Assassin's Creed 2: vrah provází renesanční Itálií a fackuje papeže

Zabijácká akce dokáže víc než leckterá učitelka.

Assassin's Creed 2

Ať už bylo prvnímu Assasin's Creedu vytýkáno cokoliv, byla to hra, která uchopila akční žánr poměrně svébytným způsobem. Druhý díl se v základu nese ve stejném duchu, ale původní koncept tu o kousek mění nebo, jinde zase o větší kus rozšiřuje. Výsledek je opět vynikající.

Základní myšlenka se nezměnila. Stále je hlavním cílem zavraždit několik padouchů, tentokrát čtrnáct, a mezitím se věnovat i nějakým tím nepovinným úkolům nebo se jen tak pro radost proběhnout po střechách měst. K tomu ale hra přidává značnou hloubku, co se týče historického zasazení a věrohodnosti.

Tentokrát podniká Desmond výlety na konec 15. století do renesanční Itálie.

Umožnit nám nahlédnout do světů, do nichž se v reálu nemáme šanci dostat, to je jedním z obecných úkolů/účelů videoher. Přesto ale Assasin's Creed v tomto ohledu nad ostatními hrami trochu vyčnívá. Nepřenáší nás totiž ani mezi rytíře bojující s draky, ani mezi sci-fi mariňáky. Vrhá nás totiž do "reality", kterou jsme ale už o pár století propásli.

Zároveň pak velmi atraktivní formou dokáže vzdělat i takového historického ignoranta, jakým je autor tohoto textu. Pokud tedy příznivci her argumentují tím, že hry nejsou pouze tupá zábava, ale že mohou mít i vzdělávací rozměr, pak právě Assasin's Creed představuje pro tuto myšlenku zcela ultimátní trumf.

Příběh se znovu odvíjí ve dvou rovinách. V té jedné jsme opět mladým mužem Desmondem v aktuální "realitě", zatímco v té druhé se Desmond prostřednictvím zařízení Animus přenáší do historie, aby znovu zrekonstruoval události, které se tehdy staly.

Tentokrát podniká Desmond výlety na konec 15. století do renesanční Itálie, kde se jeho alter-egem stává Ezio, syn z významné rodiny florentského bankéře. Jeho příběh ale začíná tak říkajíc v civilu a až po jistých událostech teprve objevuje "zabijácký dres", tedy dlouhý plášť s kapucí. Ani to z něj ale ještě pořád nedělá skutečného Asasína, přestože zabíjí. Skutečným členem řádu Asasínů se stane až téměř v závěru hry.

Obě příběhové roviny pak mají společný právě odvěký boj Asasínů a Templářů. Proto nevěřte prakticky ničemu, co vidíte v televizi nebo čtete v novinách. Politika neexistuje, za vším stojí Asasíni a Templáři. Snad jen sportovní výsledky jsou mimo jejich dosah.

Jistým posunem od minulého dílu je skutečnost, že návraty z historie zpět do reality nejsou tak časté jako minule, což přidává na celistvosti herního prožitku. Prakticky celou dobu strávíte v renesanci a z ní jste vytrženi jen jednou, pokud tedy pomineme samotný úvod a závěr hry.

Co se týče územního zařazení, pak začínáme ve Florencii, abychom se přes dvě menší městečka dostali do Benátek. Děj graduje v Římě, kam se vypravíte odpravit hlavního arcipadoucha, jenž se mezitím stal papežem. A kde jinde si ho lépe vyčíhnout než přímo v Sixtinské kapli?

Závěr v Římě ale vybočuje z klasického schématu, protože zde jen dojdete na určené místo a tam uděláte, co je potřeba. Nemáte tedy k dispozici mapu celého města. Florencie a Benátky jsou ale již vystavěny podle klasického plánu zcela volného pohybu, takže můžete jít či vylézt naprosto kamkoliv, kam se vám zlíbí. Pro rychlejší přesuny, zejména mezi městy, se pak hodí speciální přepravní stanice, odkud vás za menší obnos tehdejších florinů převezou do kterékoliv jiné stanice kdekoliv na světě.

Platí to ale pouze pro místa, která již máte zpřístupněna a prozkoumána. Jednotlivé díly mapy se odkrývají klasickým způsobem, kdy je potřeba vyšplhat na určitou věž nebo jiné vysoko položené místo a rozhlédnout se po okolí. Tím zároveň v ulicích pod vámi objevíte i užitečné obchůdky (kováři, doktoři, krejčí, umělci) a vedlejší nepovinné mise.

Většina učitelů by skákala radostí metr dvacet, kdyby si jejich žáci odnesli ze školy alespoň to, co si odnesou z této hry.

Plnění nepovinných misí ale doznalo jistých změn, takže se vám neobjeví všechny a hotovo, ale byla zde zakomponována jakási vzájemná návaznost, takže ve výsledku je jich pocitově jakoby méně. Pokud ale budete poctivě plnit úplně všechny, tak si jich užijete dost a dost.

Co se týče typů vedlejších misí, ty se nesou v duchu předchozí hry. Máme tu vraždy na objednávku (pro mě osobně nejméně zábavné), doručování dopisů či balíčků, klasický závod, kdy po ulicích a střechách probíháte označenými body, nebo nijak náročné, ale vcelku úsměvné úkoly, kdy vás zhrzená manželka požádá, abyste dali na budku jejímu záletnému manželovi.

Jedním z hlavních znaků hry je možnost vylézt prakticky kamkoliv, kam se vám zlíbí. A toho se týká první výtka. V některých místech Ezio nešplhá až tak svižně jako jeho předchůdce Altair. Pozitivní je, že se musí o něco více hledat cesta nahoru.

Ezio totiž neumí šplhat po skoro úplně všem, takže je třeba lépe volit trasy a hledat místa, kde se dá něčeho chytit. Ve hře pak pochopitelně narazíte i na místa, kam by se mělo dát vylézt, ale nejde to, případně se to podaří až po menším kvedlání analogovou páčkou. Ve výsledku je to ale pochopitelně zcela minoritní problém.

Více než v minulém dílu ale budete chodit po ulicích. Města jsou vystavěna tak, že se nedá tolik běhat po jeho střechách  rovnou za nosem. Dá se samozřejmě dojít téměř odkudkoliv kamkoliv, ale opět to chce trochu víc hledání cesty.

Navíc stráže v ulicích jsou méně agresivní, takže pokud se vám podaří držet míru své "hledanosti" ideálně na nule a nebudete v ulicích vyvádět skopičiny, budete pro stráže zkrátka jen jedním z běžných obyvatel města.

Svým dílem k tomu přispívá i možnost "splynout s davem". V případě potřeby se můžete přimotat k jakékoliv skupině lidí a mezi nimi se "ztratit". Pravda, dav mohou představovat třeba jen tři lidé, ale jde pochopitelně o princip, nikoliv o kdovíjak realistické podání.

Pokud jsou ale stráže v pohotovosti a nějaký objekt hlídají, můžete využít některou ze specifických skupin k tomu, abyste je odlákali. Asi nejvděčnější možností je najmout si kurtizány a zatímco je budou stráže za živého hulákání a gestikulace očumovat, proplížíte se nepozorovaně tam, kam potřebujete.

A kdyby vám z nějakého důvodu byly kurtizány proti srsti, můžete si najmout třeba žoldáky nebo bandičku zlodějů.

Některé úkoly tento postup přímo vyžadují, takže se z toho po čase svým způsobem může stát rutina, ale přesto je to velmi zábavný prvek, který budete jistě velmi rádi využívat. Zejména při získávání stránek starého kodexu. Ten vám pak po zkompletování ukáže, že lidé znali jednu poměrně zásadní věc mnohem dříve než nás učí ve školách. Anebo že by to nebyli lidé?

Sběratelé všeho možného, spojte se!

V jisté fázi hry se objeví úkol co nejvíce zvelebit strýčkovu vilu a přilehlé městečko, což se děje tak, že investujete do rozvoje obchodů ve městě nebo kompletujete sbírky zbraní, brnění či obrazů.

Pokud se tedy vyžíváte ve sbírání všeho možného, užijete si zde víc než dost. Nemluvě o tom, že abyste dosáhli maximální "zvelebenosti", musíte pro svou matku sesbírat stovku pírek poschovávaných po celém herním světě. A to je skutečně výzva, protože například pro poklady si můžete koupit mapu se zakreslením jejich pozic, ale pírka zkrátka musíte najít sami.

Jak již bylo řečeno, vedle hlavní příběhové linie hra obsahuje i celou řadu vedlejších úkolů. Z nich je potřeba vypíchnout zejména dvě položky: dekódování vzkazu a honbu za Altairovým brněním. Mimochodem, malý kousek si zahrajete právě i za hrdinu prvního dílu Altaira.

U některých budov vás hra, respektive parťáci ze současnosti, upozorní na ukrytý podivný symbol. Ten je potřeba najít a podívat se na něj speciálním "orlím" pohledem, čímž se spustí dekódovací sekvence. Ta spočívá v jedné nebo více hádankách, které musíte vyřešit, abyste získali krátké video. Když pak získáte celou dvacítku těchto videí, dozvíte se, jak to vlastně ve skutečnosti bylo s původem lidského druhu, respektive s biblickým vyhnáním z ráje.

Těchto hádanek jsou sice asi jen čtyři druhy, ale symbolů je v celé hře jen dvacet a nudit rozhodně nezačnou. Například máte deset obrazů a na základě slovního vodítka máte vybrat pět správných, které podle této indicie mají něco společného. Nebo máte dvě rotující kola s číslicemi či jinými symboly a musíte zjistit, jak je natočit, abyste pak mohli zadat správný kód.

Zpočátku je to velice jednoduché, ale postupem času začíná přituhovat a dá se předpokládat, že vám některé dají docela dost slušně zabrat. Navíc tyto hádanky oplývají ještě větší dávkou sympatické mystiky než celý zbytek hry, a tak například zjistíte, že Edison a Tesla stáli na opačných stranách barikády, tedy že jeden kopal za Templáře a druhý za Asasíny.

Přestože se ovšem jedná o názornou ukázku, že celá hra je v prvé řadě "historickou fikcí", rozhodně nelze její faktografický element podceňovat. Právě naopak. Konkrétně: například díky oněm hádankám s obrazy si určitě pár z nich zapamatujete a můžete na to vzít jed, že už je do smrti nezapomenete. A ruku na srdce, většina učitelů a učitelek by skákala radostí metr dvacet, kdyby si jejich žáci a studenti odnesli ze školy alespoň to, co si odnesou z této hry.

Druhou zajímavou odbočkou je honba za Altairovým brněním. To je uloženo v podzemí vily vašeho strýčka Maria, která se stane jakousi Eziovou základnou. Brnění je ale zamčeno šesti zámky, k nimž je potřeba najít "klíče". Ty se nacházejí ve speciálních kobkách, které mustíte projít a na konci získat potřebný předmět.

Vtip je ale v tom, že hratelnost je v těchto lokacích značně odlišná od zbytku hry. A to proto, že nejvíce svým stylem připomínají Tomb Raider. Sice se tu objevují nějací protivníci, ale v prvé řadě tu jde o nalezení trasy a její následné úspěšné zdolání. Ve výsledku se tu tak nejprve leze a skáče a teprve až pak bojuje. Vzhledem k tomu, že Ezio leze a skáče jaksi "poloautomaticky", tak to samozřejmě má k Tomb Raideru pořád docela dost daleko, ale přesto se jedná o vynikající oživení celé hry.

Bankéři a kurtizány

Hra obsahuje řadu informací nejen o konkrétních objektech a lidech, ale dozvíte se něco i o "obecných jevech" tehdejší doby.

Tak například bankovnictví, které se v tu dobu rodilo. Ve skutečnosti to byl trestný čin, který byl v přímém rozporu s oficiální církevní interpretací náboženských pravidel. Přesto se mělo čile k světu. A to čistě jen proto, že se v něm angažoval i samotný Vatikán, který měl z bankovního sektoru nemalé příjmy do vlastní kapsy.

Zajímavá je například i informace, že kurtizána bylo v tehdejší době zcela běžné zaměstnání italských žen. Prakticky stejné jako každé jiné. Až postupem času se na nátlak církve musely kurtizány odlišovat oděvem a pak začaly směřovat na pomyslný okraj společnosti.

A když už jsme u toho brnění, tak nelze opomenout ani zbraně. Těch je zde několik typů počínaje klasickým skrytým bodákem, přes jeho otrávenou variantu, nože a meče až ke kouřovým bombám. S lepší zbraní a lepším brněním navíc získáváte i vyšší maximální hodnotu zdraví.

Souboje opět vycházejí z úspěšného modelu předchozího dílu, a tak nabízejí klasickou nabídku útoků, krytů, úskoků a protiútoků. Oproti minulému dílu se ale zdá, že je zde lépe vyřešeno tiché zabíjení, které se provádí o něco pohodlněji, zatímco minule to spíš svádělo k tomu nedělat si s tím hlavu a všechno to prachsprostě utlouct.

Bojová nabídka je pak dále rozšířena například možností skočit do vody a tam se na čas schovat pod hladinou nebo druhým skrytým bodákem, díky němuž může Ezio zapíchnout dva protivníky najednou, každého jednou rukou.

V čem je ale Assasin's Creed 2 zcela bezkonkurenční, je atmosféra a autentické podání historické doby. U některých významnějších budov na vás například vyskočí poznámka o tom, co to je, kdo to kdy postavil, proč to postavil a podobně.

To samé pak platí i o postavách, takže se například dozvíte něco o nejslavnější florentské kurtizáně, o tom, že vaše sestra ve škole mlátila spolužačky, nebo že váš mladší bratr byl poněkud zaostalejší. Všechny tyto informace jsou navíc podány zajímavou, stručnou a mnohdy i vtipnou formou, takže prakticky není možné, abyste si něco z toho nezapamatovali.

Důraz na detaily

Občas samozřejmě i zde něco nelícuje úplně tak, jak by mělo. Například když je vaše "známost" vysoká, je potřeba ji snížit třeba tím, že uplatíte veřejného vyvolávače, který se "zapomene" zmiňovat o tom, že v okolí řádí vrah, nebo můžete na ulicích strhávat plakáty se svou podobiznou. Jenže tyto plakáty bývají často ve výšce prvního či druhého patra nebo na místech, kde na ně zkrátka lidé z ulice nemohou vidět.

Naproti tomu je zde i pár opačných příkladů. Například jednou z kobek, kde hledáte klíče k Altairovu brnění, je chrám, kde na vás čeká spousta plošin, lešení a dalších podobných prvků ke zdolání. Kde se tam vzaly? Jednoduše, zrovna tam totiž probíhají opravné práce, což se dozvíte v animaci a dialogu hned po vstupu dovnitř. Velice elegantní řešení, díky němuž si neklepete na čelo s dotazem, kde se v kostele vzalo lešení.

Navíc se zde setkáte s řadou skutečných historických postav, například Eziovým otcem. A vaším důležitým parťákem se stane i sám Leonardo da Vinci, všeuměl, který vám bude luštit stránky z kodexu, vylepšovat výzbroj nebo vám pro jednu misi sestrojí "létající stroj".

Letmo se tu pak mihne i Rafael, který vás hned v úvodu požádá o doručení dvou vcelku vtipně koncipovaných dopisů, a narazíte i na Michelangela, který píše svému otci, že studium ho už nebaví a že by raději vytvářel sochy.

Informace o budovách i lidech navíc zjevně nejsou čerpány z první encyklopedie, která tvůrcům padla do ruky, ale ke slovu přišly i osobní deníky a další zdroje, na které asi jen tak nenarazíte v každé druhé městské knihovně. Je zkrátka vidět, že si s tím někdo dal opravdu hodně práce. V takové míře to ve hrách rozhodně zvykem nebývá.

Co se týče technické stránky, ta představuje další z "problémů" hry. Po tom, co jsme viděli v prvním dílu se totiž už nedostavuje onen Wow efekt, ale rozhodně to neznamená, že by hra vypadala špatně. Města jsou vymodelována velmi hezky, snad je jen škoda, že vzhledem k jiné době a umístění jsou mnohé uličky spíše temnější a nepůsobí tak atraktivně. Když ale vyšplháte na střechy, je to už jiná káva.

Místy trošku zazlobí detekce objektů, ale není to nic, co by celou hru nějak sráželo. Vedle již zmíněných občasných problémů při lezení tak nejvíc praští do očí, když Ezio občas z nějakého nízkého objektu seskočí, jako kdyby se vrhl z pětipatrového činžáku.

Pochválit je potřeba i zvukovou stránku. Na ulicích to žije a neustále tam někdo něco huláká. Dabing vás sice na kolena nesrazí, ale zároveň mu není možné cokoliv vytknout, protože je po všech stránkách naprosto profesionální, samozřejmě včetně takových "detailů" jako je italský přízvuk. A čas od času pobaví i nějaká povedená hláška, například když Ezio nepoznává svého strýce Maria a ten se mu připomíná: "It's a me – Mario!"

Ve výsledku je tak druhý Assasin's Creed 2 vynikajícím kouskem, který se výborně hraje a do značné míry i přesahuje běžný prostor videoher. Vedle výborné hry se totiž jedná i o jedinečnou exkurzi do doby, kdy lidé začali vedle Boha vnímat opět i Člověka. Do doby, kdy tehdejší italské "městské státy" vedly mezi sebou půtky, v nichž přestávalo být jasné, kdo je vlastně na čí straně. A do doby kdy válka mezi Asasíny a Templáři nabírala na síle.

A za to je určitě potřeba poděkovat nejen Ubisoftu, ale i tehdejšímu vyvolenému hrdinovi: Grazie, Ezio. Riposi in pace.