„To jsou žně. Člověk musí mít štěstí na mančaft i na dobu. A nerad bych zapomněl na to nejdůležitější: na diváky. Ti jsou v Pardubicích jedni z nejlepších v republice, což se potvrdilo v posledních sezonách, kdy se hrálo o udržení. Smekám před nimi, jak tým pořád podporovali,“ říká nyní 45letý Havíř, bývalý obránce, jenž na závěr vrcholové kariéry zvedl mistrovský pohár ještě v Plzni (2013).
Se čtyřmi tituly se řadíte do exkluzivní společnosti, jen 25 hráčů jich má ze samostatné české extraligy stejně nebo víc. Ale vybavíte si, co byla vůbec první cena, kterou jste v hokeji získal?
Člověku vždycky proběhnou hlavou žákovské turnaje, co hrál - třeba když jsme vyjeli do zahraničí. Někdy mě tam vybrali i jako nejlepšího hráče. Pak vzpomínám na starší dorost s Kometou, tam jsme na konci sezony hráli finálový turnaj mistrovství republiky; měli jsme dobrý tým a skončili třetí. Vyhrála to tuším Sparta.
Kde máte uložené ty extraligové medaile?
Manželka doma dělala pořádek, jak teď byl čas, někde je objevila a schovala mi to na jedno místo do skříně i s dresy. Vystavené jsem je nikdy neměl; ceny jsou pěkné, ale důležité jsou hlavně ty vzpomínky.
Přiblížíte, jak se v roce 2004 seběhl váš přestup ze Znojma, kde jste odehrál plných šest sezon, na východ Čech?
Ve Znojmě jsem ještě neměl agenta a smlouvy si domlouval sám. Ale pak jsem se k jednomu zničehonic dostal, doporučil mi ho kamarád. Ten mi naznačil, že jsou i jiné možnosti než Znojmo. Sešlo se mi několik nabídek; ta pardubická byla z pohledu města, historie klubu i síly týmu, který tam byl, nejlepší. Měl jsem kliku. Z mého pohledu to byl nejlepší krok, který jsem po letech ve Znojmě mohl udělat, že jsem zvolil značku „Dynamo“.
To rozhodně, hned jste vyhrál svůj první titul. Řadíte jej vzhledem ke konkurenci v lize, která tu tehdy vzhledem k výluce v zámoří byla, ze všech nejvýš?
Ano, i když ten v roce 2010 s Dominikem (Haškem) byl také těžký. Ale v ročníku 2004-05 hráli až na Jardu Jágra, který pak odešel do Ruska, v Česku všichni. Jak nedávno říkal v televizi Robert Záruba, to nejlepší bylo v extralize.
ProfilDavid Havíř Bývalý hokejový obránce a nynější trenér, narozen 18. dubna 1975 v Brně. Je odchovancem tamější Komety, extraligu si za ni poprvé zahrál v sezoně 1995-96. Předtím nastupoval i v prvoligovém Přerově a v Hodoníně. Na konci 90. let odehrál jeden ročník ve Francii, po návratu do Česka pak strávil šest let ve Znojmě (v té době i krátce reprezentoval) a následně rovněž v Pardubicích. S nimi získal tři zlaté medaile (2005, 2010 a 2012 - tehdy už jako hostující hráč z prvoligového Chomutova) a jednu stříbrnou (2007). Hrál též v Karlových Varech a v Liberci; poslední titul má z Plzně (2013), kam z Liberce zamířil v průběhu sezony na hostování. Kariéru definitivně ukončil v roce 2016 po třech sezonách ve druholigové Technice Brno, kde začal trénovat mládežnické kategorie. Nyní vyjednává o novém trenérském angažmá. Bydlí v Brně. |
Ročník začal zle. Že jste najednou „zapnuli“ a vyhráli pětkrát v řadě, určitě nebylo jen změnou trenérů, tak jednoduše to zase nefunguje. Čemu to ještě osobně přičítáte?
Nastartoval nás zápas v Jihlavě, kam jsme pak jeli. Oddřeli jsme to tam, nebyl to žádný super hokej, ale výhra hrozně pomohla. Ten tým byl skvělý, nejspíš by k tomu došlo, i kdyby u mužstva zůstal Vejba (František Výborný). Ale Máťa (Vladimír Martinec) byl demokrat, věděl, že na mužstvo nemá tlačit, jen nás vždycky povzbuzoval. A ten obrat, na který jsme celou dobu čekali, se dostavil. Šťastný tah byl taky dát Mikeše (Michala Mikesku) dohromady s Bulákem (Janem Bulisem) a Hejdysem (Milanem Hejdukem).
Vaši tehdejší spoluhráči naznačovali, že to pak byla „pořádná jízda“ nejen na ledě...
Je to tak. Když se řeklo, že se jde někam ven, šel celý tým. Většina z nás v Pardubicích bydlela, nikdo neměl důvod někam odjíždět. To nás stmelovalo. I kluci z Ameriky si tohle vychutnávali, tam to asi nezažívali. Proto ta parta byla tak dobrá.
Jak se vám na hokej, který předváděli krajánci z NHL i ostatní, zezadu dívalo?
Dá se říct, že bek si mohl na modré čáře i odpočinout, hráli jsme hlavně v útočné třetině, občas se nabídli na nahrávku. Kreativita Mikešovy lajny byla neuvěřitelná, jak o sobě všichni věděli...
Byla by však chyba zapomínat na ostatní, vždyť v týmu hrál Jiří Dopita a spousta dalších.
Samozřejmě. Pokud jde o nás beky, za Jirkou Dopitou hráli Honza Snopek s Časym (Petrem Čáslavou), ve třetí obraně byl později Rosička (Michal Rozsíval)... Zpracování kotouče i ostatní dovednosti byly u celého týmu na ohromně vysoké úrovni. Dneska se řekne: Uteklo mu to, to se stane... Jenomže tihle hráči byli všichni tak vyspělí, že se jim to nedělo. Najetí do prostoru, čtení hry - v tom mužstvu se to sešlo parádně.
Co vám jako první naskočí z play off 2005?
Vždycky si vzpomenete na úspěchy, nebo naopak na to nejhorší, co jste zažili. Nikdo o tom moc nemluví, ale mně se vybaví scénka z kabiny po šestém čtvrtfinále na Kladně, které jsme prohráli. Všichni začali myslet na sedmizápasové série z předchozích let, které Pardubice ztratily. Ale přišli za námi (manažeři) Ondra Heřman s Kusáčem (Zbyňkem Kusým); povzbuzovali nás, že se nic neděje, ať prostě sedmý zápas doma odehrajeme tak, jak můžeme. A že to dobře dopadne. To nám moc pomohlo.
Co další série?
Vyzdvihl bych tu finálovou se Zlínem. V sezoně jsme s nimi čtyřikrát prohráli - řekli jsme si, že to u nich musíme urvat. V obou venkovních utkáních jsme otáčeli skóre, nakopli to mladí. Mikeš to vystihl, když o tom nedávno mluvil - že o 15 let předběhli dobu. Jako tým jsme to odbojovali neskutečným způsobem, i lidi, kterým říkám „čépéčka“ - ti na černou práci. Třeba Rolas (Tomáš Rolinek) tam šel na dvě střídání a odehrál je fantasticky. To samé Mikeš, když pak hrál ve čtvrté lajně. Finále skončilo 4:0 na zápasy, klobouk dolů. Plus ty oslavy, co potom vybuchly, to byla nádhera.
V play off 2010 jste zase vytvořili rekord 12 výhrami v řadě. V čem bylo kouzlo toho týmu, že to k poháru zvládl tak rychle?
Přemýšlel jsem o tom; pro mě byl hlavním faktorem Dominik, ať si kdo říká, co chce. Všechny nás uměl správně nažhavit svou pílí. Dvanáct výher za sebou je úžasné, i když mezi nimi byly tři v prodloužení. Mistrovské týmy z let 2005 a 2010 byly úplně jiné, v tomhle byl naším hlavním motorem Dominátor.
Ztratili jste pouze úplně první duel doma s Třincem. Dominik Hašek si právě po této porážce vzal v kabině slovo ve smyslu, že je třeba pořádně přidat, viďte?
Cosi takového tam proběhlo, i když obsah proslovu už si přesně nepamatuju. Když něco řekne taková persona, každý si to vezme k srdci. Dominik se choval ke všem členům týmu úplně stejně, ke starším i k mladým. Nedělal rozdíly, sám byl součástí mužstva a to pro něj bylo nejdůležitější.
Byl gól v prodloužení třetího semifinále s Libercem do sítě Marka Pince na finálních 4:3 vaším vůbec nejdůležitějším?
Asi ano. Něco podobného se mi pak povedlo ještě v Chomutově, ale gól, který rozhodl zápas v extraligovém play off, byl tenhle. Liberec do té doby v play off neprohrál doma... Pak jsme na to navázali a odjížděli odtamtud s vítězstvím v sérii 4:0.
Lašák o neobyčejném pardubickém triumfu: Kouč nám dal volnost |
Máte tu trefu pořád před očima (Havíř prostřelil Pince přes beka kolem lapačky)?
Pamatuju si ji, stejně jako moment v prvním finálovém zápase se Spartou v roce 2007 (porážka 4:5 v prodloužení), kdy jsem v nastavení v jasné pozici nedal. Dneska bych to řešil jinak. Na bránu jsem najížděl ze špatného úhlu, gólman Duba byl přitom úplně mimo branku. Kdybych puk zpracoval, mohl jsem ho zavézt do prázdné. Vyhodnotil jsem to špatně a dopadlo to, jak to dopadlo.
Neměl jste potom špatné spaní?
To víte, že měl. Narušilo mi to celou tu sérii. V dalším utkání jsem sice Spartě jednu branku dal, ale nebyla ničím zásadní. Všechno zacelí čas. Nesmíte se z toho zhroutit, ale udělat si zpětnou vazbu, abyste to příště provedl lépe. Pro mě to nakonec bylo dobře, i takové okamžiky vás posunou dál.
Ve vyřazovací části se stal nejlepším hráčem výtečný Hašek. Ale fantastické play off měli i Petr Sýkora nebo zadák Aleš Píša...
Sejček i Písec byli oba dva skvělí, měli famózní formu. Co tam Písec předváděl... Poslední zápas ve finále s Vítkovicemi (výhra 3:2 v prodloužení) nám zachránil gólem minutu dvacet před koncem. Ale výborně hráli i Kouky, Količ a Starda (Petr Koukal, Jan Kolář I a Jan Starý), sedlo jim to perfektně, řádili podobně jako v roce 2005 Kouky s Hemákem a Průchyčem (Alešem Hemským a Petrem Průchou). Libor Pivko... Musel bych vyjmenovat všechny. Ovšem Hašan byl mentor.
Bydlíval jste s ním na pokoji při zájezdech. Máte k tomu nějakou zajímavou historku, o kterou byste se podělil?
To radši ne (směje se). Jednu přece. Dominik chtěl nejdřív spát celou noc při otevřeném okně, což jsme si museli vyříkat. Pak jsme větrali, než se šlo spát, a po zbytek noci už bylo okno zavřené.
Jak ten požadavek vysvětloval?
Že se mu jinak špatně dýchá. Jenže já byl zvyklý na nějakou teplotu a takhle bych byl jen nemocný a to play off pak nejspíš ani neodehrál...
Jak vnímáte titul 2012? Tam jste přišel jako výpomoc z Chomutova a odehrál jen 8 zápasů v základní části a čtvrtfinále s Vítkovicemi.
Těsně před 31. lednem, kdy končilo přestupní období, se domluvilo moje hostování. Stihl jsem tak konec základní části a to hektické čtvrtfinále, které rozhodl Daniel Rákos. Před semifinále mi pak volal manažer z Chomutova, že tam proběhla výměna trenérů a že ten nový (Jiří Doležal) mě chce. Nemohl jsem s tím nic dělat. Zamrzí to, ale hokejisté zkrátka putují tam a zpátky. Když pak Pardubice hrály semifinále s Libercem a finále s Kometou, seděl jsem u televize jako na jehlách. Slávu po finále jsem si tentokrát neužil, ale vrátilo se mi to s Chomutovem, když jsme po sériích proti Ústí a Boleslavi postoupili do extraligy.
Ano, tehdy se psalo, že máte zároveň titul z první ligy i z extraligy.
Byla to rarita, Pavel Hynek (tehdejší trenér Pardubic a nynější sportovní ředitel Litvínova) mě pak nabádal, že bych o tom mohl vydat knihu... Tomu jsem se smál, že asi ne, že to je jen zajímavost.
Za ty roky v Pardubicích jste pochopitelně nastupoval s vícero spoluhráči. S kým jste si v obranném páru nejvíc sedl?
Ze začátku jsem hrál dlouho s Andrejem Novotným, s tím jsme si vyhověli dokonale. Pak chvilku i s Honzou Snopkem. Ale nejvíc mi utkvěl Nakly (Jakub Nakládal). Musel jsem si ho svým způsobem vychovat, byl teprve na prahu velké kariéry, která se pak ukázala snad ještě lepší, než jsem očekával. Dokázal toho moc, zahrál si i v Rusku a v NHL. A povahově je to výborný kluk.
Léta jste hrál s tenkou skořápkou Jofa VM, kterou kdysi nosil Wayne Gretzky nebo pak i Jaromír Jágr. Doplatil jste na to někdy? Neměla skoro žádné polstrování.
Měl jsem kliku, klepu to na dřevo ještě dneska. Jen jednou jsem dostal hokejkou do hlavy, jinak jsem žádné šití neměl. Přitom když si vzpomenu, jak se tenkrát hrálo u mantinelů... Dneska už bych si ji nevzal. Poslední rok v Pardubicích už jsem ji neměl, kariéru jsem dohrával v moderní helmě.
Pak už možná ani nebyly k dostání, ne?
Už je nedělali, zůstaly jen skladové zásoby, které se doprodávaly. Ani Jarda Jágr už ji potom nemohl sehnat.
Na nejvyšší úrovni jste kariéru završil titulem v Plzni. Rozmýšlel jste nad koncem na vrcholné úrovni dlouho? Bylo vám přece jen už 38.
Situace byla taková, že podle regulí na soupisce muselo být čtyři nebo pět mladých a o mě už v těch 38 letech nebyl zájem. Šel jsem pak do druhé ligy v Technice Brno, ještě jsem si hokeje užil jinak. Mohl jsem dál být v kolektivu, bavilo mě oblékat si a svlékat výstroj a jiné věci s tím spojené. Bylo to stejné, jako když Rolas teď jezdil hrát do Vrchlabí. Dobrá parta, vyhrávalo se, někdy prohrálo. Na závěr kariéry to bylo to nejlepší.
Co děláte v současnosti?
Připravuju se na nové trenérské angažmá, mám licenci A.
S tím jste začal v té Technice?
Ano, dělal jsem tam skoro pět let u mládeže, vedl jsem všechny kategorie. Naposledy jsem působil u extraligového dorostu, ale od letoška budu někde jinde.
Předpokládám, že pardubický hokej sledujete aspoň na dálku, i když coby divák zavítáte asi spíš na zápas Komety.
Abych pravdu řekl, na Kometě jsem byl letos jen dvakrát. V hledišti jsou všichni trenéři, víc si to vychutnám v televizi. Pardubice mám v srdci, znám tam každý kout, je to můj druhý domov. Ale i pro ně platí totéž, byl jsem v téhle sezoně na jednom. V televizi zkrátka vidíte všechno - i když je fakt, že atmosféru přímo na zápase nic nenahradí.
