáním.

Vydržte. Je totiž pravdou, že ani ICO ani Shadow of the Colossus nebyly bezproblémovými hrami, přesto jejich struktura, myšlenka a unikátní, emocionální zážitek dokázaly všechny nešvary s přehledem zastínit. Byly to zkrátka výjimečné hry, které ve vás zůstaly. A světe div se, pro The Last Guardian platí to samé.