RECENZE: Horor Alien: Isolation srážejí zbytečné a hloupé chyby

Vetřelci vytvoření extravagantním umělcem H. R. Gigerem zůstávají i 35 let po svém debutu v prvním filmu stále jednou z nejděsivějších zrůd, které kdy lidský mozek vymyslel. Herní tituly z tohoto světa už se ovšem řadu let potýkají s velkými problémy.

A to se bohužel týká i čerstvého hororového titulu Alien: Isolation. Naštěstí to není zdaleka takový průšvih jako byli Aliens: Colonial Marines, kteří vysloužili vývojářům hromadné žaloby od rozběsněných hráčů, kteří zuřili, že ukázky před vydáním byly evidentně mohutně upravené a vůbec se nepodobaly hotové hře, která byla zfušovaná po všech stránkách.

Alien: Isolation od studia Creative Assembly (série Total War) ovšem staví na jiné premise a odkazuje především na původní film z roku 1979, kde posádku vesmírné lodi Nostromo terorizoval jen jediný mimozemský dravec, ne houf nestvůr jako v pokračování od Jamese Camerona.

Nová hra tak je survival hororem, ne zběsilou střílečkou jako výše zmínění Colonial Marines nebo 15 let starý a dodnes nepřekonaný titul Aliens versus Predator. Hlavní hrdinkou Isolation je Amanda Ripleyová, dcera Ellen Ripleyové z filmů.

Hra sleduje mladou Amandu, která se ani patnáct let po zmizení své matky v hlubinách kosmu nehodlá smířit s její ztrátou a stále doufá, že se s ní shledá. Proto se nadšeně vrhne po příležitosti letět na vesmírnou stanici Sevastopol, kde se má nacházet černá skříňka z nezvěstného Nostroma.

Paranoia plnými hrstmi

Jak se ovšem dá očekávat, všechno se hned na začátku ošklivě pokazí, Amanda je oddělená od svých spolucestujících a ocitá se sama na obří stanici, kde se evidentně „něco“ stalo. A je jasné, že to není epidemie spalniček ani prohibice.

Amanda už zjistila, že na základně rozhodně není sama.

Axel už to má spočítané, jen to zatím neví.

První dvě nebo tři hodiny času tak autoři pomalu budují atmosféru hrůzy a napětí. Prázdné haly, poblikávající světlo, depresivní nápisy na zdech, z nichž některé vypadají, jako by byly psané krví. První živou osobou, kterou Amanda na Sevastopolu potká, je neurotik Axel, který se ohání revolverem a dokola opakuje, že na stanici je vrah a že to není člověk.

Krátce na to přesně podle tradice filmů i her Axel umírá podivnou smrtí. Zbude po něm jen spousta krve. O něco později se mladá Ripleyová poprvé setkává tváří v tvář s Vetřelcem, který o 15 let dříve skoro zahubil její matku.

Světlice - věrný kamarád do tmavých chodeb.

Oheň vypadá parádně

A tady je první a zásadní problém Alien: Isolation. Autoři totiž děsivou mimozemskou obludu s kyselinou místo krve doslova pozvedli na úroveň božstva. Z nějakého důvodu, který není nikde vysvětlený, je totiž Vetřelec nesmrtelný. Dá se maximálně krátce zahnat použitím plamenometu, zápalné lahve nebo rozstřelením tlakových nádrží s plynem.

Já chápu, že autoři chtěli vytvořit hru, kde bude hráč pod neustálým tlakem a bude ho svírat hrůza z toho, že odněkud vyskočí děsivá příšera, která se pohybuje bleskovou rychlostí a když se k vám dostane, je to váš neodvratný konec. Žádná druhá šance, žádné spásné quick time eventy, kdy vás stisk několika tlačítek zachrání.

Opancéřovaná příšera?

Ale udělat z Vetřelce nesmrtelnou příšeru je hodně absurdní, zvlášť když filmy i hry v minulosti mnohokrát jasně ukázaly, že obluda je to sice mrštná a odolná, ale když jí zblízka počastujete dávkou z brokovnice nebo do ní vyprázdníte zásobník pistole, tak je s ní ámen.

To tady ovšem neplatí. Asi dvakrát se mi dokonce stalo, že Vetřelec naběhl mezi tři nebo čtyři přeživší ze Sevastopolu. Zatímco lidé do obludy pálili jak smyslů zbavení, Vetřelec se tvářil, jako by po něm všichni házeli hrách a v klidu si křížovou palbou došel slupnout Amandu Ripleyovou.

Prostě to vypadá, že Vetřelec za těch patnáct let od zničení Nostroma a zmizení Ellen Ripleyové dlabal jen titanové pláty a vyztužil si jimi po vzoru Terminátora vlastní kostru. Absurdní také je, že i když vás podle všeho celou hru pronásleduje jediný Vetřelec, vždycky přesně ví, ve které části obří kosmické stanice jste.

Velkým problémem hry je také to, že je až absurdně prošpikovaná skripty. K hysterickému smíchu mě přinutily hned dva zážitky jdoucí navíc těsně po sobě. Představte si, že se v pokleku potichu plížíte po schodech vzhůru. Schodiště ústí do obrovské haly dlouhé minimálně dvacet metrů. Na druhém konci dvorany je zády k vám otočené žena a snaží se prolomit ochranu bezpečnostních dveří a ještě si u toho povídá.

Další schovávačka, tentokrát pod stolem.

Doktorka Lindhardová už mluví jen z videonahrávek nevalné kvality.

Ale jakmile překročíte neviditelnou čáru na podlaze, žena se najednou otočí a navzdory tomu, že vás ve ztemnělé hale nemůže vidět ani slyšet, začne po vás s neuvěřitelnou přesností střílet. A to se dalo odpustit před deset lety, dnes už je to jen k pláči.

Druhý zážitek ten právě popsaný svou absurditou ještě překonává. Žena pracující na dveřích si totiž vzápětí přivolá několik kamarádů, všechny vyzbrojené revolvery. Amanda si přitom musí vystačit s futuristickou montpákou. A teď to přijde - když kteréhokoli z útočníků umlátíte, revolver z něj sice vypadne, ale vy ho NEMŮŽETE sebrat. To už nebylo omluvitelné ani před těmi deseti lety, natož dnes.

Kamenem úrazu je ovšem i samotný Vetřelec, před kterým musíte neustále prchat. Nezastírám, že občas jsem byl opravdu vyděšený a klepal jsem se hrůzou stejně jako Amanda zašitá pod stolem nebo ve skříni.

Příruční svářečka, rovněž známá z filmů

Vesmírný táborák

Mnohem častěji jsem ovšem byl vytočený a frustrovaný. Tím, že na vás může Vetřelec vyskočit v podstatě odkudkoli, budete umírat často i v případě, že se způsobně tiše plížíte a případné lidské nebo robotické nepřátele likvidujete bez střelby, pěkně na férovku. Problém je to především proto, že hra nemá systém checkpointů a save pointy jsou hodně daleko od sebe.

Nebuďte hysteričtí! Umřete v klidu

Mnohem větší dojem než titulní Vetřelec na mě udělali androidi, kterých je na Sevastopolu dlouhá řada. Tito pracující Pepíci (working Joes) jsou normálně neškodní, ale to se rychle mění v okamžiku, kdy vás načapou v oblasti, kde nemáte co pohledávat.

Počítače jsou „malinko“ retro.

Hlavní hrdinka Amanda Ripleyová.

V tom okamžiku se na vás vrhnou a zatímco vám říkají, ať se nechováte hystericky, se vás pokoušejí uškrtit nebo umlátit k smrti. A pokud se je pokusíte jen tak utlouct montpákou, abyste ušetřili munici a nepřilákali Vetřelce, se zlou se potážete. Androidi totiž mají dost síly na to, aby váš úder v půlce pohybu zachytili a jedinou zbraň vám znehybnili.

Pokud se v Alien: Isolation něco povedlo, je to systém výroby vybavení. Amanda totiž není žádná mariňačka, ale inženýrka podobně jako Isaac Clarke z Dead Space. A proto si spoustu věcí musí vyrobit sama ze železného šrotu a dalších věcí, které se po Sevastopolu povalují. Při výrobě se ovšem musí přemýšlet, protože komponent je omezený počet a hlavní hrdinka není nákladní mula, takže toho moc naráz neunese.

Velmi působivá je i grafika, především oheň a hra světla a stínu, která je pro tento žánr naprosto zásadní. Hra běží i na tři roky starém PC se čtyřmi giga RAM naprosto v pohodě na vysoké detaily, neškube se a nahrávací časy jsou velmi krátké. I ozvučení je nadprůměrné a často jsou to právě zvuky, které vás upozorní, že v chodbě nejste sami.

Nebýt nevyváženého tempa, bezdůvodně nesmrtelného Vetřelce a jeho frustrujícího zvyku skočit na vás kdykoli a odkudkoli pořád znovu a znovu, mohlo být Alien: Isolation vynikajícím simulátorem přežití z hlubokého vesmíru. Škoda.