Ženy si vybíraly vlčata co nejmenší, s co nejmilejším chováním a vzhledem. Třeba ta, která měla mimořádně světlou či hustou srst, legrační ucho a podobně. Když se dala dohromady, jejich mláďata měla vzhled ještě milejší a srst ještě hustší a světlejší. Původní vzhled vlka se pomalinku měnil třeba v bígla, pudla nebo jorkšíra. Ovšem nezapomínejme, že mluvíme o procesu, který trval tisíce let.
Rupert Sheldrake, autor populárně naučných knih o psech, ve svém bestselleru Váš pes to ví zmiňuje i teorii, že soužití lidí a vlků začalo pradávno tak, že vlci začali parazitovat na lidech.
Čtěte ve čtvrtek
Psí speciál: S autorem Maxipsa Fíka, Proč by psi měli dostat volební právo, Jak si vedou psí střihači ve světě a proč v Číně říkají psům česky: Lehni!
Zjistili, že je pro ně výhodné žít blízko lidských obydlí, protože tam mají víc jídla. A lidem zase vyhovovalo, že je štěkotem upozorňují na nebezpečí. Takže jim časem došlo, že když zkříží fenu a psa, kteří jsou oba lepší hlídači než ostatní, jejich štěňata nejspíš budou také dobří hlídači. Stejně tak když dají dohromady fenu a psa mimořádně rychlé, mimořádně poslušné a podobně.
"Typickou ukázkou, jak vývoj plemen kopíruje vývoj lidstva, jsou druhy loveckých psů," říká Vladimíra Tichá, autorka atlasu loveckých psů. Vysvětluje: "Když lidé lovili šípy, oštěpy a noži, potřebovali psa, který zvíře uštve. To jsou prapůvodní honiči. Pak lidé začali používat palné zbraně. Nabití trvalo dlouho, manipulace byla složitá, takže nepotřebovali psa, který bude zvíře štvát, ale stačilo, aby je takzvaně označil, tedy dal vědět, kde je a oni stačili nabít a vystřelit. Tak vznikla obliba stavěčů, často je vidíme na starých obrazech, jak stojí kus od bažanta celí ztuhlí se zvednutou přední nohou."
Zatímco muži vymýšleli, jak psa vyšlechtit, aby jim byl na lovu co nejužitečnější, ženy doma chovaly psy, kteří byli co nejmenší a k lovu se nehodili, ale naopak byli ideální jako mazlíčci.
Jak jich v domovech přibývalo, množili se, takže se tito lovečtí psi časem rodili menší a menší, mazlivější a mazlivější, až vznikli například malí španělé.
Touha žen mít doma mazlíka stojí za vznikem mnoha plemen. Ostatně co taky měly doma dělat, když muži stále lovili a válčili. Japonky například dávaly dohromady co nejmenší psí jedince, protože chtěly, aby byli tak malincí, že se dali nosit v ruce v malé kleci. Proto dnes známe plemeno japonský chin.
Podobně vzniklo i plemeno pekinéz. Chovatelé dodnes považují za ideálního pekinéze takového, který má mezi polštářky na packách co nejvíc srsti. Chlupaté ťapky u nich byly tisíce let záměrně šlechtěny, aby ticho v palácích nerušil zvuk jejich drápků při chůzi po podlaze.
