„Když teď běžely přenosy v televizi, s klukama jsme si psali a na tu sezonu vzpomínali. Všichni jsme se shodli na tom, že výsledek na ledě byl odrazem toho, jak jsme si celý tým sedli mimo něj,“ říká zanedlouho 44letý Mikeska.
Kariérní ročník, v němž silový útočník po boku dvojice Milan Hejduk a Jan Bulis senzačně ovládl kanadské bodování základní části (připsal si 55 bodů za 21 gólů a 34 asistencí), mu později dopomohl k lukrativnímu angažmá v Rusku.
Určitě jste nepočítal s tím, že se stanete králem bodování, ale sílu mužstva jste si se spoluhráči bezpochyby uvědomovali. Hovořilo se v týmu před startem ligy nahlas o titulu?
My o něj bojovali už v roce 2003, tam to nevyšlo ve finále (se Slavií). Na další sezonu přišel Jirka Dopita, zase jsme posílili. Bohužel se nám nepovedlo hned první kolo play off (s Plzní). Takže tu sílu jsme znali už několik let. Ale o titulu jako takovém se nemluvilo.
S trojicí Hejduk, Bulis, Hemský v sestavě nicméně byla šance na něj ještě umocněná.
Ano, ale takhle jsme to nevnímali. Pochopitelně jsme věděli, že to jsou světoví borci, a chtěli jsme si tu sezonu s nimi parádně užít, ovšem nepřikládali jsme tomu takovou váhu. Dnes už to vidím jinak.
Jak to v kabině vypadalo po 6. zápase nového soutěžního ročníku, když jste měli na kontě jen bod a kouč Výborný skládal funkci? Panovala skepse, nebo jste se uklidňovali, že se to prostě musí otočit?
Já z těch šesti kol odehrál jen čtyři zápasy. Zbytek jsem proseděl na tribuně, nedostával jsem se do sestavy - čímž nechci říct, že jsem z toho byl vyloženě rozčarovaný. Kluci už měli rozjednaná angažmá jinde s tím, že půjdou do Evropy. Zlomilo se to, když k týmu přišel pan Martinec. Dal nás dohromady s Milanem Hejdukem a Honzou Bulisem, sestavu nechal být. A začaly se dít věci, o kterých se nikomu z nás nesnilo.
 LÍDR. Aleš Hemský byl nejvýraznější postavou Pardubic v cestě za titulem v roce 2005. Byl to tehdy mimořádný ročník play off, protože v extralize hrály při výluce NHL všechny hvězdy. A že jich Česko tehdy mělo... Východočeši ve finále smetli Zlín 4:0 na zápasy. Pardubičtí hráči se však později neblaze „proslavili“ tím, že tento pohár zdemolovali. Klub na vlastní náklady zařídil repliku. |
Včetně play off jste posbíral 66 bodů. Byla v tom kvantu nějaká akce, která vám zvlášť utkvěla v paměti?
66 bodů - když to takhle řeknete, tak je to obrovské číslo... Přitom s Hejdysem a Bulákem jsme hráli až od 7. kola a já jsem si první bod připsal až v 9. v Karlových Varech, to si pamatuju. Nahrával jsem na gól Hejdysovi a i pro něj to byl první bod. Takže je zpětně docela vtipné, jak to později dopadlo (Mikeska s Hejdukem a Bulisem obsadili tři první místa v bodování základní části). Akcí bylo hrozně moc, neumím vypíchnout jednu dvě. Pokaždé to bylo něco jiného. Nás pak bavilo, co jsme tropili po vstřelených gólech. Třeba to, že jsme se chovali jako ruská mašina, jako hráči z CSKA Moskva. Zakázali jsme si radovat se, ruce jsme nechávali dole.
Na děkovačku jste si v těch dobách vždycky bral masku. Jestli se nepletu, tak to byla hlava King Konga?
Fantomase.
Tu vlastní i nejslavnější fanoušek českého národního týmu Vasil Simkovič z Ústí nad Labem.
Jo. U mě to vzniklo tak, že se v klubu natáčela reklama pro jednoho sponzora. Někdo vymyslel, že ji budu dělat já. V tom klipu jsem si oblékal výzbroj, omotával se tak, aby byl ve správný moment vidět ten sponzor. A nakonec jsem si nasadil helmu a masku Fantomase k tomu. Běhalo to na kostce před zápasem.
Máte ji ještě?
Ta vzala dávno za své, blbli jsme s ní s dcerou.
Toho King Konga jste tedy nenosil? Mám ho spojeného s vámi...
To byla zase jiná reklama, až někdy později, v ní jsem hrál na kytaru. Nevím, jestli to byl zrovna King Kong, ale nějaký opičák ano.
Při děkovačkách jste býval nejvýraznější postava. Showman jste byl už odmala?
Tak to rád slyším. Jo, odjakživa jsem byl takový.
Prve jste zmínil, že jste sledoval opakované přenosy ze zápasů play off 2005.
Ano, bavili jsme se o nich hlavně s Jánkem Lašákem a Andrejem Novotným. Laši pak založil skupinu, do které se následně přidali třeba i Bulák a Hejdys. Debata vždycky skončila tím, jak jsme potom vyváděli v hospodě...
Co vás na záběrech nejvíc zaujalo?
Ten průběh play off. První série s Kladnem byla pořádně těžká, naše lajna tam hodně bodovala. V dalších kolech Liberec a Zlín - byla radost koukat na to, jak v nich řádili Průchyč, Hemák a Kouky (Petr Průcha, Aleš Hemský a Petr Koukal). Tehdy to vypadalo, že na ledě prostě jen lítají - ale oni vymysleli to, o co se týmy snaží teď. S patnáctiletým předstihem.
Co vzezření aktérů? Všichni byli o 15 let mladší; mě osobně dost pobavilo, když jsem tam viděl pobíhat po střídačce maséra Martina Mandyse, tehdy s prominutím ještě mladinké „ucho“.
Jeho fotka z přenosu se hned objevila v té naší skupině, byl v ní taky. Vlasatý, mladý, nakartáčovaný Manďák. Jojo, smáli jsme se tomu. I vousům, které jsme všichni měli.
 ÚSPĚŠNÝ MANAŽER. Dodnes v Pardubicích vzpomínají na Zbyňka Kusého s nostalgií. Někdejší šéf klubu dovedl celek ke třem mistrovským titulům. Po tom posledním v roce 2012 se takto nechal zvěčnit v houpacím křesle s pohárem. Za tři a půl roku nato předčasně zemřel. Pardubice po jeho odchodu dodnes strádají. |
Ve druhé části čtvrtfinále vás slušně trápil Zdeněk Orct v kladenské brance, že?
Spíš celou sérii. Oni měli jasnou osu Orct - Tomáš Kaberle - Patera, ta byla daná.
Byli jste před rozhodujícím 7. zápasem vystresovaní?
Když jsem na něj jel, vyzvedával mě Hemák, který bydlel kousek ode mě. Jemu bylo 21 let, mně 28. Říkám mu: ty vole, co když to zase nevyjde? Ale on byl „free“, hlavou úplně jinde. Povídá: hele, Mikeš, buď zítra bude trénink, anebo nebude. Já vystresovaný byl, předtím se nám dva roky po sobě sedmý zápas nepovedl, to samé v roce 2001... Nechtěl jsem to opakovat. Každý to měl zkrátka jinak.
Nakonec duel zlomila vaše lajna a dva góly Milana Hejduka, to muselo zahřát.
Brzy jsme využili přesilovku a později ještě jednu. Byla úleva, že jsme čtvrtfinále přelezli, přitom jeho začátek vypadal jednoznačně (Pardubice vedly 3:1 na zápasy). Naše lajna v té sérii dostávala hodně gólů, to bylo nepříjemné. Ze základní části jsme na to nebyli zvyklí.
V semifinále s Libercem bylo důležité, že jste uhráli první domácí zápas v prodloužení. Jan Bulis v něm z perfektní akce po vaší nahrávce srovnával na 1:1, jenže z metrového ofsajdu, jak se pak ukázalo. Vzpomínáte?
Vím, že se to teď v té televizi rozebíralo, ale my jsme to tehdy vůbec nevěděli. Na útočné modré se pohybovala spousta lidí, kde byl v tu chvíli přesně Bulák, nešlo vidět. Psali jsme si o tom, poprvé jsme si to oba prohlédli až teď po těch 15 letech. Já mu k tomu jenom napsal, že to tam pak krásně pověsil. Dokonce ani podle současných pravidel, tedy s videorozhodčím a s trenérskou výzvou, by to nešlo vrátit.
Michal MikeskaBývalý hokejový útočník a nynější asistent trenéra A-týmu pardubického Dynama, narodil se 28. dubna 1976 ve Zlíně. Je odchovancem třebíčského hokeje. Extraligu si poprvé vyzkoušel v sezoně 1998-99 v Pardubicích, se kterými po krátkém intermezzu v Havířově vybojoval dvě medaile: stříbrnou (2003) a zlatou (2005). V mistrovské sezoně 2004-05 navíc opanoval kanadské bodování základní části. V letech 2006-09 působil v Rusku v Ufě, v roce 2008 s ní vyhrál tehdejší Superligu. Poté oblékal dres Novosibirska, Českých Budějovic a Karlových Varů. Kariéru dohrával v první lize v Hradci Králové a v mateřské Třebíči. Následně začal trénovat; dlouhou dobu vedl pardubický dorost. U prvního mužstva Dynama je podruhé, v sezoně 2016-17 dělal asistenta Pavlu Rohlíkovi. |
Po druhém utkání jste vypadl ze sestavy kvůli zranění zad. Co se vám s nimi přihodilo?
Měl jsem s tím problém už před play off, vyhřezla mi ploténka. Chvíli jsem záda cvičil, ale pak jsem odpadl. Jezdil jsem do Prahy za docentem Kolářem (nyní profesorem), který mě posléze dokázal dostat do pohotovostního stavu.
Vybavíte si ještě starou Svijanskou arénu v Liberci, hangár s kluzištěm napříč, kde se právě tehdy hrály poslední extraligové zápasy a kam se jezdilo kolem téměř dostavěné nové haly?
Jasně, pamatuju si ji už z dob, kdy jsme se tam s Třebíčí bili o postup do první ligy (sezona 1995-96). Takže když jsme tam pak hráli v extralize, nebyla to pro mě novinka, znal jsem ji už ze druhé ligy.
Ve finále vás čekal Zlín, vítěz základní části a obhájce trofeje. Výsledek 4:0 na zápasy ve prospěch Pardubic úplně neodpovídá kvalitě jeho kádru, souhlasíte?
Souhlasím, ale ten můj dnešní pohled se rovněž liší od tehdejšího. My byli zdraví, jeli jsme naplno. Oni měli mimo hru Lešku a Bonka, což byly zásadní postavy. Neměl jim kdo tvořit hru, řídit přesilovku. Tak jsem to tenkrát cítil. Ale když jsem teď na televizní obrazovce na panelu vpravo viděl sestavy těch týmů... Z devadesáti procent jména, která byla v následujících letech velmi úspěšná. To samé platí například o Vítkovicích, které se Zlínem vypadly v semifinále. Říkal jsem si: bóže, to bylo „přebušené“!
Mimochodem, jaký máte vztah ke Zlínu coby svému rodišti? Hokejově jste vyrostl v Třebíči a za Berany nikdy nehrál...
Mamka odtamtud pochází, do Třebíče jsme se stěhovali, když mi byly dva nebo tři roky. Ale za příbuznými jsme do Zlína jezdili často, líbí se mi i jako město. Mám k němu silné citové pouto.
Nejlepším hráčem play off se stal Aleš Hemský, který váš útok společně s Andrejem Novotným doplňoval nahoře na přesilovce. Měl jste někdy v mančaftu většího hračičku než on?
Rozhodně patří do „topu“. Hemák byl úžasný, co se týče kontroly puku, načasování kličky. Dovedu si představit, jak proti němu museli trpět v dalších letech beci v NHL. V Rusku jsem hrál i s Radulovem, ten měl taky skvělé ruce, stejně jako obránce Kirill Kolcov.
O tom, co se po finále 2005 dělo s pohárem pro vítěze, kolují legendy, dostal co proto. Můžete do toho s odstupem těch 15 let vnést trochu světla? Je pravda, že byl pohár zakopaný na zahradě v Srchu a koupal se v Labi?
Jsou věci, které se říkat nemohou, nebylo by to správné. Nejdřív jsme s pohárem byli na Pernštýnském náměstí, pak se šlo do Patapufu. Poslední jsme s ním zůstali já, Andrej Novotný a Jánko Lašák. Někdy kolem sedmé či půl osmé ráno jsme s ním pak procházeli Sukovou třídou směrem k divadlu, po vnitřním ostrůvku mezi silnicemi. Lidi zrovna jezdili do práce a vozili děti do školy. Zastavovali, sahali si na pohár a fotili se s námi. Nastupovali jsme s ním taky do trolejbusu. Pak jsme se šli vyspat, vzal jsem si ho domů. V dalších dnech se s ním dál slavilo. Každopádně můžu vyloučit, že by se koupal v Labi. To je fáma.
Vy a Jan Bulis bydlíte tady - jste v kontaktu s Milanem Hejdukem, který se s rodinou usadil v Denveru?
V pravidelném ne, i když číslo na něj mám a abych se přiznal, v budoucnu bych ho chtěl o něco poprosit, vzhledem k tomu, jakou má v Coloradu pozici. Nedávno jsem mu poblahopřál, když jeho syna Marka vybrali do amerického národního programu hráčského rozvoje (USDP). To je nejvíc, čeho v tom věku (16 let) může dosáhnout.
Chápu správně, že byste časem chtěl do Denveru vyrazit na trenérskou stáž?
Rád bych. Už jsem byl v Rusku, Finsku, letos bych chtěl do Švédska. Denver mám v plánu za rok.
