RECENZE: GRIS je dojemnou cestou za sebepoznáním

Nejnovější přírůstek do rodiny uměleckých her GRIS vám připomene, že na některé věci se videohry jako médium hodí více než cokoliv jiného.

Kdybych si chtěl hodně usnadnit práci, shrnul bych GRIS jako 2D verzi kultovní hry Journey. Není to úplně férové, protože ústřední téma je poněkud odlišné a vizuální provedení je v tomto případě výrazně malebnější. 

Na druhou stranu obě hry mají mnoho společného jak po stránce herních mechanismů, tak celkovým záměrem. Po jeho úspěšném naplnění si toho o sobě hodně uvědomíte a jen tak na hru nezapomenete.

GRIS

Hra beze slov, za pomoci hudby, obrazů a interakce vypráví příběh mladé dívky jménem Gris (mám teorii, proč je její jméno v názvu hry psáno kapitálkami, ale je to docela spoiler), která se potýká s bolestivou životní zkušeností. Co slouží jako zápletka „příběhu“, to je zároveň ústředním tématem celé hry jako zážitku. Aniž bych prozradil příliš, řeknu to takto: hra si umí najít způsob, jak audiovizuálně i mechanicky znázornit duševní rozpoložení člověka v takové situaci a všechny nálady, situace i kroky, které s tím souvisí. S ohledem na dané téma osloví každého, kdo se kdy potýkal s nějakým větším trápením. Nejvíce zřejmě ty, kteří byli nuceni se postavit nějaké vážnější nemoci.

Ačkoliv téma je poměrně těžké a citlivější povahy si u hry nejspíš popláčou, ostatní se nemusí bát žádné vyumělkované nudy. Herně GRIS skvěle funguje jako taková menší „metroidvania“ zhruba na čtyři hodiny. Při průchodu jednotlivými světy budete postupně získávat nové „magické“ schopnosti, které vám umožní se pohybovat a ovlivňovat prostředí kolem vás novými způsoby. Jednoduchý příklad je schopnost se „zapřít“ a zdvojnásobit svoji hmotnost, takže ustojíte silnější vítr, nebo převážíte závaží na některé z klíčových plošinek. 

GRIS

Jsou to často zdánlivě jednoduché věci, ale jejich rafinované využití na správném místě přiměřeně potrápí vaši mozkovou kůru. Pro ty náročnější jsou ve hře schované dodatečné „collectibles“ předměty. Jak to s podobnými hrami bývá, můžete narazit i na momenty dočasné frustrace, kdy minete důležitý klíč nebo cestu. Není jich mnoho, většinu hry si GRIS udržuje solidní herní „flow“.

Projít si hrou je tedy dobrá zábava z hlediska hratelnosti, ale ta největší hodnota samozřejmě spočívá v tom hlavním: pečlivém budování ústřední zápletky a myšlenky, kdy společně s Gris překonáváte jedno protivenství za druhým a objevujete krásu světa okolo i v sobě samotných. Velkou roli hraje výrazná kreslená grafika, kterou by často šlo použít jako obrazy do umělecké galerie. Úplně největší roli hraje hudba, která je vskutku mimořádná.

GRIS

Soundtrack má na svědomí poměrně nová španělská kapela Berlinist. Pokud vás jejich melancholický styl, kombinující citlivým způsobem klasické nástroje a elektroniku, osloví, troufnu si tvrdit, že žádná skladba na jejich webu a v jejich portfoliu vás nezklame. V případě soundtracku pro Gris se doslova překonali, protože hudba je v této hře nejen dokonale strhující, ale často vystihuje děj a náladu hlavní hrdinky lépe, než by to mohly zvládnout jakékoliv dialogy. Ať už to jsou jemné tóny klavíru, když ve hře začne pršet, nebo divoký orchestrální rozjezd při pronásledování jedním z démonů. Toto je hra, kterou se vyplatí hrát se sluchátky a hlasitostí naplno.

Při prvním hraní GRIS mi chvíli trvalo, než jsem začal chápat, o co v příběhu jde, než mi došel vypravěčský styl autorů a celkový záměr. Jakmile se to stalo (není to zas tak složité, jen člověk musí překonat úvodní „kulturní“ šok), vžil jsem se do ústřední postavy a zavzpomínal si nejen na svoje vlastní zážitky, ale také na lidi ze svého okolí, kteří v nějaké životní fázi bojovali s vážnou nemocí nebo trápením. 

GRIS

GRIS je tak trochu lék na tyto věci, připomínka, že každý z nás nosí hluboko v sobě zdroj velké síly, díky kterému máme potenciál znovu a znovu se zvednout z prachu. Jak jsem psal v úvodu, těžko si představit, že by nějaké médium, ať už kniha, film nebo třeba divadlo dokázalo tuto myšlenku tak efektivně zpracovat. Fakt, že dění posouváte dopředu vlastními činy, je zde klíčový.