Za tu dobu, co píšu o hrách, už jsem se naučil identifikovat pár témat, která dokážou čtenáře spolehlivě rozdráždit a kolem kterých je proto nutné našlapovat velice opatrně. Jde například o problematiku exkluzivit, srovnávání konzolí s PC, pay 2 win mechaniky, Fortnite nebo třeba produkci firmy Electronic Arts. Poslední dobou je ale tím nejrudějším hadrem na býka jakýkoliv náznak politické korektnosti.
Chtějí tvůrci The Last of Us 2 povědět originální příběh nebo propagovat homosexualitu?
Ne tedy, že by to nešlo pochopit, občas to herní firmy s autocenzurou a „vychováváním“ publika poněkud přeženou (viz Jakubův skvělý článek k tomuto tématu), nikdy ale neuškodí podívat se na celou problematiku s odstupem a nezabíhat do extrémů.
Stejně jako existují lidé, kteří v roztomilé postavičce dětského Chuchla vidí karikaturu černocha, najdou se i jiní, co u každé hry, kde zrovna árijský macho nezachraňuje spoře oděné prsaté nymfomanky, vidí spiknutí LGBT aktivistek z neziskovek, co si neholí podpaží. A právě tohoto konfliktu se mnozí tvůrci her snaží využít.
Peníze nesmrdí
Snaha o politickou nekorektnost je skvělý marketingový tahák, a to i v případě, že jde o dopředu pečlivě promyšlenou provokaci velikých studií. Ostatně nemusíme chodit daleko, ani ne měsíc staré Call of Duty dopředu slibovalo scény ve stylu mise No Russian z jednoho z předchozích dílů této mainstreamové série. Tehdy měl hráč možnost vystřílet letiště plné civilistů, zde má mimo jiné možnost popravit miminko svírané plačící matkou (byť je hráč za tuto akci okamžitě potrestán).
Méně vypočítavý, ovšem o to účinnější trik se podařil Danu Vávrovi, režisérovi skvělého RPG Kingdom Come. Když se několik internetových prudičů pozastavilo nad tím, proč že v jeho hře ze středověkých Čech nejsou žádní černoši, a jestli proto Vávra náhodou není rasista, neodbyl je prostým mávnutím ruky, jaké by si vzhledem ke svému významu zasloužili.
V Kingdom Come nejsou černoši, ale ani děti, mrzáci a těhotné.
Naopak, vytáhl je do světel reflektorů a poté zesměšnil, čímž se v očích mnohých stal hlasatelem zdravého rozumu v hyperkorektní době. Přidejte pak jeho nevybíravou kritiku konkurenčních her, vyhraněné politické komentáře či pózování v tričku kontroverzní kapely, a o Kingdom Come začali mluvit i ti, koho tato hardcore hra vlastně ani nezajímala.
Ve světě AAA her jsou však podobné události spíše výjimkou, přeci jen už tam jde o moc peněz, a tak je potřeba své publikum neštěpit. To menší nezávislí vývojáři mají ruce mnohem volnější, čehož rádi využívají. Značky jako Postal nebo Hatred jsou vyloženě postaveny na překračování morálních bariér, v obou totiž můžete/musíte zabíjet nevinné lidi, a ještě jste za to odměňováni. Rozdíl mezi nimi je snad jen v tom, že Postal se snaží o nadsázku, zatímco Hatred se bere smrtelně vážně.
Pokud nejste vyloženě citlivky, je dost veliká šance, že se u těchto her pobavíte. Technicky jsou zvládnuty solidně, pevně stojí na osvědčených herních mechanismech a kouzlo zakázaného ovoce funguje, i když už je člověk plnoletý a nemusí se nikomu zodpovídat. Podobných her je sice málo, ale prostor tu pro ně evidentně je, jak dokazuje například nedávno oznámený čtvrtý díl Postalu.
Nic neumí, ale mají názor
A pak tu máme ještě jednu úroveň her, kterou si pracovně můžeme nazvat třeba žumpa. Tituly z této kategorie totiž nemají samy o sobě co nabídnout, o to křečovitěji se ale snaží ukázat svoji „nekorektnost.“ Jako příklad si můžeme vzít aktuální kauzu kolem hry The Shitposter, jež je inspirována střelbou ve městě Christchurch, ke které došlo v březnu letošního roku.
The Shitposter je prvoplánovitý brak.
Cílem hry je také vystřílet co nejvíce lidí, od Postalu se ovšem liší v tom, že je naprosto diletantsky zpracovaná. Veškerá invence tvůrců totiž byla investována do komolení názvů známých reálií, na samotný vývoj pak ale nezbyly mozkové kapacity.
Jde o tak bezcenný kousek softwaru, že se ho dlouho nikdo ani nepokoušel zakazovat. Odpovědné úřady se totiž domnívaly, že udělení nevyhovujícího ratingu by bylo kontraproduktivní a jen tomuto „dílu“ udělalo nechtěnou reklamu. Nakonec však novozélandským cenzorům došla trpělivost a hru nejen zakázali, ale rovnou označili jako teroristický dokument (terrorist publication), a tak je trestné ho nejen prodávat, ale i sdílet a stahovat.
Když už se hře přeci jen tolik chtěné slávy dostalo, rozhodl se reportér herního magazínu Rock, Paper, Shotgun podělit o jednostrannou emailovou komunikaci, které byl ze strany studia 2genderz několik měsíců vystaven.
Ta jasně ukazuje, že si byli plně vědomi toho, že kromě rádoby kontroverzního námětu nemají co nabídnout. Když reportér na emaily neodpovídal, zkoušeli se autoři vydávat za znepokojené čtenáře s tím, že „náhodou objevili“ kontroverzní hru, jejíž autoři hlásají nenávist k menšinám a že by se před ní mělo varovat.
Vykadit se v restauraci na stůl není politicky nekorektní, ale jen nechutné.
Podobné škemrání o pozornost od lidí, co své emaily podepisují jménem J. Goebbels působí trochu úsměvně, cenovka s částkou 14.88 dolaru už poněkud méně. Troufám si tvrdit, že tato čísla nebyl zvolena proto, že by šlo o fanoušky českých hokejistů Plekance a Pastrňáka, kteří tato čísla nosí na dresech.
Zbytečná politická korektnost a boj proti ní jsou dnes veliká témata, která v obou extrémech názorového spektra neplodí nic dobrého. Počítačové hry jsou naštěstí jen volnočasovou zábavou, a než abyste se vztekali nad tím, jaké politické přesvědčení zastávají jejich tvůrci, prostě si vyberte hru, která je vašemu srdci bližší. Nabídka je naštěstí velice široká.
