Gamebooky jsou knihy složené z krátkých očíslovaných odstavců, mezi kterými listujete podle toho, jak chcete, aby se děj odehrával. Chcete, aby hlavní hrdina vlezl do jeskyně? Otočte na stranu 352. Chcete, aby se raději schoval do křoví a chvíli pozoroval vchod? Otočte na stranu 177. Chcete, aby se otočil a šel pryč, protože nastíněná situace od pohledu smrdí? Smůla, s touto variantou autor knihy nepočítal, na improvizaci se tu nehraje.
V době, kdy byl počítač vzácností a nové hry stály tisíce, byly gamebooky snadno dostupnou alternativou.
Pokud jste si zvolili špatně, máte pech. Většina voleb je jen o náhodě a nedá se odhadnout jejich výsledek. Dobrodružství často skončí nezaviněnou smrtí, dohrání jedné knihy pak bývá spíše výsledkem trpělivosti při aplikování metody pokus a omyl než důsledkem zralé úvahy a racionálního rozhodování. Občas může dojít i na nějaký ten souboj o jehož výsledku rozhodne pár hodů kostkami.
Kořeny tohoto fenoménu sahají až někam do třicátých let minulého století, u nás ho poprvé čtenářům představila zřejmě Ljuba Štíplová (jinak také spoluautorka Čtyřlístku) v dětské knize Na rozkaz krále. Ten pravý gamebookový boom však v Česku spustila až série Fighting Fantasy, která tu začala vycházet v roce 1994, zhruba deset let poté, co zasáhla USA a Velkou Británii.
Nic pro intelektuály
Ač byl každý díl z jiného světa, měly toho mnoho společného. Především extrémně brakový název – už z titulů jako Vesmírný zabiják, Labyrint smrti, Pekelný dům, Démoni z hlubin, Komando robotů, Strašlivý netvor, Bojechtivý válečník nebo Tesáky běsu bylo patrné, že to na referát z literatury nebude. Obálku pokaždé zdobila i malůvka odpovídající kvality, z tenkých knížeček se tak na nás šklebily „děsivé“ příšery všech tvarů a druhů, jen občas to bylo proloženo svalnatým borcem se zbraní v ruce či sexy ženštinou s roztouženým výrazem ve tváři.
Hrát na počítači video adaptaci tradičního gamebooku Labyrint smrti je opravdu bizarní zážitek.
Vydavatelství Perseus rychle najelo na jednotný vzhled s černým očíslovaným hřbetem, v knihovně tak utěšeně rostla krásná vyrovnaná řada (viz jeden z okolních obrázků, za které děkujeme našemu čtenáři Michalu Špondrovi). Série tak vzbuzovala ve svých čtenářích i sběratelskou vášeň.
Podvádět při hraní bylo velice snadné. Například moje sestra si vždy dopředu prohlédla, kam všechny varianty větvení vedou, a pak teprve se rozhodla. Že by si házela kostkou a psala čísla na papír také nehrozilo. Já byl v tomto ohledu poctivější, ostatně člověk potřeboval, aby mu vzácný gamebook vydržel co nejdéle.
Přestože do série Fighting Fantasy přispívala řada autorů, těmi nejdůležitějšími byli Steve Jackson a Ian Livingstone. Hráčům počítačových her určitě nejsou tato jména neznámá – oba stáli u zrodu společnosti Games Workshop, Jackson pak spolupracoval s Peterem Molyneauxem na hře The Movies, podepsaný je i pod adventurou Lost Eden či jedním z dílů strategie Close Combat. Roky také psal herní recenze pro London Daily Telegraph. Livingstone je ještě slavnější, pod jeho vedením dal totiž britský Eidos světu značky jako Tomb Raider nebo Hitman.
Jen málokterý rodič byl z této kratochvíle svých ratolestí nadšený. Zatímco na nového Bigglese nebo Tarzana jsem dokázal vyloudit od někoho z rodiny docela snadno, gamebooky byly vždy spíše trpěným zlem, které jsem si musel kupovat z kapesného. Nemůžu si však stěžovat – mnohé děti na Západě měly situaci ještě daleko složitější. Hraní gamebooků a her na hrdiny ve stylu Dračího doupěte tam totiž bylo stavěno na roveň praktikovaní černé magie či braní drog. Například Evangelická aliance vydala oficiální varovaní, že gamebooky vedou hráče k ďáblu, a někteří rozhořčení rodiče pak hlásili, že se vlivem jejich čtení u dětí vyvinuly nadpřirozené schopnosti, jako třeba létání.
Ti další
Jackson s Livingstonem se podobným obviněním však mohli jen smát a počítat peníze. Celkem se knih z této série prodalo dvacet milionů, v březnu roku 1983 dokonce první tři místa britského žebříčku bestsellerů patřila jen jim.
Ano, ještě než se zeptáte, samozřejmě existují i porno gamebooky.
Rychle se samozřejmě objevili napodobitelé. Nejznámější a také nejlepší z nich byl Joe Dever, jehož Legendy o Lone Wolfovi jsou vrcholem tohoto žánru. Mamutí série čítá 29 svazků a další by ještě měly vyjít, navzdory faktu, že autor sám je již po smrti. Všechny tyto knihy na sebe dějově navazovaly a hráč v nich dokonce i postupně „leveloval“. Navíc byly doplněny i klasickými romány. Dever uměl tohoto obrovského prostoru využít, a i když tato sága vlastně není ničím výrazně originální, vzpomínám na ni mnohem raději než na Pána prstenů, kterého jsem četl až v osmnácti.
Z české kotliny pak stojí za zmínku ještě Ve službách krále Reginalda: Do hradu goblinů od Michaela Bronce, výrazné postavy naší sci-fi scény, a O Norikovi Vladimíra Chvátila, který je dnes známý jako autor úspěšných her deskových (třeba Galaxy Trucker) i počítačových (Original War, Fish Fillets).
A ano, ještě než se zeptáte, samozřejmě existovaly i porno verze. Bohužel se u nás žádné nikdy neprodávaly, ale kdo chce, může si na Amazonu koupit hity jako Pomsta rančerovy ženy, Tajemství harému, Volání Sirény či Ostrov obřích děvčat. Při hledání podkladů k článku jsem se nakonec dostal až do nejhlubších vod internetu, kde jsem narazil na dílo jménem My Very Own Gender Swap: A Branching Choices Gender Transformation Romance. Ještě jsem však v sobě nenašel odvahu se do něho začíst.
Prudký ústup ze scény
Stejně jako video zabilo rádio, znamenal prudký rozmach počítačových her i konec gamebooků. Interaktivní médium nabízelo nekonečně víc možností než prostý papír a v půli devadesátých let už po této zábavě nikdo ani neštěkl. I když gamebooky vycházejí dodnes (a do konce i u nás!), živoří na okraji zájmu stejně jako například klasické adventury.
Akční adventura Deathtrap Dungeon zastarala snad ještě více než samotné gamebooky.
Čas od času se však objeví nějaký pokus, jak se na tomto zapomenutém fenoménu trochu přiživit. Na mobilních zařízeních vznikají přímé porty nejznámějších titulů, ale i modernizované, daleko sofistikovanější variace (například Sorcery). Zřejmě nejslavnější gamebook vůbec – Labyrint smrti (Deathtrap Dungeon) se svého času dočkal i docela dobře přijaté akční adventury. Nedávno navíc vyšel i jako „videokniha“ vyprávěná hercem Eddiem Marsanem (Deadpool 2, Hobbs a Shaw). To už jsou však jen záchvěvy pro ty největší nostalgiky. Ostatně stejně jako tento článek.
Po pravdě řečeno, po chvíli listování několika knížečkami jsem je zase s úctou uložil zpátky do krabice. Ta doba je už pryč a nemá smysl hledat v knížkách něco, co tam nikdy nebylo. Největší kouzlo gamebooků spočívá v tom, že jejich čtení dokázalo podnítit fantazii, a tomu se ani aktuální hry ve 4K a 120 FPS nemohou rovnat. Na druhou stranu by i mé mladé já zcela jistě mělo radost z toho, jakým směrem se herní průmysl ubírá. A určitě i z toho, že se mí rodiče mýlili, když mi říkali, ať se jdu radši učit, protože za hraní takových hloupostí mi nikdy nikdo nedá ani korunu.
