Bioshock X360 - futuristická minulost

Jestli jste si mysleli, že v 50. letech to byla nuda, tak máte pravdu. Pokud tedy není řeč o novodobé Atlantidě nazvané Rapture, kde již tehdy byly technologie, které můžeme jen tiše závidět ještě dnes.

Bioshock

  Když se člověk po většinu pracovního i volného času věnuje videohrám, zažije nejednu „veselou historku z natáčení“, ale osobně se mi stalo poprvé, že jsem kvůli hraní hry zapomněl, že ji musím vlastně i zrecenzovat. Bioshock mě totiž pohltil natolik, že v jsem v podstatě jen omylem zaznamenal začátek US Open, zapomněl na tramvajovou výluku v Praze, díky čemuž jsem na plánovanou schůzku přišel později o „slabých“ 40 minut, dodneška jsem nebyl schopen zajít si koupit nové tkaničky do bot, přestože ty staré dosloužily již tak před dvěma týdny a atletické mistrovství světa stejně jako startující Vueltu v podstatě nevnímám. Mnoho z vás si asi řekne, že to jsou všechno věci, které se běžně stávají každému, ale věřte, že minimálně první a poslední dvě položky jsou v mém případě něco tak nevídaného, že ani nevím, k čemu bych to přirovnal.

Rapture byl velkolepý projekt podmořského města plného nejnovějších technologií.

A při tom všem si ještě neustále kladu otázku, zdali je toto všechno skutečně nutné a jak k tomu vlastně mohlo dojít. Bioshock totiž není hrou, která by nabízela šesticiferné počty čehokoliv, nepřichází ani s nijak originálním konceptem a už vůbec ne s kdovíjakým příběhem. Tak proč u ní, hergot, trávím prakticky každou volnou chvilku a ráno se po čtyřhodinovém spánku bez jakéhokoliv vnějšího přičinění sám automaticky budím v půl páté a ihned po nabytí vědomí automaticky sahám po ovladačích od televize a Xboxu, abych si před odchodem do práce ještě prošel pár lokací a získal nějaká ta vylepšení? Tyto otázky mi pro změnu vyplňují všechen čas, kdy není potřeba pracovat nebo hrát, čili ve výsledku nemám žádný volný čas pro sebe. A i přes to všechno přemýšlení jsem došel k jediné odpovědi: Bioshock je moje krevní skupina. Ano, uznávám, je to zjištění na úrovni Ala Bundy nebo Homera Simpsona, ale na druhou stranu mi taky mohlo vyjít 42.

Již od prvního oznámení byl Bioshock pasován do role „duchovního nástupce System Shocku“. Tuto hypotézu bohužel nemohu příliš posuzovat, protože na oba System Shocky si vzpomínám již jen dost mlhavě, ale na co si vzpomínám velmi ostře, je dnes již taky poněkud starší Deus Ex. A mohu se zcela klidným svědomím prohlásit, že pokud vás tato cyberpunková opera ve své době chytla alespoň z poloviny tak jako mě, pak neváhejte ani minutu a upalujte do nejbližší prodejny s hrami. Bioshock se totiž dá bez skurpulí označit za Deus Ex v bledě zeleném a to i přesto, že mnoho věcí je zde poněkud zjednodušeno.

Na začátku hry ztroskotáte na moři, ale naštěstí je v dosahu několika málo temp malý ostrůvek s vchodem do podmořského města Rapture. Brzy se samozřejmě ukáže, že to zase až taková výhra nebyla, ale pořád lepší než zemřít ve vodě na následky rozďobání sardinkami. Hned po vsupu se vám rádiem ohlásí Atlas, jenž bude vaším průvodcem a v prvních fázích hry i učitelem, a seznámí vás se situací. Rapture byl velkolepý projekt podmořského města plného nejnovějších technologií, o nichž se ostatním lidem mohlo na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy se hra odehrává, jen zdát. Bohužel ale ne vše šlo úplně podle plánu, a tak je nyní tato podmořská metropole již ve značném stádiu rozkladu a to jak z hlediska materiálního, tak zejména z pohledu zdejších obyvatel, kteří se tak říkajíc ufetovali do zrůdnosti. V Rapture totiž mimo jiné jsou k dispozici speciální genové úpravy, takzvané plazmidy, které vylepšují vlastnosti lidských jedinců. V kombinaci s pokročilou plastickou chirurgií se pak rozběhla nezřízená honba za krásou a z lidí se staly smyslu zbavené kreatury, zde navzývané spliceři. Mimochodem, zrovna šílený plastický chirurg asi utkví v paměti nejvíce, protože jednak na něj ze zdejších „bossů“ narazíte jako na prvního a jednak proto, že jeho hlášky stojí za to. Do zlatého fondu se řadí ta, kde srovnává plastickou chirurgii s Picassem, a když tedy Picasso maloval hranaté lidi, tak proč by on nemohl hranaté lidi vytvářet na svém operačním stole. I když takový umělec, jehož skulpturu musíte obohatit o fotografie mrtvých konkrétních lidí, taky rozhodně není k přehlédnutí. Holt v uzavřeném prostředí začne dříve nebo později kapat na karbid každému. To byl taky nápad hovězí stavět město na dně oceánu.

Vedle toho, že budete nepřátele likvidovat, je budete i fotografovat.

Pokud tedy chcete přežít a dostat se odtud ven, musíte se popasovat nejen se splicery, ale zejména pak se zdejší elitou vládců rapture, kteří vám budou neustále házet klacky pod nohy. Někteří proto, že si myslí, že jste od FBI, jiní proto, že je to prostě baví. Naštěstí ale můžete rovněž využívat všech vymožeností Rapture, takže to zase až taková hrůza nebude. V prvé řadě jde o to, že můžete využívat plasmidy, které se dělí do čtyř kategorií. Díky první z nich se naučíte „magické“ útoky jako například útok ohněm, ledem nebo bleskem, ale třeba také telekinezi, díky níž si mimo jiné přitáhnete nedostupné předměty. Druhá kategorie představuje inženýrské schopnosti, díky nimž se vám kupříkladu usnadní hackování nejrůznějších přístrojů – bezpečtnostních kamer, létajících ozbrojených robotů, ale také automatů s prodejem předmětů, munice nebo uzdravovacích stanic. V případě robotů a kamer vede hack k tomu, že tak říkajíc přeběhnou na vaši stranu, v případě automatů jsou pak výsledkem lepší ceny, případně širší sortiment. Třetí a čtvrtá kategorie pak představují vylepšení vaši fyzické kondice (vyšší odolnost proti zranění apod.) a bojových schopností (rychlejší máchání hasákem, větší účinnost atd.).

Je pochopitelně jen na vás, které plazmidy budete využívat, ale jako malý tip přijměte návrh na kombinaci neviditelnosti (pouze pokud stojíte na místě) a elektrického výboje, jenž se uvolní pokaždé, když vás někdo napadne zblízka. V pokročilejších fázích hry, kdy už budete disponovat lepšími možnostmi, vás pak v podstatě přestanou zajímat běžní spliceři, protože když vás neuvidí, tak je sejmete jednou ránou z pistole do hlavy (v případě „Antipersonnel“ munice i kamkoliv jinam) a pokud vás uvidí a vrhnou se na vás, tak nemusíte plýtvat náboji a počkáte si až na vás skočí. Vzápětí je elektrický šok od vás odhodí a pošle do hajan (v případě odolnějších a pouze omráčených jedinců pak stačí jedna rána hasákem). Pak zbývá již jen jim prohledat kapsy, sebrat užitečné předměty a zdraví, které vám případně po malých kouscích lehce snížili pak na nejbližší hacknuté uzdravovací stanici za USD 10 doplnit. Pochopitelně je zde ale mnoho prostoru pro všemožné další experimetnty a kombinace plazmidů, takže neváhejte a zkoušejte.

Věc se ale komplikuje tím, že v každé kategorii máte k dispozici pouze 6 slotů, do nichž můžete plazmidy umístit. Proto je potřeba přemýšlet, co se vám do krámu hodí více a co méně a navíc je možné konfiguraci plazmidů měnit pouze u speciálního typu automatů. Proto si je vhodné si promyslet, jaký styl hraní vám vyhovuje a zda budete sázet spíše na přímé konfrontace nebo spíše na nepozorovaný plíživý postup. Sice je v tomto ohledu Bioshock řekněme lineárnější nebo jednodušší než výše zmíněný Deus Ex, protože zde neexistuje možnost zcela rozdílného procházení hrou (hacker, bombič atd.), ale díky volbám plazmidů a způsobu hraní i tak dojde k situaci, že různí hráči budou postupovat jinými způsoby.

Příběh sice není vyprávěn úplně ideálně, ale rozhodně to nebude vůbec vadit.

A největší komplikace přichází právě nyní. Na začátku hry máte v každé kategorii pouze dva volné plasmidové sloty a další čtyři si musíte časem dokoupit. A aby toho nebylo málo, tak zde platí variace na známé „štestí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš“, konkrétně tedy „prachy jsou krásná věc, ale sloty a plasmidy si za ně nekoupíš“. Což o to, nějaký ten plasmid se dá najít i někde volně pohozený, ale sloty jsou to oč tu běží v prvé řadě. Ty lze získat pouze u dalšího speciálního automatu, v němž se ale platí látkou zvanou Adam. Ta je alfou a omegou celého dění v Rapture, Adam každý chce, každý ho potřebuje, ale je to hodně úzkoprofilové zboží. Navíc ho při sobě nejvíce mají malé holčičky zvané Little Sisters, které ale potkáte pouze v doprovodu mohutného monstra v prehistorickém potápěčském obleku zvaného Big Daddy. A ano, Big Daddy je problém. Abyste totiž získali od holčičky Adam, musíte se nejprve vypořádat s Big Daddym. Verze Rosie je ještě v pohodě, stačí si najít vhodné místo a z větší dálky do něj poslat pár granátů, ale model Bouncer je už tužší oříšek. Tedy ne že by vás konfrontace s ním pravidelně stála život, ale díky jeho rychlosti budete často lehce dezorientováni, co že se to vlastně děje, a tak slíznete pár zbytečných ran navíc.

Vedle toho, že budete nepřátele likvidovat, je budete i fotografovat. Prostřednictvím fotek se totiž provádí výzkum, jenž má několik levelů. K dalšímu postupu budete muset foťák jen párktát, ale vyplatí se fotit i „mimo soutěž“, protože za dosažení každého z výzkumných levelů (jsou tuším tři) u každého druhu nepřátel (platí to ale i na roboty či bezpečtnostní kamery) získáte nějaký bonus například v podobě zvýšené odolnosti proti danému druhu, zvýšené účinnosti boje proti němu nebo třeba nový plazmid. A to se rozhodně vyplatí.

Ale vylepšením stále není konec – vylepšovat lze samozřejmě i zbraně, kterých sice není mnoho (pokud se nepletu tak 7 včetně hasáku), ale zaprvé je paleta bojových možností značně rozšířena o „magické“ útoky získané z plasmidů a zadruhé samy o sobě bohatě postačují. Hra tak mimo jiné i proto působí velmi uvěřitelným dojmem, protože se zde nepotkáváme s žádnými obskurními „laseromety“, ale máme k dispozici klasiku v podobě pistole, samopalu, brokovnice, plamenometu a granátometu, která je doplněna přítomností speciální kuše, která ale výsledný dojem nijak nenarušuje. Do každé zbraně navíc existují tři typy nábojů. S trochou snahy se tak dá v celé hře přežít třeba jen s pistolí – na splicery mnohdy stačí jediná rána „Antipersonnel“ nábojem určeným k likvidaci živých organismů, kamery a střílny lze zase s minimálními muničními náklady rušit „Armor Piercing“ náboji. A když dojdou, tak univerzální „neutrální“ náboj přijde v kombinaci s posílenou silou pistole taky vhod. Při nejbližší příležitosti je ale vhodné si specializované náboje znovu buď koupit nebo vyrobit. Výroba se provádí u dalšího typu automatů a jsou k ní potřeba nejrůznější věci, které průběžně ve hře nacházíte – prázdné nábojnice, gumové hadičky, chemikálie, šroubky apod. Vedle nábojů lze ale vyrobit i některé další předměty, přičemž opět platí, že hacknutý automat je levnější.

Setkáte se i s monology, které již nemají příliš daleko k vogonské poezii.

Mimochodem, hackování je skvělé. Možná by někomu časem mohlo přijít jako jednotvárné, ale osobně jsem hackoval, co se dalo, a to i v případě, že jsem měl dost peněz na nákupy. A ani proto, že za 50 úspěšných hacků dostanete achievment, ale zkrátka proto, že je to zábava. Jedná se o variaci na klasickou Pipe Manii, kdy musíte propojit dva pody trubkami tak, aby mezi nimi mohla protékat voda. Pokud je voda rychlejší, dojde ke zkratu, jenž vám ubere něco zdraví, proto musíte být docela rychlí. Na začátku navíc máte odkryta pouze dvě nebo tři políčka a ostatní si musíte nejprve odkrýt sami, abyste viděli, jak tvarované díly potrubí se zde nacházejí. Navíc se ale na některých místech skrývají bomby nebo alarmy, s nimiž se nedá hýbat a je potřeba se jim vyhnout. K dispozici jsou i zpomalovací či zrychlovací kusy trubek a občas je to docela fofr. Proto nepodceňujte inženýrské plasmidy, které hackování ulehčují (méně bomb v poli, pomaleji tekoucí voda atd.).

Všechno výše popsané působí skvěle, ale jednotlivě by to zas až tak světoborného. Dohromady to ale tvoří úžasný celek, jenž je navíc stmelen naprosto vynikající atmosférou. Příběh sice není vyprávěn úplně ideálně, ale celá zdejší atmosféra je tak skvělá, že vám to rozhodně nebude vůbec vadit. Ve hře se sice vyskytují velmi moderní technologie, ale děj je zasazen na přelom 50. a 60. let, čemuž odpovídá všechno ostatní. Dobové plakáty, dobová hudba, účesy i ztvárnění interiérů. Do toho ještě „předpotopní“ Big Daddy a rázem je tu cyber- / steampunkový kys hustý tak, že by se dal krájet. Vynikající – třikrát bravo.

Bioshock ale pochopitelně má i nějaké ty chyby, ale ty jsou ve stínu grandiózní atmosféry a promyšlené hratelnosti sotva viditelné. Za největší vadu tak považuji titulky nepochopitelně nesynchronizované s dabingem. Občas titulek na obrazovce visí i ještě dlouho poté, co hlas říká již něco jiného, jindy se objeví titulek následující už v době, kdy hlas je sotva v polovině toho předcházejícího. Ono by na tom zas až tak moc špatného být nemuselo, ale vzhledem k tomu, že se komunikace odehrává prostřednictvím „zašuměné“ vysílačky, přijdou titulky k hůře srozumitelnému mluvenému slovu vhod. Díky špatné synchronizaci ale člověk často příliš nepochytí, o čo tady vlastně šlo. Zvukové záznamy se sice dají přehrát znovu, ale upřímně řečeno, je to otrava. Pokud si tedy vzpomínáte na zmínku z předchozího odstavce o ne zcela ideálním podání příběhu, tak přesně o tomto byla řeč.

Grafické zpracování sice není z technického hlediska nic extra, ale stejně jako celý zbytek hry je laděno hodně stylově, čímž pádem hra na pohled vypadá skvěle. Zvuková stránka je rovněž slušná, i když dabing sem tam působí lehce přehrávaným dojmem, ale to je zase vynahrazeno některými hláškami, které sice nejsou vyloženě vtipné, ale je vidět, že si s jejich vymýšlením dali autoři práci. Jedná se jak o užitečné informace, tak třeba o různé citové výlevy zdejších postav, ale setkáte se třeba i s monology, které již nemají příliš daleko k vogonské poezii :-).

Vraždění neviňátek

Jak již zaznělo v recenzi, to, oč tu běží, je látka Adam, kterou u sebe nosí pouze Little Sisters. V každém levelu jich je pouze omezený počet, takže uduste naději, že byste se v prvním levelu nabouchali na maximum a pak procházeli zbytkem s prstem v nose. Než se ale k Adamu dostanete je potřeba „uklidnit“ Big Daddyho a až potom je čas na rozhovor s Little Sister. V ten okamžik máte na výběr ze dvou možností. Buď holčičku vyléčíte a získáte pouze zhruba polovinu Adamu, který má, nebo ji podrobíte smrtelné operaci, po níž ale získáte všechen její Adam. Atlas vám sice bude tvrdit, že jsou to zrůdy, takže s popravou nemáte váhat, ale zdejší doktorka do vás bude zase hustit, že je potřeba je léčit. Pokud byste tedy měli dilema, pak vězte, že za průchod hrou bez zabití jediné Little Sister získáte stobodový achievment. Na druhou stranu, čím dříve si odemknete všechny sloty, tím pochopitelně lépe :-).

Podobných drobných chybek by se zde dalo najít více, ale vzhledem k tomu, jak Bioshock působí jako celek, by bylo nefalšovaným kacířstvím si stěžovat. Ano, Bioshock je v podstatě lineární hrou a nakonec vždy musíte dojít tam, kam je třeba, ale zároveň vám dává možnost, abyste před tím, než k požadovanému úkolu dojdete, prohledali všechno ostatní v daném levelu, co je momentálně přístupné. A nebývá toho málo. Věřte tedy, že pokud se s touto hrou sejdete na stejné frekvenci, rozhodně nebudete běhat jak zběsilí od úkolu k úkolu, ale v prvé řadě budte prozkoumávat lokace, aby vám neunikl ani jediný skrytý plasmid, ani jediný zavřený trezor, natož aby vám unikla Little Sister s Adamem. Na plnění úkolů je vždycky dost času, ale přehlédnout nějaký zajímavý upgrade, to by mohlo zamrzet. Sice není potřeba mít úplně nabušenou postavu, ale díky tomu, že nikdy nevíte, co vás čeká za dalšími dveřmi, vás hra naprosto nenásilnou formou tlačí k tomu, abyste hledali všemožné upgrady a vylepšovali si statistiky. A díky tomu dokáže pohltit tak rychle a rázně, že si najednou ani neuvědomíte, že vstáváte v pět hodin ráno a že US Open je již v plném proudu.