Jak já ji neměl rád. Jak já jsem se divil, jak se někdo může bavit šaškováním před kamerou a mlácením do trpaslíků. EyeToy: Play 2 jsem k recenzi přijal jako nutné zlo, které na mě zbylo. Stydlivě jsem doma zapojoval kameru do USB slotu konzole a říkal si, že ze sebe budu pár hodin dělat vola před celou rodinou, pak si sednu a sesmolím o té hračce pro děti pár řádků. Tento stav přetrvával až do prvního spuštění hry a prvního pohybu ruky. Pak se ony předsudky rozplynuly a já se celý týden nebavil jen šaškováním před kamerou, což mi ani nevadilo, neboť se ke mně připojila celá rodina a všichni mí známí.
Kam ten svět spěje. Za chvíli si budeme kupovat čipy s hrami a zapojovat si je přímo do mozkového slotu. Ale do té doby se vývoj konzolových her posune ještě mnohokrát kupředu a projde ještě několika vývojovými etapami. EyeToy je jedna z nich. Je to jediná hra, kterou neovládáte ovladačem, ale vlastním tělem (přesto jsem nepochopil, proč jsem k jejímu spuštění musel zapojit ovladač do portu), což je kupodivu velmi zábavné, je to něco nového a společenského. Vlastně se jedná jen o jakýsi set krátkých zábavných her, které nejsou nijak náročné, jejich hrdiny jste vy a většinou vám k ovládání dění na obrazovce vystačí základní lidské údy, povětšinou ty horní. EyeToy též disponuje malým mikrofonem, ale pro jeho využití jsem na disku našel jen jednu hru (ponorka proplouvá zatopenou jeskyní, přičemž se řídí výškou vašeho křiku – nedoporučuje se hrát v noci, kvůli sousedům).
Pro nezasvěcené vám hra hned na začátku podá návod, jak zapojit a správně využít kameru EyeToy. Vidět babičku, která paří před kamerou a nevědomky kope do nábytku okolo skutečně stojí za to a autoři tak dali jasně najevo, že jim humor není cizí, což ostatně celkové podání Play 2 dokazuje.
Jednotlivé hry nejsou nijak náročné, jejími hrdiny jste vy a většinou vám k ovládání dění na obrazovce vystačí základní lidské údy, povětšinou ty horní.
Zcela logicky je EyeToy: Play 2 pokračováním úspěšného titulu EyeToy: Play a jejich tvůrci si dali na novém dílu skutečně záležet. Navíc budete mít pocit, že obtížnost se zvýšila a „že to zase až tak moc pro děti není“, protože po několika hodinách hraní budete mít ruce jako opice a pocit, jako kdybyste babičce právě složili metrák uhlí. Skutečně. Hry už nejsou založené jen na bázi monotónního pohybu rukou. Autoři vylepšili kvalitu snímání hráče a EyeToy umí již (díky nové technologii MotionCam) rozeznávat směr i rychlost pohybu, což dává této hračičce nový rozměr a otevírá vývojářům další možnosti využití.
|
Když už tvrdím, že se jedná o společenskou zábavu, je jasné, že má hra kromě klasického módu pro jednoho hráče i multiplayer. Ten je až pro pět hráčů, přičemž se může stát výjimka, že se při rozhodovacích hrách budete před televizí kroutit třeba ve třech. A
to bude pak teprve boj. Obyčejně se však budete před obrazovkou střídat. Před hrou samotnou se všichni zúčastnění nechají vyfotit a jejich podobizny se pak „nalepí“ na obličeje kolem poskakujících figurek. Dejte krk na to, že po týdnu neustálého hraní už nebudou mít postavičky vaše hlavy, ale třeba jiné vaše končetiny. Budete fotit, co budete mít po ruce. Klidně třeba plyšáka vaší sestry. Nevěřili byste, jak se třeba jen focení může při té správné konzistenci přátel zvrtnout v hutnou, někdy až mládeži nepřístupnou zábavu. No dobře, budu se krotit, můžou tu být děti.
K dispozici je vesměs stejný počet hlavních kategorií her jako minule, přičemž i podkategorie se dají brát jako oddělené hry. Navíc, díky výše zmíněné vylepšené technologii, jsou i nápaditější a zábavnější. Později si stejně oblíbíte pouze několik z nich, které budete projíždět pořád dokola. Někdy jsem měl pocit, že cvičím aerobic. A to dokonce dobrovolně a baví mě to. Jednou budete
boxovat v ringu, jindy si zahrajete na tajné agenty a budete se doslova schovávat před obrazovkou, snažíce se vyhnout bodovým
světlům. S tím dříve zmiňovaným skládáním uhlí jsem nebyl zase tak daleko od pravdy, protože si zahrajete na dělníky: budete řezat dříví, stavět cihlovou zeď, jindy je budete rozbíjet, budete obsluhovat v rychlém občerstvení, hrát na kytaru podle přidávajících se akordů, bubnovat do rytmu, hrát tenis, baseball, sprintovat, zvedat závaží, zavlažovat slunečnici, uklidňovat se u
fackovacího panáka a když budete hodně chtít, můžete profackovat vás nebo někoho, koho nemáte rádi. Jednoduchým systémem snímaní kamerou vytvoříte trojrozměrný model hlavy, označíte klíčové body a PlayStation se o zbytek postará. Leze vám ségra do pokoje? Spusťte si program na rozeznávání zvuků nebo pohybu v místnosti. Jo jo, i takovéto vypečené využití je součástí balení EyeToy: Play 2.
Po několika hodinách hraní budete mít ruce jako opice a pocit, jako kdybyste babičce právě složili minimálně metrák uhlí.
Single player je vyřešen trošičku odlišně formou neustále se ztěžující disciplíny, kterou jste si zvolili z menu. Příklad za všechny: Při bubnování si budete muset zapamatovat sled úderů, které provádí postava na obrazovce a poté je sám bez chyby zopakovat.
Každým kolem se počet úderů zvyšuje, takže do hry zapojujete i paměť. Což je vlastně dobře. Občas do hry „vletí“ i nějaká odlišná hra, abyste z toho nezblbli a když skončíte v top ten highscore, kamerka vás vyfotí a fotku umístí do tabulky. Zajímavé, zábavné, skvělé.
Hra má ještě jednu obrovskou výhodu pro distributory: kameru EyeToy nepřepálíte a musíte si koupit originál. Naštěstí tu není o čem přemýšlet. Pokračování „dobrovolného aerobiku“ EyeToy: Play 2 je skutečně hodno koupě. Grafika se nám výrazně zlepšila (styl cell-shading mi skutečně sedí už od vydání XIII), technologický vývoj samotné kamery jde pořád dál a zábava je ve větším počtu hráčů defacto nekonečná. V době vydání této recenze už by měla být Play 2 pultům prodejen vzdálena již jen velmi málo a její cena by neměla překročit standardních 1800,- Kč, přičemž v ceně je disk i kamera. A to se vyplatí, Bobe!
| EyeToy: Play 2 | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
