Na Čihadle. Může to být ulice v Praze či v Mělníku, rozhledna nebo přírodní rezervace v Jizerských horách. Co ale takové čihadlo je? Jde o místo, kde se provozovala čižba neboli lov drobného ptactva.
Dnes činnost zákonem zakázaná a v Česku vymýcená, ovšem ještě před 100 lety a předtím po dlouhá staletí naprosto běžná. Paradoxní, že třeba v Itálii či na Kypru jde o problém stále aktuální.
Čižba jako zdroj masa
V českých zemích se čižba nejvíce rozšířila v chudších pohraničních oblastech, směrem do zemědělského vnitrozemí jí ubývalo. Lov ptáků a hlavně malých ptáčků jako jsou kosi či pěnkavy, sloužil jako zdroj masa i coby obchodní artikl hlavně chudším vrstvám, jimž byl lov zvěře v panských lesích přísně zapovězen.
V Krkonoších nebylo chalupy, kde by neměli klec s ptákem |
„Chytání ptáků bylo jistou náhradou běžného lovu. V 19. století třeba v Krkonoších prakticky neexistovala chalupa, v níž by chyběla klec s ptákem. Pro horské a podhorské dělníky, například tkalce a skláře, chytání ptáků představovalo nejen přilepšení k domácí kuchyni, ale i přivýdělek, pokud se jim ptactvo podařilo výhodně prodat,“ vysvětluje ornitolog Jakub Šimudra z Krkonošského národního parku.
Ptáčci byli tehdy běžnou „komoditou“. „Ve Vrchlabí je nabízeli na trhu, i když nebyl výhradně ptačí. Mandel (přibližně 15 mrtvých ptáčků, navlečených na žíni, pozn. red.) stával v 19. století 10 až 15 krejcarů stříbra. Nejčastěji se ve Vrchlabí nabízeli jikavci, pěnkavy, zvonci, čížci, skřivani, kvíčaly, sluky a také brkoslavi,“ přibližuje ornitolog.
Pro srovnání, zednický mistr si tehdy denně vydělal asi 60 krejcarů, za což koupil třeba 60 ptáčků nebo dvě kopy čili 120 slepičích vajec.
Lov za den? Až 240 ptáčků
Lovcům ptáků se říkalo čižbář, v Krkonoších jim nikdo neřekl jinak než německým Vogler. Výbavu pro lov si vyráběli či kupovali, fungovalo celé odvětví specializované na výrobu pastí, klecí či návnad.
Místo určené pro lov se jmenovalo čihadlo. „Bylo budováno na ohrazené ploše asi 8 krát 15 i více metrů. Nejlépe se ptáci chytali na návrší, ideálně nedaleko okraje lesa,“ vysvětluje Šimurda s tím, že středu čihadla dominovala malá chatka či příbytek, pečlivě zamaskovaný chvojím a někdy vybavená dokonce kamny.
„Čihař přicházel na čihadlo brzy z rána a ještě za šera instaloval několik pastí. Tou byl třeba uměle vybudovaný keř ze smrčků bez jehličí, jehož větve byly pomazány lepem a posypány semencem.
Celý keř bylo možné zatažením provázku překrýt dvoudílnou sítí, ptáky uvěznit a následně posbírat,“ vysvětluje. „Vedle na dalším keři nebo v klíckách stáli ,volaví ptáci‘, kteří svým hlasem lákali do pastí své druhy. Byli přivázaní za nožičky pomocí takzvaných spár. Zatáhl-li ptáčník za spáry, ptáci začali poletovat a ozývat se.“
Na počátku 19. století bylo na vyvýšeninách kolem Vrchlabí každý podzim 15 až 18 čihadel a nebývalo zvláštností, když během jednoho rána bylo na jediném čihadle pochytáno 8 až 16 mandelů, tedy 120 až 240 kusů malých ptáčků různých druhů.
K čižbě se postupně přidávala i vzdělaná vrstva společnosti. Ptáky chytali lékaři, duchovní nebo třeba učitelé a snad všechny tehdejší kuchařky obsahovaly nějaké recepty na pochoutku z drobného ptactva.
Vraní polévka a jiné dobroty
Čižba měla v českých zemích dlouhou tradici. Poprvé je zmíněna v Kosmově kronice vydané okolo roku 1119, podrobně se jí věnoval Jan Amos Komenský ve svém díle Orbis Pictus a není vyloučeno, že i „učitel národů“ byl vášnivým ptáčníkem.
Roku 1870 sice lov definitivně zakázal zemský zákon, ovšem udržel se až do 2. světové války, kdy se velmi zpřísnily tresty a lidé čižbu definitivně coby zdroj obživy či přilepšení opustili.
Kdo je to CABSCommittee Against Bird Slaughter je Výbor pro ochranu ptáků sídlící v Německu a zasahuje zejména tam, kde lovci ptáků, lovci nebo obchodníci se zvířaty porušují současnou legislativu ochrany přírody v Evropě. Snaží se harmonizovat svou činnost s policií, lesními nebo celními orgány. Prostřednictvím iniciativ na parlamentní úrovni se snaží dosáhnout zlepšení právních předpisů pro ochranu volně žijících živočichů, přírody a druhů. |
„Dnes se v českých lesích a polích loví hlavně bažanti a kachny, někdy divoké husy a občas sluky. Dále holubi či perličky. Drobné ptactvo se už dnes neloví, za svou letitou praxi jsem se s tím, že by někdo ulovil třeba špačka, nesetkal a nedokážu si to ani představit,“ říká Jiří Kasina, šéfredaktor časopisu Myslivost a aktivní myslivec.
„Dnes se mohu střílet také vrány, straky a sojky, neboť jsou to predátoři malých zajíců nebo bažantích kuřat. Straky zase vybírají hnízda a vejce či mláďata pěvců, třeba sýkorkám. Proto dnes ve městech vidíte hlavně straky, občas sojky, drobné pěvce už méně,“ vysvětluje nimrod.
Co se týká vran, tak ty byly také významnou součástí jídelníčku českého lidu. „Dříve se dělala vraní polévka, která dnes prakticky neexistuje. Na speciální kulinářské akci jsem ji ale ochutnal a je hodně výrazná. Jedly se i veverky. A možná i lišky, kterou jsem také okusil. Její maso je hodně dočervena, přirovnat k nějakému druhu masa to nedokážu. Vše bylo samozřejmě legálně, maso prohlédnuté od veterinářů. Jinak se liška samozřejmě nejí,“ ujišťuje myslivec.
Smrt tří milionů ptáků ročně
Zatímco v Česku je čižba dnes už jen mlhavou vzpomínkou na minulost, v jiných částech Evropy představuje pro mnohé lidi stále ještě zdroj potravy i obživu.
Při migraci mezi Afrikou a Evropou se ptačí hejna dostávají do oblastí, kterým se říká „hrdlo lahve“ – tedy tam, kde se protínají ptačí trasy nebo kde opeřenci hledají po dlouhé cestě nad mořem odpočinek.
Takovými místy jsou zejména Kypr, Malta, Gibraltar, Itálie, Řecko, Turecko a Blízký východ. Právě v těchto zemích představuje zakázaný lov ptáků stále aktuální problém.
Recepty na pokrmy z ptáků, jak o nich psaly české kuchařkyMalí ptáčci Malé ptáčky dobře očišť, vykuchej, vyper, osol, uřež zobáčky, vyndej očka (mozeček musí zůstati) a dej s cibulí a máslem, třeba i slaninou dusiti. Ku změklým přisyp smaženou strouhanou housku, zalij to polévkou, opepři nebo přilej jalovce a povař to důkladně, až je z toho hustá omáčka. Mísu vyzdob osmaženou houskou. (Spolek Domácnost – česká škola kuchařská: Kuchařská kniha. Sbírka vyzkoušených jídelních předpisů. Nákladem F. Šimáčka, Praha, 1907) Jíkavci s omáčkou Jíkavce, odřezky z telecího a z uzeného masa dáme na kastrol s rozpuštěným hovězím lojem. Přidáme nakrájenou cibuli, hřebíček a citronovou kůru, a to vše dusíme dohněda. Když jsou jíkavci napolovic podušení, vyjmeme je. Do šťávy dáme skleničku vína, vývaru a zahustíme tmavou jíškou. Omáčku trochu provaříme, přecedíme na ptáčky a necháme chvíli uležet. Jíkavci jsou severský druh pěnkavy. Jejich maso má nahořklou chuť a říkalo se jim proto „hořčáci“. (Jiří Marhold: Krkonošská kuchařka) Zdroj receptů: archiv Jakuba Šimurdy |
„Zatímco v Itálii a na Maltě se v posledních letech snaží stát situaci kolem tohoto druhu pytláctví řešit, největší problém v rámci celé Evropy zůstává na Kypru. Každý rok zde lidé zabijí přes tři miliony ptáků, které buď rovnou sní, nebo je prodávají nelegálně na trzích. Typický kyperský pokrm z ptáků se jmenuje Ambelopoulia,“ popisuje situaci pro 5plus2 mezinárodní Výbor proti ptačím jatkám, nevládní organizace se sídlem v Německu.
Ta ve zmíněných oblastech operuje s mnoha dobrovolníky a ptačími hlídkami. Stovky jejích členů ročně zachraňují statisíce opeřenců.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
Drobné ptactvo v některých koutech Evropy slouží ještě také jako rekvizita brutální kratochvíle. „Třeba ve Španělsku se dodnes střílí na živé terče. V líhních mají miliony malých orebic a křepelek, které pak dají do vrhačky, vypustí do vzduchu a střílí do nich. Je to zvěrstvo,“ poukazuje na zbytečnou krutost nimrod Jiří Kasina.
O potírání čižby ve zmiňovaných státech se jedná i v úřadech Evropské unie. Zato v srdci kontinentu, v Česku, zbyla po této tradici jen přísloví, třeba sednout někomu na lep či na vějičku.
Za socialismu pytlačili vojáci, teď šoféři
Stejně jako čižba je i pytláctví v České republice téměř vymýcené. „To, že chudý pytlák chytá zvířata do ok nebo se plíží s puškou někde ve křoví, takové pytláctví už dnes skoro vymizelo. V lesích hodně pytlačila za socialismu armáda, dnes pytlačí třeba někteří majitelé restaurací nebo ti, kteří jim zvěřinu prodávají. Úřady těžko zjistí, odkud má ten či onen hospodský zvěřinu,“ vysvětluje myslivec Jiří Kasina.
Existuje ale takzvané novodobé pytláctví, tedy sběr sražené zvěře auty na silnicích. „Registrovaných srážek aut se zvěří je ročně asi stejný, jako je počet zvířat ulovených myslivci. Sražené zvíře se ale podle zákona nesmí sbírat. Kdo si ho naloží do kufru a odveze, dopouští se pytláctví. Kromě toho je zde velké riziko nemocí,“ doplňuje myslivec.
