Pocházíte ze Zlína, jak jste se dostal ke stavění olomouckého stadionu?
Z vojny v Dukle Trenčín jsem se vrátil do tehdejšího Gottwaldova, ale tam každý rok kupovali cizí hráče a ti dostávali před domácími přednost. Odehrál jsem nějaká ligová utkání, ale hlavně jsem startoval za béčko, které bylo ve stejné soutěži jako Morávka. Jednou jsme hráli proti sobě a po zápase za mnou přišli, zda bych nechtěl do Olomouce. Kývl jsem a honem jsem se ještě ženil, abychom dostali byt. Ve Zlíně tenkrát trénoval Vovka Kobranov (bývalý reprezentant Vladimír Kobranov, člen týmu mistrů světa 1949, odsouzený totalitním režimem ve vykonstruovaném procesu na 10 let – pozn. red.) a docela mi to rozmlouval. Ale rozhodnutí už jsem neměnil, sezonu 1966/67 jsem začínal v Olomouci a nikdy jsem toho nelitoval.
To jste zažil slavný zájezd Moravie do Sovětského svazu, že?
No ano. Tenkrát bylo v Československu na turné mužstvo Novokuzněcka, byly Vánoce a hokejový svaz pro ně nemohl sehnat soupeře. Tak Morávka řekla, že si s nimi zahrajeme. A oni nám na oplátku obratem vyřídili zájezd a hned na „Štěpána“ jsme letěli do Moskvy. Aby se druholigové mužstvo dostalo do Sovětského svazu, bylo tenkrát nemyslitelné. Byla to odměna za ochotu klubu. Měli jsme tam hrát v Penze, v Minsku, v Leningradě a v Rize a na zápasy létat z Moskvy letadly. Ale nějaká jim tam tenkrát spadla, tak jsme jezdili vlakem. Takže jsme jeli hned 800 kilometrů na Ural do Penzy.
Matouš Vykoukal
A do Rigy taky?
Vyjeli jsme o půlnoci z Moskvy a na Silvestra jeli celý den až do osmi do večer. Měli jsme svůj lůžkový vagon, ale do jídelního vozu jsme museli projít celým vlakem. Okna ve vlaku se nedala otevřít, byla zatlučená hřebíky. Asi proto, že venku bylo minus třicet. Když jsme šli skrz vlak, vždycky jsme se na plošině vagonu nadechli vzduchu a vlezli dovnitř. Ve vagonech se totiž dýchat nedalo.
Matouš VykoukalProfil Narodil se v roce 1943 ve Zlíně, kde se také naučil hokej. Po návratu z vojny v Dukle Trenčín a čekání na šanci v mateřském klubu zamířil do Olomouce za větším vytížením. Nejprve nastupoval jako útočník a postupně se stal obráncem. V Olomouci také uplatnil své vzdělání stavaře v podniku Dopravní stavby, které podporovaly hokejový klub. Hráčskou kariéru ukončil v roce 1973, dalších sedmnáct let působil v klubu jako trenér od přípravek po muže. Společně s bývalým spoluhráčem Josefem Sršněm i dalšími lidmi se podílel na přestavbě zimního stadionu v Olomouci. Oba jeho synové hráli hokej, starší Petr v juniorském věku upřednostnil studium, mladší Jiří je dvojnásobný mistr světa a čtyřnásobný mistr ligy se Spartou. |
Jaký byl hokej?
V té zimě byl vynikající led, klouzal tak, že člověk vystřelil puk přes celou plochu na druhou stranu a vrátil se mu zpátky. V Penze byl tenkrát trenérem Sologubov, bývalý hráč Sborné, my jsme tu měli zase bývalého reprezentanta Frantu Švacha, znali se spolu, takže byla velká družba. Sověti hráli výborný hokej už tenkrát, nakonec s nimi v té době moc nevyhrávala ani reprezentace. SKA Leningrad bylo nejlepší mužstvo a uhráli jsme remízu 2:2. Hrálo se venku na fotbalovém stadionu, kolem hřiště byla atletická dráha a mezi ní a fotbalovou bránou bylo kluziště. Přírodní led, šatny byly fotbalové někde pod tribunami, takže přes celý stadion se šlo do šaten a zase zpátky. Část pěšky po gumách a část jsme jeli po ledě. Hrálo se za velké chumelenice a obě naše branky slavně vstřelil Karel Dub. Riga hrávala tehdy druhou nejvyšší a tu jsme porazili 3:2.
Když jste se rozhodoval, zda jít do Olomouce, hrál v tom roli i podnik Dopravní stavby, který zde hokej podporoval?
Samozřejmě. Vystudoval jsem stavební průmyslovku ve Zlíně, na vysokou školu jsem kvůli hokeji nešel, a tak jsem si říkal, že v Dopravních stavbách budu u hokeje i u profese. Nastoupil jsem na stavebních investicích a do práce jsem v rámci možností i při hokeji stále chodil. Ráno do podniku, pak na trénink a z něj znovu do práce. Když jsem měl později úraz a musel přestat hrát, měl jsem v Dopravních stavbách dveře otevřené.
Co se vám stalo?
Hráli jsme v Olomouci se Stadionem Liberec a jeden protihráč mě zezadu narazil. Spadl jsem hlavou mezi led a mantinel a vyvrátil si krk. To bylo v roce 1973.
V té době jste hráli ještě na dřevěném stadionu, který tu stál od roku 1948. Jak vypadal?
Ano, stadion se otvíral 25. ledna 1948 jako sedmá umělá plocha v republice. Byl podobný jako Štvanice, jen menší. Dřevěné lavice, hlavní tribuna na sezení, druhá strana a za brankami na stání. Tribuny byly kryté, střecha nebyla pouze nad ledem. Pěkný bufet, šatny, sociální zařízení i pro veřejnost, která mohla denně bruslit. Za těch dvacet třicet let už byly některé konstrukce ztrouchnivělé, nebyla tam vzduchotechnika, topení všelijaké, stadion to byl ale pěkný a útulný. V roce 1967 byl překryt stropní konstrukcí, která je tam dodnes. Ale jen sloupy a střecha, nebyly boční stěny. Profesor Lederer tu příhradovou konstrukci vzhledem k rozponu a technologii stavby nadimenzoval tak, že už se nedá víc zatěžovat, proto na ni nejde zavěsit multimediální kostka, která je běžná na jiných stadionech.
Stála tedy střecha, a co bylo dál?
Z jižní a západní strany pod střechu svítilo sluníčko, což bylo nepříjemné, tak tam hoši navěsili plachty. Říkali tomu tenkrát největší šapitó v republice. Časem se plachty rozpadly a visely z nich jen cáry, byla to ostuda ve středu města. V té době byl předsedou městského národního výboru Jan Tencián, Vyškovák. A tam měli firmu Stavokonstrukce, která vyráběla plechové panely. Vyváželi je především do SSSR a tenkrát jim shodou okolností celý vlak těch panelů nějak zbyl. Takže to domluvil za nějakou velmi dobrou cenu a Pozemní stavby panely navěsily na boky a opláštily konstrukci, která drží střechu. Byla to taková z nouze ctnost, která vydržela až dodnes, tedy 41 let.
Uvnitř byl ale pořád ten starý dřevěný stadion.
Ano, ale tehdy už neodpovídal požadavkům na hygienu ani mrazení ledu. Největší zásluhu, že se to povedlo změnit, má z mého pohledu vedení Dopravních staveb, Jan Tencián a především bývalý hráč a pozdější ředitel zimního stadionu Josef Sršeň a s ním Milan Stejskal z TJ Lokomotiva a ČSTV. Část peněz dalo město v tehdejší akci Z, část Tělovýchovná zařízení a část Dopravní stavby. Mě pověřili vedením rekonstrukce. Byla to náročná koordinace, na stavbě nebyl generální dodavatel, a tak dopoledne pracovali montéři a dělníci firem, odpoledne chodili brigádníci, rodiče hokejistů, krasobruslařů, zaměstnanci zimního stadionu, a když bylo potřeba, pomáhali i hráči prvního mužstva.
Co stavba obnášela?
Postupně jsme zbourali starý dřevěný stadion, pak se vrtaly piloty, na ně se montovala ocelová konstrukce vyráběná v Papcelu Litovel a Stavokonstrukcích Vyškov. V Grygově vyráběli prefabrikáty na stupně tribun, u Hradce Králové se dělaly sedačky. Pod hotovou střechu se postupně vestavěl celý stadion, který je tam doteď.
Prý se během rekonstrukce při utkání zřítila tribuna s lidmi, ale v historickém tisku o tom není ani zmínka. Je to pravda?
To nebyla tribuna. Než se dokončily betonové ochozy, byly tam prozatímní dřevěné stupně. Na straně ke Slovanskému domu byla provizorní tribuna a z ní vedla dřevěná lávka, po které vycházeli lidé ven. Tehdy tu hrála Kometa Brno se Slovanem Bratislava, protože svůj stadion měla zavřený. Byl tu obrovský nátřesk a ta lávka se prolomila. Nějací lidé se potloukli, ale nevím o tom, že by tam byly nějaké větší úrazy.
Kdo vymýšlel, jak bude stadion vypadat?
Stadion projektoval tehdejší Utar, specialisté na ocelové konstrukce, a tak celá nosná konstrukce vestavby byla jejich doména. Co se týče dispozic šaten, nové strojovny, rolbovny a vůbec celého zázemí, to jsme zadávali a konzultovali s Josefem Sršněm. Tím, že jsme oba hráli a stadionů prošli hodně, věděli jsme, že má mít brusírnu, úpravnu hokejek a poblíž ošetřovnu. Měli jsme tam saunu, posilovnu, rozcvičovnu, u kabiny áčka bazén. Spoustu šaten pro mládežnická družstva, pro pomocné rozhodčí, pro trenéry. Josef Sršeň ještě s Tělovýchovnými zařízeními a Dopravními stavbami prosadil druhou ledovou plochu. V devadesátých letech byl ale celý areál zimního stadionu zprivatizován a bohužel kvůli tehdejšímu majiteli a finančním machinacím s majetkem stadionu je od té doby malá hala mimo provoz.
Matouš Vykoukal
Když dnes člověk pomine omšelost, musí uznat, že z hlediště je na hokej dobře vidět.
Nevím, jestli je to poznat okem, ale dlouhé tribuny k sezení jsou v půlce nepatrně zalomené a ta vyšší část je strmější, aby bylo lépe vidět. Požadavek také byl na co největší počet míst k sezení. Tribuny za brankami jsou krátké, je tam totiž málo místa. Proto byla zvolena varianta, aby byly na stání, takto se tam vejde daleko více lidí. Po dokončení rekonstrukce patřil stadion, co se týče zázemí, k nejlepším.
Průzkum mezi hokejisty: nejhorší zimák je v Olomouci, nejlepší O2 arena |
Dnes už Olomouci stadion nikdo nezávidí, právě naopak. Jak se na to díváte?
Zejména pro diváky je to špatné, prostory jsou pod tribunami malé, záchodů je na pět tisíc lidí málo. Kdysi to vyhovovalo, dnes jsou již jiné nároky. Hala je udržována v provozu nejnutnějšími opravami, ale s novými stadiony se to nemůže srovnávat. Sám jsem jich viděl spoustu, i v cizině, když syn Jirka hrál v Americe, ve Švédsku a ve Finsku. Když byl v Espoo, měli tam nový stadion pro šest tisíc, byla to jedna velká klimatizovaná restaurace a nahoře měli sauny s výhledem na led. Takový by se hodil i do Olomouce. Co má paměť sahá, všechny politické skupiny měly ve volebním programu rekonstrukci zimního stadionu. A po volbách nic, viz poslední přísliby nejvyšších politických představitelů.
Berete to osobně, když se na stadion dívá s despektem?
Já jsem s tím, co jsme před 39 lety udělali, spokojený. Ani tenkrát nebylo vše úplně ideální, ale vzhledem k finančním i dodavatelským možnostem té doby se nám podařilo ažaž. V Olomouci jsem vedl jiné významné stavby, například obě výškové budovy RCO a BEA. Jsem na ně hrdý, ale na zimní stadion vzpomínám jinak. Dělali jsme to s nadšením a elánem.
Co byste dnes se stadionem udělal, kdyby to bylo na vás? Stavět nový jinde, nebo rekonstruovat?
Ten stadion se dá parádně přestavět a studie tomu odpovídají. A také z hlediska tradice, velice dobré dostupnosti a polohy ve středu města se to nabízí. Nová hala na zelené louce by měla asi výhodu v parkování. Ale na stávajícím místě se do něj lidé snadno dostanou pěšky a je dobře dostupný i veřejnou dopravou. Jsem patriot a jednoznačně pro rekonstrukci, i když vím, že bude složitá a finančně náročná. Ale všechno jde udělat.
