Jakub Žežule – Nevzpomínám si, že bych kdy z vlastní vůle věnoval desítky hodin něčemu, co mě nebaví hrát. Proč taky, vždyť stejně dobrý příběh může mít seriál nebo kniha, kde to má člověk bez těch nervů.
Batman: The Enemy Within
Pokud jde ale o případy, kdy jsem byl ochotný přetrpět mizernou, ale krátkou hru do konce kvůli příběhu, vybaví se mi Batman od Telltale, který měl na Playstationu 4 tak otřesné technické zpracování, až jsem se divil, že hra vůbec u Sony prošla schvalovacím procesem. Naštěstí byla „zadarmo“ na PS Plus a dlužno říct, že příběh byl tak zajímavý, že jsem si ve slevě za pár kaček koupil i pokračování, které bylo sice technicky lepší, ale stále od Telltale. Kraťounký Trine 3 jsme zase s přítelkyní dohráli do konce, protože jeho bugy a glitche byly chvílemi nechtěně dost zábavné, navzdory tomu, že samotná hra byla učebnicovým průšvihem. Ony obecně krátké hry člověk jednou za čas i přetrpí, protože je mu líto vyhozených peněz, na druhou stranu pokud by Wolfenstein: Old Blood (2015) nebo Murdered: Soul Suspect trvaly jen o hodinu déle, klidně bych si závěrečné titulky těchto výtvorů odpustil.
Emanuel Svoboda – Jako příznivce RPG a zejména JRPG stylu Final Fantasy VII (originál) se k němu stavím pozitivně. Bez práce nejsou koláče!
Broken Sword 5 (PC)
Jan Lysý – Upřímně řečeno si nevybavuji žádný konkrétní případ z poslední doby, ale matně si vzpomínám, že v „herním pravěku“ jsem hrál několik adventur, které byly ve své podstatě hodně nezáživné (řešení úkolů postrádalo jakýkoliv náznak logiky a většinou byla řešením metoda „vyzkoušej všechno, co máš v inventáři, něco vyjít musí“), ale protože jsem chtěl vědět, jak to dopadne, tak jsem u nich vydržel. Především některé interaktivní filmy byly poněkud nenaplňující po herní stránce, ale dějově nebyly špatné, takže jsem se jimi doslova proklikal.
Yakuza 6: The Song of Life
Honza Srp – Docela často. Příběh je pro mě to nejdůležitější a samotná hra občas slouží jen jako nutné zlo, které mě od něj zdržuje. Jako nejlepší příklad mohu uvést nedávno dohranou Yakuzu 6, jejíž soubojový systém mi přijde vyloženě otřesný, ovšem famózní mafiánská zápletka mě absolutně pohltila. Naštěstí šlo většinu jejího obsahu ignorovat a s narvaným inventářem lékárniček jsem se nutnými souboji nějak zvládl proklikat až do konce. Vůbec, japonská RPG se podle mého hrají jen kvůli příběhu a tu soubojovou vatu je potřeba prostě protrpět.
Hry postavené výhradně na dialozích jako třeba Disco Elysium, Life is Strange nebo Planescape Torment podle mého fungují daleko lépe, než když mají vývojáři pocit, že tam mermomocí musí nacpat nějakou tu akci. Co vyloženě nesnáším je grindování, všechny ty Destiny, Borderlands, Anthem a podobné mi za ty vzácné fragmenty příběhu nestojí.
Destiny 2: Forsaken
Dan Jarocký – Tituly, které jsou postavené především na grindování, příliš nevyhledávám. Až na pár výjimek totiž nejsem schopný u takových her vydržet požadované desítky či stovky hodin. Z toho důvodu mě poměrně rychle omrzely oba díly Destiny, kterým jsem díky zajímavému světu a výborné audiovizuální stránce chtěl dát šanci. Nejvíce grindu jsem si užil ve free-to-play akci War Thunder. Jako fanouška různých historických tanků a letadel z období druhé světové války pro mě právě odemykání nových strojů představovalo dostatečnou odměnu a motivaci k dalšímu hraní. Jinak ale rád vyměním bezduché grindování za kvalitní příběh a nápaditý obsah misí.
Ondřej Martinů – Setkal jsem se s poměrně dost tituly s hluchými pasážemi, ve kterých je to zkrátka jen o tom se donutit se přes ně dostat. Pokud se ale tyto „grindovací“ či nudně opakovací sekce táhnou moc dlouho, většinou je to pro mne důvod přestat hrát. Výjimkami z tohoto pravidla jsou pravděpodobně hry jako Hollow Knight, kde je sem tam potřeba tak trochu bezmyšlenkovitě nahromadit herní měnu, aby si člověk mohl koupit lepší výbavu. Hra je to ale tak úžasná, že mi to tady konkrétně ani moc nevadilo.
Hollow Knight
Něco jiného jsou samozřejmě MMORPG hry, u kterých se s „grindováním“ tak trochu počítá, ovšem u nich se zase nedá moc mluvit o nějakém dohrávání. Každopádně největší otročinu jsem zažil v Ragnarok Online, kde ty nejvzácnější předměty z monster měly šanci 0,01 % na získání, takže mnohdy jsem se pro ulovení jednoho takového musel na danou mapu ve hře zašít na pořádně dlouhou dobu. To bylo ale ještě v době, kdy jsem po škole stejně neměl moc co na práci, teď už bych nic takového dobrovolně určitě nepodstupoval.“
