Jako největší záškodník se Kiburi chová při krmení a k nelibosti ostatních goril i chovatelů dělá poslední dobou u obědů téměř každý den neplechu. „Snaží se ostatní okrást o jídlo, samozřejmě s ohledem na jejich postavení ve skupině. Na Shindu si dovolí nejméně, na nejstarší Kambu nejvíc,“ popisují chovatelé.
Na Kambu už většinou vyloženě čeká, aby jí přímo u mříže sebral kelímek nebo oblíbenou obědovou kouli, a je schopen do své milující tety velmi neurvale strčit a oběd jí vytrhnout. Chovatelé jsou na něj sice připraveni s hadicí, ale ledová sprcha ho od loupení většinou neodradí. A ostatní gorily to podle všeho nechává v klidu.
Ani Richard nic neřeší. Ve chvílích, kdy Kiburi ostatním krade větve, nebo do nich buší, si většinou v klidu hoví na své palandě v rohu, ať se s puberťákem otravují jiní. A při obědě spíš rovná handrkující se samice, než zlodějíčka Kiburiho.
Přitom je právě stříbrohřbetý samec asi jediný ve skupině, z koho má Kiburi opravdu vítr. „Kiburi si velice pečlivě hlídá, aby Richarda nenaštval. Je to vidět na úvodním videu, kdy se snaží Richardovi za zády sebrat granule z hlavolamu. Richard jen loupne očima a Kiburi mu okamžitě mizí z dosahu,“ popisuje kurátor primátů Vít Lukáš jedinou autoritu, kterou Kiburi uznává.
Někdy už se Kiburi chová jako dospělý
Jinak se ovšem dospívající Kiburi, syn Kijivu a Richarda, osamostatňuje víc a víc. Večer už většinou uléhá sám do hnízda, které si vybudoval, často bokem na schodech. A snaží se ho ubránit třeba před Kijivu, která k němu s oblibou nakráčí, aby ho z jeho hnízda vyhodila. Ale Kiburi se většinou během noci stejně přemístí k výlohám k ostatním, někdy se i přitulí k tetě Kambě.
I venku bývá rád sám, dokonce i v chladnějším počasí, případně když poprchává a ostatní raději nevystrčí ani nos. Tehdy Kiburi vyběhne z pavilonu a v poklidu si venku sám trhá trávu nebo jen tak posedává a pozoruje okolí.
S prostředním Nuruem se rvou jako správní sourozenci, úctyhodnou rychlostí se honí po pavilonu, přes parkosy i po lanech, buší do sebe a hryžou se navzájem tak, že se malý Ajabu raději drží zpátky a nesnaží se k nim přidat.
Kiburi se nicméně umí i zklidnit a tehdy si malý Ajabu také přijde na své a s velkým bráchou se pořádně vyřádí: kouše do Kiburiho s plnou parádou, snaží se po něm skákat a brát mu větvičky a Kiburi zachovává ledovou tvář dospěláka, který dovolí mláďatům úplně všechno. Zřejmě má dobrý vzor ve svém otci Richardovi. Takže se k němu Ajabu i rád přitulí a nechá si třeba vyškubávat chlupy na hlavě a někdy u Kiburiho i usne.
