Jeho úloha byla jinde, rozdával hity, tvrdě bránil, byl sakra nepříjemný v předbrankovém prostoru. A sluší se dodat, že nakonec i nějakým tím bodem přispěl k týmové produktivitě. V české nejvyšší soutěži jich bylo 130 (63+67) ve 366 utkáních.
„Můj styl ale byl to hlavně bourat. V každém mančaftu jsou role rozdělené různě, někdo dává góly, někdo brání a někdo bourá a vytváří prostor pro spoluhráče, takhle funguje tým. Kdyby každý dával góly, to by asi moc dobře nedopadlo,“ říká Jiří Cetkovský.
Dnes by ho však na zimních stadionech člověk jen těžko zastihl. Stejně tak i na všech ostatních, Cetkovský totiž život profi sportovce vyměnil za ten úplně běžný.
Jiří CetkovskýNarodil se 4. listopadu 1983 v Prostějově. Větší hokej si zahrál poprvé v roce 1999 v dorostu Olomouce a následně se přesunul právě do Prostějova a Zlína, kde hrál juniorské soutěže.  V roce 2002 byl jako 141. v pořadí draftován organizací Calgary Flames a v téže sezoně odešel hrát WHL za Calgary Hitmen, po roce se ale vrátil zpět do Prostějova. Během ročníku 2004-05 přišel první a v té sezoně jediný zápas za Pardubice, se kterými vyjma osmadvaceti utkání za Mladou Boleslav spojil celou svou extraligovou kariéru. Pod Zelenou bránou tedy získal tři tituly, plnohodnotně se ale podílel pouze na dvou - v letech 2010 a 2012. Od roku 2018 už Jiří Cetkovský hokej nehraje, rozjíždí vlastní řemeslnickou firmu. |
„Je to tak, živím se rukama,“ směje se. Oficiálně trojnásobného extraligového šampiona nová životní náplň pořádně zaměstnává. Rozhovor vznikal několik dní prostřednictvím e-mailové korespondence.
Co přesně děláte?
Nějaký čas jsem pracoval v Německu, kde jsem dělal sádrokartonářské práce, ale po té celosvětové pandemii koronaviru jsem tuhle kapitolu uzavřel. Momentálně jsem svým pánem, rád bych si vybudoval vlastní malou firmičku na řemeslné práce.
Jaký byl přechod do „normálního“ života?
Poměrně jednoduchý a příjemný. Se sportem jsem skončil a zatím mi to nechybí, protože během kariéry jsem měl pohybu dost. Navíc jsem momentálně ve velké pracovní vytíženosti a na sport ani mnoho času nezbývá. Ale až se zapracuji a přibudou zaměstnanci, třeba se najde.
Náš rozhovor se však bude týkat hlavně hokeje. Jak vzpomínáte na mistrovskou jízdu v play off 2010 s Pardubicemi?
To play off bylo krásné hned od začátku. Během prvního utkání s Třincem se mi narodila dcerka, to se bohužel prohrálo (1:3), ale pak nastala jízda, kterou jsme si nadmíru užívali, jak hráči, tak fanoušci. Hráli jsme jako tým, bylo jedno, kdo je jaká hvězda. Všichni padali po hubě do střel a odváděli svoji práci na 150 procent. Přesně takhle se má hrát ve vyřazovacích bojích.
Za klíčový faktor téměř každý označí Dominika Haška. Přidáte se?
Dominik svým způsobem klíčový faktor byl, ale bez spolupráce s obranou, útokem a celkovou pracovitostí týmu by se to nikdy nedokázalo. Věděli jsme, že když náhodou selžeme při bránění, tak máme za sebou pětačtyřicetiletého démona, který se těší na tréninky i zápasy jako desetileté dítě a prostě to chytne. Jeho komunikace s obránci byla vynikající, celý rok si je připravoval na play off a pak to bylo vidět.
Ke komu z týmu jste tehdy měl nejblíž, držíte pokupě dodnes?
Nejde říct, ke komu jsem měl nejblíž. Byli jsme tým, takže ke každému stejně. Ale je pravda, že byly skupinky, které se vídaly častěji. Někteří kluci bydleli ve městě a další zase v Srchu, tak se potkávali mezi sebou.
Co se týká bodů, tak sezona 09-10 byla vaše nejlepší (32 bodů za 16+16 včetně play off), platí to i obecně?
Asi ano. Ta sezona byla výjimečná od začátku, jak bodově, tak příchodem Dominika Haška nebo vstupem nového partnera do klubu.
U titulu 2012 jste byl na ledě při klíčovém gólu Martina Barteka ve čtvrtfinále sedmého zápasu s Vítkovicemi (5:4 po prodl.), jak si tu situaci vybavujete? Ten gól jste vypracoval vlastně vy.
Od prvního utkání byla série s Vítkovicemi velmi vyrovnaná a bylo jasné, že bude dlouhá. V tom sedmém utkání jsme prohrávali o gól, sáhli jsme ke hře bez brankáře, a kdo si pamatuje, tak jsme měli ohromné štěstí, protože Vítkovice těsně minuly prázdnou bránu. Při našem závěrečném tlaku jsem pak měl od trenéra jasně určeno, kde mám být. Dělal jsem prostě svoji práci, Martin Bartek vystřelil z velkého úhlu a obránce Vítkovic tečoval puk nad branku, mě to trefilo do ramena a svedl jsem souboj se třemi hráči. Podařilo se mi kotouč udržet jen kousek od brankové čáry, kam si pro něj Martin dojel a zasunul ho do brány.
Na zimáku vypukla obrovská euforie...
To ano, v tu chvíli jsme věděli, že máme víc sil než Vítkovice a v prodloužení se to projevilo. Bambus (Daniel Rákos) podle mě tenkrát vstřelil jeden ze svých životních gólů.
Jaká to byla sezona? Základní část jste strávil v Boleslavi a pak v Pardubicích slavil titul.
Zvláštní, doléčoval jsem těžké zranění kolene, které se mi stalo v polovině předešlého ročníku a takřka osm měsíců jsem byl bez hokeje. V létě jsem začal s Pardubicemi trénovat na ledě, ale nebylo to ono, tak mě poslali na rozehrání do v té době prvoligového Hradce Králové. Přišla však nabídka z Mladé Boleslavi, tak jsem ji přijal, protože rozehrát se v extralize je přece jen lepší. Boleslav mi vyšla vstříc ve všech ohledech, ale před koncem přestupového období si mě Pardubice stáhly zpět a trenéři mě postavili před těžký úkol. Do útoku mi dali neznámé, ale talentované dravce Honzu Buchteleho a Roberta Kousala s tím, že budeme hrát čtvrtou lajnu a mám si to řídit, jak chci. Jen jsme nesměli dostávat góly, a naopak museli co nejvíc trápit soupeře. Řekl bych, že se nám to povedlo na výbornou.
 |
Co se týče titulů, oficiálně máte s Pardubicemi tři. V sezoně 2004-05 jste ovšem odehrál jen jediný zápas.
To byl výjimečný rok, hráči NHL v Čechách... Vzpomínám na to moc rád. I na to, že jsem v této sestavě měl možnost nastoupit alespoň na to jedno utkání. Bylo to v tehdejší Sazka Areně (dnes O2 arena), kam přijelo takřka devět tisíc fanoušků z Pardubic. (Ve 44. kole Moeller prohrál před 14 092 diváky 4:5 po prodloužení) V play off jsem pak už byl v Pardubicích, trénoval jsem s týmem a byl jsem připraven kdykoliv naskočit, kdyby někdo vypadnul ze sestavy. Kluci si ten titul vybojovali sami, já se podílel jen svou přítomností, ale každý trénink jsem si užíval. Odměnou pro mě pak byla účast na velkolepých oslavách na Pernštýnském náměstí.
Pardubičtí mistři z let 2005 a 2010Vzpomínkové texty iDNES.cz |
Před pár lety se mi však na jednom zápase v Pardubicích doneslo, že hokej nechcete ani vidět, co vám ho zhnusilo, pokud je to pravda?
Neřekl bych, že se mi zhnusil, ale zkrátka už jsem byl přehokejovaný. Myslel jsem už hlavně na to, co bude po kariéře. Přece jen život hokejisty nebo sportovce obecně není tak dlouhý, zato ten běžný ano.
Jdete na hokej aspoň jako divák?
Ale jo, byl jsem se v sezoně párkrát podívat na Dynamo, ale kvůli pracovní vytíženosti to fakt nestíhám.
Dynamo ale předpokládám dál sledujete. Co říkáte na nového majitele Petra Dědka? Vypadá, že by to mohlo v Pardubicích zase začít šlapat.
Říká se, že nové koště dobře mete. Pana Dědka osobně neznám, jen podle toho, co se píše v médiích. Nerad někoho hodnotím po pár týdnech, všechno ukáže až čas, ale přeji novému majiteli, klubu a hlavně fanouškům, aby se Dynamo vrátilo zpět mezi top týmy. Myslím, že doba temna byla už dost dlouhá.
