Nezpevněné příjezdové cesty k domu dělají největší neplechu hlavně na jaře v době, kdy rozmrzá půda, nebo v obdobích déletrvajících dešťů. Každý ale nechce cestu nebo dvorek vybetonovat nebo osadit dlažbou, dá přednost trávě. Jenže ta se nikdy pořádně neuchytí, protože ji rozjezdí kola automobilu.
Řešením je vydláždit prostor zatravňovacími dlaždicemi. Pro vzrůst vegetace jsou výhodnější plastové, ty betonové absorbují vodu a to trávě neprospívá. Jsou však dražší. Plastové zatravňováky stojí kolem 400 Kč/m2, při stavbě na klíč je třeba počítat s cenou nad 1 000 Kč/m2.
Beton, anebo plast?
Na trhu najdete tři základní varianty zatravňovacích dlaždic. Klasické betonové, plastové tenkostěnné a plastové silnostěnné, které se tvarem podobají těm betonovým. Všechny tři typy dokážou zpevnit povrch.
Zatravněné tenkostěnné dlaždice v kombinaci s kamenem
Silnostěnná plastová dlažba
Betonová varianta má ale drobné mouchy: málokdo by chtěl, aby příjezd k jeho domu vypadal jako parkoviště před panelákem. Daleko podstatnější je, že beton nepřeje symbióze s travním porostem. "Problém spočívá v tom, že beton je nasákavý, takže ubírá vláhu té trošce hlíny, která je v mezerách dlažby. A ještě horší je to v teplých slunečných dnech, i když pak trochu zaprší nebo plochu pokropíte vodou, rozpálený beton si vodu nasaje," vysvětluje Tomáš Šena ze společnosti Greenkeeping, která se specializuje na poradenství, zakládání a údržbu trávníků.
Plastové zatravňováky tímto neduhem netrpí. Vyrábí se z odpadních PE-fólií s podílem běžného plastového odpadu, jako jsou kelímky od jogurtů, plastové nákupní tašky, obaly od pracích prášků a dalších použitých výrobků. Jsou odolné proti povětrnostním vlivům, UV záření a mají nosnost dostačující nejen pro zpevnění pochozích ploch, ale snesou i zatížení automobilem.
Výhody a nevýhody
Výhody: vysoká nosnost, lze je použít provizorně přímo na původní terén a taková provizorní plocha se zřejmě bude tvářit rovně delší dobu než provizorní plocha z tenkostěnných tvárnic. Ty se dříve "zajezdí" a zatlačí do nezpevněného podloží Nevýhody: nelze vytvořit kompaktní plochu, která drží pohromadě bez použití pevně zabudovaných obrubníků, jsou kluzčí než třeba beton Tenkostěnné plastové Výhody: daleko větší podíl travnatého povrchu - samotné tvárnice jsou téměř neviditelné, spojovací zámky zajistí, aby celá plocha držela pohromadě jako celek, nejsou potřeba obrubníky ani kotvení dlažby ve svahu, rychlá pokládka Nevýhody: zámky zhoršují rozebíratelnost plochy v případě provizorní pokládky (spojování jde snáze než rozpojování) Betonové Výhody: nižší cena v porovnání s plastem Nevýhody: malá odolnost proti povětrnostním podmínkám, UV záření, solím, odebírání vlhkosti z travního drnu, váha, horší manipulace |
Silnostěnné plastovéVybírejte podle nosnosti
"Kdo by chtěl použít zatravňovací dlažbu pro pojezd automobilem, bude muset použít stejné postupy jako při klasické pokládce třeba betonové dlažby. To znamená vykopat zeminu zhruba 20 centimetrů do hloubky, vysypat štěrkem (frakce 5-30 mm), zdusat, pak přijdou asi dva centimetry vyrovnávací vrstvy z jemné drti a může se pokládat," popisuje pracovní postup Jiří Janík ze společnosti Puruplast, která vyrábí tenkostěnné zatravňovací dlaždice.
A nezapomene zopakovat, že skladba podloží (a tedy náklady s ní spojené) je stejná při budování plochy osazované jakýmikoliv zatravňováky - betonové i plastové: "Když chcete, aby se plocha nebortila a dlouho sloužila, klasické složení neošidíte."
Poslední vyrovnávací vrstva
Pokládání jde od ruky
Dlažby se vyrábějí s nosností zhruba od 120 do 350 t/m2 - rozdílná nosnost je ovlivněna tloušťkou stěny rastru a jeho výškou. Od toho se odvíjí i cena za metr čtvereční. U nejodolnějších typů přesahuje 400 Kč/m2. "Nejsilnější typy ale nepotřebuje ten, kdo chce jen zpevnit plochu pro občasný průjezd automobilu. Komu ale přes dvůr jezdí i těžší technika, třeba fekální vůz, bude muset zvolit pevnější provedení," vysvětluje Jiří Janík.
Kolik to bude stát
Plastovou zatravňovací dlažbu si dokáže položit i amatér, obvykle se udává, že jedna osoba položí až 100 m2 dlažby za hodinu. Problémem jsou ale přípravné práce.
Budete potřebovat bagr
Jen málokdo bude schopný vykopat si například 50 m2 plochy do hloubky 20 centimetrů sám. Není ale problém objednat si bagristu, ceny se podle lokality a použitého stroje pohybují od 600 do 1 000 korun za hodinu. "Na takovou plochu počítejte tak půl dne, tvrdí například Vladimír Pek, který "sedlá" malý bagr JCB 3CX. "Hodně taky záleží na tom, zda si zároveň objednáte i náklaďák, který bude zeminu odvážet, anebo vám stačí nahrnout to na zahradě na hromadu a dál si s hlínou poradíte sami," vysvětluje s tím, že varianta s odvozem práci zpomaluje.
Dlažba se plní směsí humusu a písku asi centimetr pod horní okraj rastru
Další "drobné" budou stát i případný odvoz materiálu, dovoz štěrku, kvalitní zeminy a písku (sypou se do dlažby v poměru 1:1) a jejich rozhrnutí, pronájem "žabky" na zdusání štěrku.
Zpevnění povrchu je možné objednat si i na klíč. "Když si sečtu cenu materiálu a poměrně velký objem dalších prací, odhadoval bych, že cena se v případě tenkostěnných tvárnic zaručeně přehoupne přes tisícikorunu za metr čtvereční," odhaduje Petr Bambušek ze společnosti Acre, která se specializuje na realizace zahradních projektů.
Je tak na každém, zda si je schopen celou práci udělat svépomocí, anebo si objedná pomocníky či mechanizaci na část realizace a zbytek provede sám. Odhadem tak může ušetřit třicet i více procent nákladů oproti tomu, kdo si nejvíce cení svého času a celou práci svěří firmě.
