RECENZE: Sea od Solitude vás konfrontuje s vnitřními démony

Pod hlavičkou vydavatelství Electronic Arts vznikla hluboce osobní hra o obtížích vyrovnávání se s minulostí. Zaujme především osobitým zpracováním a nenáročnou hratelností. Jen škoda, že její autorka nešla více na dřeň a neukazuje nic, co by se do člověka mohlo výrazněji otisknout.

Kdyby byl Sea of Solitude film, vysílali by ho na ČT Art někdy mezi druhou a čtvrtou hodinou ráno. Jde o hluboce osobní příběh, prezentovaný ovšem hodně abstraktní formou, jakožto putování osamělé hrdinky zatopeným městem, ve kterém na sebe příznaky minulosti berou podobu černočerných démonů. Herní prvky jsou zde upozaděny a prim hraje tíživá atmosféra docílená jednoduchou, ale nesmírně efektní grafikou.

Zatopené město je inspirováno Berlínem.

Hra je prezentována jakožto výpravná, ale ve skutečnosti je celý průchod svázaný poměrně úzkým koridorem, ze kterého jde uhnout maximálně tak při hledání tajných sběratelských předmětů.

Hlavní hrdinka Kay jde pořád za nosem a kolem ní se zhmotňují vzpomínky z jejího života. Kay se přitom potýká s problémy se kterými se v nějaké podobě setkal asi každý, ať už jde o hádky rodičů, rozchod s milovaným člověkem, šikanu nebo obtížný vztah se sourozencem. Postupně tak dochází k pochopení, že její aktuální problémy nejsou způsobené smůlou, ale svojí pasivitou a neochotou se k nim postavit čelem.

Všechny postavy z Kayina okolí vystupují ve hře jako černá monstra.

Přestože hra vychází pod hlavičkou neoblíbeného vydavatelství Electronic Arts, má ke standardní komerční produkci hodně daleko. Podobných ryze zážitkových her se v posledních letech vyrojila spousta, jen málokterá však dokázala uspět. Často se totiž autoři ve svých myšlenkách ztratí a nabídnou sice dílo vizuálně zajímavé, nicméně obsahově prázdné, anebo nepochopitelné. To tvůrkyně Sea of Solitude Cornellia Geppertová trpí opačným problémem – její příběh je až příliš doslovný a přestože se odehrává ve fiktivním světě, neponechává žádnou svobodu a představivost, jak prezentované situace interpretovat.

Hlavní hrdinka řeší podobné problémy, jako většina z nás.

Ano, na krátkém prostoru zhruba pětihodinového putování není dostatek času pro rozvoj jednotlivých charakterů, ale to ještě není důvod, aby se všichni chovali tak nepřesvědčivě. 

Hra navíc působí, jako by někdy v průběhu vývoje došly peníze, a tak ji museli tvůrci rychle ukončit. Zatímco úvodní oťukávání je až nudně zdlouhavé, vypořádání se ve vzpomínkách s manipulativním přítelem je záležitostí několika minut.

Ale možná je to tak úmyslně, a v hrdinčině hlavě jsou všechny postavy záměrně jen jednorozměrně negativní. Člověk má každopádně hned jasno, co „tím básník chtěl říct“, což se mi u her jako Abzû nebo Dear Esther bohužel zjistit nepodařilo.

Co se týče samotné hratelnosti, Sea od Solitude příjemně odsýpá a neklade před hráče prakticky žádné výzvy, díky neustále se měnícímu prostředí jsem se ale nenudil ani na sekundu. Hlavní podíl na tom má designově vytříbené grafické prostředí. Výrazná stylizace hře sluší a i při minimálních nárocích na hardware nabízí hra působivý zážitek. To samé bohužel nejde říct o hudbě, která je pro podobné hry neméně důležitá. Jenže těch pár nenápaditých fragmentů, které tady čas od času podtrhnou nějakou scénu, jsou naprosto generické a jen vám protečou ušima.

I tak ale Sea of Solitude zůstává osobitou hrou, která vám ve společnosti láhve vína může zprostředkovat pěkný nostalgický zážitek na jeden líný večer. Za ten jeden měsíc platby za Origin Access Premium pak bezesporu stojí.

Druhý pohled

Na Sea Of Solitude (dále jen SOS) jsem se dlouho a upřímně těšil. Mám velkou slabost pro tyto „artové“ hry, které se snaží pomocí přístupné hratelnosti a unikátního vizuálu podat poměrně ambiciózní ústřední myšlenku. Mezi moje oblíbené v tomto žánru patří například Braid, Flower, Journey, Abzû, Hellblade, Unfinished Swan, Gris nebo Rime, ale příkladů je – obzvláště v posledních letech, se vzestupem indie scény, celá řada.

SOS začne relativně slibně. Vizuálnímu zpracování nelze upřít kouzlo, ačkoliv audio mu tak docela čest nedělá: hudba je poněkud tuctová ve srovnání s konkurencí a hlas ústřední postavy mi byl místy protivný. Každopádně zápletka s podivnou holčičkou, objevující zatopené město, obydlené hrstkou výrazných, démonických monster, zaujme a žene vás vpřed za odhalením záhady, co to všechno znamená. Poměrně brzo jsem si ale všiml dvou věcí: hratelnost je opravdu elementární a vaše postava víceméně nezavře pusu, což je tím horší, že její vyprávění a osobnost mi vyloženě nesedly.

Autorka hry v úvodu důrazně varuje, že to není příběh pro slabé žaludky a že obsahuje její životní zkušenosti – a přesně tak to také působí. Jako kdyby si před vás sedl psychicky ztrápený člověk a tři hodiny do vás tepal svoje deprimující zážitky, k čemuž navíc hodně často používá příliš dospělý tón na to, že hrdinka vypadá jako malá holčička. Samotný obsah příběhu pak řeší věci jako sexuálně orientovanou šikanu, rozpadající se rodinu, související pocity méněcennosti a celou řadu depresivních historek, ve kterých není prakticky žádné světlé místo a pokud ano, také se rychle rozpadne. Aby toho nebylo málo, přišlo mi, že obzvláště mužské postavy v příběhu jsou vyobrazeny jako neschopné nebo bezcitné karikatury.

Chápu, že hra o depresi a osamění nemohla být žádná procházka růžovou zahradou, ale upřímně mi toho tady přišlo opravdu příliš. Ve výsledku na mě tedy nezabrala ani katarze na konci, přestože samotná ústřední myšlenka – vyjádřená na konci v jedné klíčové větě - se mi líbila hodně. Jenže byla utopená v tuně omáčky, která mi byla po mnoha stránkách vyloženě nepříjemná. Je mi líto dětí, které se k této vyloženě dospělé a depresivní hře dostanou skrz její zdánlivě pohádkový vizuál.

Možná se divíte, že se tolik věnuji příběhu a myšlence hry místo samotné hratelnosti. Jak už jsem napsal, hratelnost je vyloženě elementární (to neznamená, že místy není frustrující, viz nošení skořápek mezi poletuchami) a je vidět, že to hlavní pro autorku bylo povyprávět její životní příběh – takže vám ho zkrátka tlačí horem spodem a je tím hlavním, co si ze hry odnesete. Přál bych si, aby lépe odhadla míru, protože s trochou střídmosti a citlivější prezentací to mohla být paráda. Takto je to za mne „jen“ lehký nadprůměr.

60%

Martin Zavřel