Bedly rostou jako o život. Na řízky jsou skvělé, ale umí i otrávit

Houbařská sezona vrcholí a s ní i růst oblíbených bedel. Pro laiky často prezentují houby, které si nelze splést, jenže opak je pravdou. Některé druhy jsou dokonce prudce jedovaté a postižení mají štěstí, když skončí včas v nemocnici. Nic moc nejsou ani alergické reakce v podobě zvracení, průjmu i pocení.

Bedly momentálně rostou snad všude a jednoznačně jich je víc než těch, kteří bezpečně rozeznají ty jedlé (o možných fatálních záměnách jedlých hub s prudce jedovatými více zde). Jak se tedy v bedlách bezpečně vyznat?

Jedlé i jedovaté bedly

Asi nejjednodušší způsob, jak se vyhnout případným problémům, je sbírat jen bezpečně určenou bedlu vysokou.  Bedla vysoká (Macrolepiota procera) - krasavice s dlouhou štíhlou nohou s posuvným prstenem a velkým šupinatým kloboukem, kterou si leckdy děti nesou z lesa jako deštník - je i nejzkušenějšími houbaři nejvíce sbíraná. Vynikající z ní bývají řízky a dobře se i suší na zimu.

„Najít ji můžete nejen v lese, ale klidně i v městském parku. Laiky to často překvapí, ale v parku mívají houby zcela přirozeně velmi podobné podmínky k růstu jako v lese. Ostatně jako spousta dalších druhů hub, včetně těch jedovatých,“ konstatuje mykoložka Tereza Tejklová z Muzea východních Čech v Hradci Králové.

Pozor na bedlu červenající!

Jako jedlá je uváděna i bedla červenající, kterou lze často také nalézt i na zahradách či v ovocném sadu. „Na řezu nebo při poškrábání nejprve zoranžoví, posléze zčervená. Není jedovatá, ale může způsobit silné zažívací obtíže a pocení,“ radí Tereza Tejklová, jak tuto bedlu bezpečně určit. Pokud si nejste jisti, jak se vaše tělo vyrovnává s trávením hub, nebo jste alergici, raději ji nekonzumujte.

K jedlým patří i bedla šedohnědá (jen citlivější jedinci by měli být s konzumací opatrní, jak uvádí např. odborný mykologický server mykologie.net zde). V uvedeném barevném tónu je zbarvená celá, takže její šupiny pravidelně uspořádané do soustředných kruhů barevně splývají s barvou podkladu.

Abyste našli jedlou bedlu Konrádovu (Macrolepiota konradii), to byste museli mít velké štěstí, navíc je dokonce uvedená na Červeném seznamu (a mykologové pak ocení, když jim o nálezu dáte vědět a nezkonzumujete ji).

Také bedla zardělá (Leucoagaricus leucothites), která sice s dvěma výše uvedenými není tak úplně příbuzná (jde o jiný rod), ale označení bedla se pro ni používá, je jedlá. Tím ale končí výčet druhů, které lze ke konzumaci doporučit.

Pokud v určení bezpečně jedlých bedel stále tápete, nelitujte času a zajděte na některou z aktuálně probíhajících houbařských výstav (dnes v Brně a Chocni, program výstav zde), kde si můžete zblízka prohlédnout celou řadu druhů bedel. A navíc se setkat s odborníky, kteří vám donesené houby určí opravdu bezpečně. Minimalizování rizika otravy za to určitě stojí.

Pokud nejste opravdu zkušenými houbaři, nejjistější je sbírat jen bedlu vysokou. (Z archivu čtenářů iDNES.cz, kteří se zapojili do fotografické soutěže.)

Případně se před konzumací poraďte s odborníky na dálku: požádat o určení nafocené houby (ideálně celé plodnice i jejího příčného řezu) s popisem místa nálezu lze ve facebookové skupině Houby či Mykologická poradna.

Které bedly určitě nesbírat. A které jsou jedovaté

Aniž byste cíleně chodili za houbami do lesa, poměrně často se můžete setkat také s bedlou zahradní (Chlorophyllum brunneum), a to klidně přímo na mulčovaných záhonech, nebo pod ovocnými stromy na své zahradě. I když se zatím neprokázalo, že by obsahovala toxiny, lidé po ní často mívají hodně nepříjemné alergické reakce (zvracení, průjem, celková slabost) a mykologové její sběr a konzumaci nedoporučují.

„V zemi má tato bedla zřetelnou mohutnou hlízu, většinou tenčí prstýnek a zaujme kontrastem mezi barvou šupin a klobouku. Většinou roste v trsu, což by mělo každého varovat už na první pohled,“ popisuje Tereza Tejklová hojně rostoucí bedlu zahradní.

Bedla zahradní často způsobuje silné alergické reakce. Její konzumace se proto nedoporučuje.

Bedla ostrošupinná. I na tu si dejte opravdu pozor, mívá velký klobouk a proto láká ke sběru. Je však jedovatá!

Jedovatá bedla Bresadolova bývá většího vzrůstu. Varovat by vás ale měl fakt, že většinou roste v trsech.

Z malých bedel jsou všechny buď nejedlé nebo přímo jedovaté (některé dokonce obsahují toxiny totožné s těmi, které obsahuje smrtelně jedovatá muchomůrka zelená, o té více např. zde) a roste jich teď všude hodně. Tereza Tejklová varuje obzvlášť před bedlou ostrošupinnou (Lepiota aspera). Mívá lákavě velký klobouk až o průměru 15 centimetrů a voní po pestřci. Právě už jen tím, že je velká, může lákat ke sběru.“ Jedovatá je také bedla Bresadolova (která je navíc většího vzrůstu), bedla klamavá či bedla liláková. A tím výčet jedovatých druhů bedel zdaleka nekončí.