Prudce jedovaté bedlybedla chřapáčová |
Velmi početným rodem, kterému se v češtině říká bedly, je rod Lepiota. Jsou to většinou drobné druhy. Klobouk u největších jen zřídka přesahuje 10 cm a je pokrytý pouze drobnými šupinkami. Jejich prsten bývá tence blanitý, někdy i pomíjející. Žádný z druhů tohoto rodu není považovaný za jedlý.
A právě v tomto rodu se vyskytuje několik prudce jedovatých druhů, např. bedla chřapáčová, bedla Josserandova, bedla hnědočervenavá či bedla klamavá. Tyto druhy obsahují stejný toxin jako muchomůrka zelená – působí na jaterní buňky.
Jedovaté druhy však najdeme i v dalších rodech, kterým se česky říká bedla (latinsky Leucoagaricus a Leucocoprinus). Příkladem mohou být např. bedla Badhamova a bedla Bresadolova.
Čtěte také |
Bedla jedovatá je také jednou z jedovatých hub a patří do příbuzenstva bedly červenající. Bývá však mohutnější. Klobouk je široký až 25 cm a třeň má až 3 cm v průměru. Je pokrytý přitisknutými šupinami, které jsou větší než u bedly červenající. Bedla jedovatá má pouze jednoduchý prsten (bedla červenající jej má dvojitý).
Roste obvykle v trsech na člověkem ovlivněných stanovištích. Byla popsána ve Francii - u nás nebyla doposud spolehlivě prokázána.
V toxikologické praxi se s trávicími problémy po požití bedly červenající setkáváme poměrně často. Nejčastější vysvětlení je záměna bedly červenající za bedlu jedovatou.
