Dnes již čtyřdílná série Prince of Persia představuje učebnicový příklad evoluce počítačových her napříč celými jejich dějinami. Zásluhu na tom nenese pouze neuvěřitelných čtrnáct let od vydání prvního dílu, ale také vystřídání několika rozdílných konceptů samotné herní složky. Původní Prince z programátorského pera Jordana Mechnera nabídl především revoluční nápad a hratelnost, jež si vydobyla místo na pirátské disketě snad každého tehdejšího vlastníka 286-ky nebo jiného hi-tech stroje. Pokračování nabídnulo to samé v nádherné pohádkové grafice, kdežto díl třetí se svezl na módní vlně grafických akcelerátorů a o jeho kvalitách svědčí již přídomek 3D v názvu. Zmatené ovládání, bezduché souboje a prázdnota level designu vykonaly své a právě proto jsem k novému Princi přistupoval s menším despektem. Ovšem Sands of Time jasně ukázaly, že bych za to zasloužil padesát ran bičem a týdenní zákaz vstupu do sultánova harému!
Zatímco původní hra vystačila se záchranou princezny ze spárů tyranského vezíra, Sands of Time přistupují k příběhu velkoryseji. Náš princ vstupuje na scénu při velkolepém obléhání nepřátelského paláce, který slouží zároveň jako příjemný tutoriál. Nepřátelé většinou zmírají pod palbou katapultů a hráč se tak pozvolna sžívá s přehledným ovládáním (o něm níže) a poprvé se seznamuje s novým stylem. Hlavní zvrat nastává s ukořistěním Písků času, přízračných přesýpacích hodin, jejichž sílu mladý princ uvolní magickou dýkou, která ostatně hraje v celé hře klíčovou úlohu. Jak už tomu bývá, vítr rozfoukal prokletý písek po celém paláci i jeho okolí, měníce vše živé v nemrtvé; ovšem vyjma prince a sličné princezny, kteří jsou se sudbou Písků času úzce spjati. Zápletka obecně nehraje v Sands of Time, stejně jako v předchozích dílech, první housle, avšak dodává zbytku hry nezaměnitelný pohádkový nádech, a jak již ostatně ukázal skvělý Rayman, ten se k novodobé plošinovce více než hodí.
Plošinovky vrací úder
Podobně jako s příchodem hypermoderních tří rozměrů pomalu vymizely adventury, měla situace podobný dopad také na plošinovky. Ty se jednoduše nedokázaly přizpůsobit lidské orientaci v prostoru
(tím spíše, když je prostor promítán na placku monitoru) a s ním spojenému ovládání. Vítr se naštěstí obrací tím správným směrem a Písky času tak představují řemeslně skvěle provedený comeback žánru takového, jaký si pamatujeme z dob dávno minulých. Tam, kde v jiných akcích tvoří skákání, ručkování nebo posouvání beden pouhé minoritní vystlání akční složky, přebírá Prince štafetu a naopak souboje jsou jen občasným vyvrcholením akrobatických eskapád. Ačkoliv je jádro herního snažení zakopáno vesměs v nalezení cesty dále (tedy otevření nebo dosažení vzdálených dveří), překvapivě se hra časem nezvrhává ve stereotypní poskakování. Zásluhu na tom nese především perfektně zvládnutý design úrovní, jenž svými obrovskými prostory v mnohém připomíná první díl Tomb Raider.
Výborné implementace se dostalo občasným puzzlům. A to nejen těm založeným na zvláštních mechanismech, ale zejména těm souvisejícím s prostorovou orientací nebo spoluprácí s princeznou, o níž bude řeč dále. Nejedná se však o typicky zákysové situace, řešení je vždy nasnadě a většinou spočívá pouze v posunutí bedny na správný spínač nebo dosáhnutí táhla uvolňujícího cestu dále.
Plynulost svižnější než tekuté písky je tím zaručena, na druhou stranu se tak hra dostává někam na hranici patnácti hodin čistého hracího času, což při dané kvalitě a neotřelosti zamrzí.
Femme fatale na orientální způsob se přibližně ve čtvrtině hry stane křehká, avšak nikoliv bezbranná princezna. Kromě toho, že při soubojích kropí nepřátele lukem a místy dojde k jejímu jízlivému špičkování s princem, hraje klíčovou úlohu právě při mnoha puzzlech. Její působení je nicméně automatické - tu proleze škvírou ve zdi a z druhé strany otevře bránu, tu zase zatáhne za vzdálenou páku. I tak je ale jako jedna z mála NPC zdrojem příjemného zpestření v pustých zdech paláce.
Princ z Matrixu?
Ačkoliv Písky času přímo surfují na vlně profláknutého matrixového stylu, kdy princ s lehkostí polystyrenového panáka pobíhá po zdech a přistává na ramenou protivníků, výsledek nepůsobí nijak překombinovaně. Zatímco v Enter the Matrix působily speciální pohyby dosti kontraproduktivně a hra se tak hrála takřka sama a nechala publikum
nezúčastněně sledovat nemastné představení vývojářů, Prince dává hráči maximální kontrolu nad každým pohybem. Kliknutí pravého tlačítka myši za běhu podél zdi přenese prince brilantně do horizontální polohy, magická dýka zase propůjčí časově omezené zpomalení dění v okolí. Velmi užitečným se stane rovněž navrácení času zpět o několik vteřin, jenž se v kontextu s ukládáním hry toliko na (jinak poměrně častých) záchytných bodech stane neocenitelným pomocníkem. Jak počet možných opakování a zpomalení času, tak míra princova života se navíc s přibývajícími zářezy na dýce nebo s nalezením roztroušených zrnek Písku v zájmu alespoň minimálního vývoje postavy zvyšuje, což vyvažuje mírně stoupající obtížnost v závěru hry.
Jak jsme již naznačili, souboje tvoří pouze malou část celé hry, navíc se s ubíhajícím časem dostávají ještě více do pozadí. To je paradoxně možná trochu škoda, neboť jejich spád a především vizuální prezentace je vskutku okouzlující. Ovládání při boji s více protivníky je vyřešeno velice přívětivě a princ tak s vervou pingpongového míčku tančí od jednoho nepřítele k druhému nejen po zemi, ale také vzduchem.
|
Grafika tisíce a jedné noci
V případě Sands of Time není počet polygonů na obrazovku a vyspělost grafického enginu tím, co dělá vizuální
stránku přitažlivější než dvoumetrový dort s křepčící orientální tanečnicí na vrcholu. Hra okouzluje především pohádkovým laděním barev a architekturou, v jejichž podání kontrují úchvatným nočním oázám a tajným snovým úrovním monumentální exteriéry paláce nebo olbřímí propasti jeskyní, ve kterých hráč okusí vratkost krápníků vyrůstajících z vysokého stropu. Autoři si navíc pohrávají se záměrným rozmazáním obrazu v při prudším pohybu a jelikož je příběh podán retrospektivním vyprávěním prince, téměř dokonale tak navozují tu správnou atmosféru. Potěšující je fakt, že se na vizuální stránce nepodepsaly připravované konzolové konverze a engine bez problémů zvládá i vysoká rozlišení.
Ovládání
Jelikož hra přichází z dílen Ubisoftu, nepřekvapí tolik ovládání ne nepodobné Splinter Cell. Mírného přiškrcení však doznala myší ovládaná kamera, jíž nelze pohybovat volně a omezuje se většinou jen na otáčení v horizontální rovině. Jen občas fiktivní svěrák povolí volnější rozhled, ovšem většinou hra sama vybírá nejvhodnější úhel záběru. Chůze charakteru totiž není na pohybu myši závislá, což z počátku
působí poněkud zmateně zejména v momentech, kdy kamera zabírá scénu šikmo a není tak jasné, která klávesa je přiřazena tomu kterému směru. Naštěstí je zde přítomna pomocná hůlka v možnosti výběru alternativního pohledu nebo pohledu z vlastních očí, který je více než užitečný při prozkoumání okolí bohatého na klíčové římsy, plošiny, spínače a hrazdy nejrůznější podoby a tvaru.
To, na čem hře z počátku ubírá mírná dezorientace kamerou, je vyváženo propracovaným ovládáním samotného prince. Jednotlivé pohyby, ať se již jedná o skákání, častý běh po zdech, ručkování nebo šplhání po sloupech, na sebe naprosto plynule navazují, čímž odpadá „rozřezání“ úrovně na čtverce, jako tomu bylo například v Tomb Raider. Není tak třeba dlouze hledat pozici, odkud lze doskočit na danou římsu nebo plošinu. Negativním účinkem se sice stává mírná přímočarost a nevelká obtížnost hry, což na druhou stranu zaručuje nepohasínající 
spád téměř po celou dobu hraní.
Sands of Time se po letech konečně stává důstojným nástupcem původního archetypu plošinovek a na rozdíl od loňského Duke Nukem: Manhattan Project přináší do žánru, který se již zdál být nadobro pohřben, mnoho osvěžení. Drobným nedostatkem tak kromě místy nepřehledného ovládání zůstává fakt, že jsou Písky času hrou na jedno zahrání. Absence multiplayeru či jakékoliv jiné přidané hodnoty nijak nenutí hru znovu spouštět, ovšem i tak by nový Prince neměl v žádném případě upadnout v zapomnění. A kdyby si snad někdo měl chuť na něj zavzpomínat v jeho původním kabátě, není nic snadnějšího, než vyzkoušet verzi Sands of Time pro Game Boy Advance.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
