Sběratelství dýmek mělo v počátcích mnoho podob. Prvním impulzem snad bylo, že si vysloužilí vojáci na památku nechávali "porcelánky" s číslem nebo znakem pluku či s výjevy z bitev, jichž se zúčastnili.
Materiálem může být jantar i kukuřice
Experimentování s výrobou dýmek nabralo na obrátkách především poté, co se do Evropy z Ameriky dostal tabák. I když desítky archeologických exponátů z pálené hlíny sloužících zřejmě k inhalaci kouře dokládají, že dýmky si člověk vyráběl už dávno předtím.
V Evropě se dýmky z různých materiálů vyráběly v Rakousku, Německu, Itálii, Francii, Anglii či Holandsku. Gouda nebyla jen městem sýrů, sídlilo v ní pět set dýmkařských dílen či firem.
Domorodci v Africe a Jižní Americe dýmky současně používali i k rituálním účelům. Aby nevypadaly obyčejně, malovali na ně zvířecí motivy, případně je upravovali glazováním. V Arábii se zase staly populární tzv. čibuky.
Jeden čas se dostaly do obliby dýmky z mořské pěny, později se ke slovu dostal i porcelán. Ten se však snadno rozbije, má špatnou poréznost, ale především v ruce pálí.
Dýmky s kovovou hlavičkou se vyrábějí především v Asii a vzhledem k poměrně značné nedostupnosti se stávají velmi vyhledávaným sběratelským artiklem. Oblíbeným a luxusním materiálem je i jantar, který se používá dodnes, i když spíš jen na náustek.
Najdou se ale i rarity. Dýmky z mrožího klu, mušlí, kostí zvířat, kamene, skla i palic kukuřice. Ty začali vyrábět černoši na plantážích a jejich výroba tam přetrvala dodnes.
Zkoušelo se i dřevo, protože je trvanlivé, lehké, porézní, bohužel se ale snadno propalovalo. Až počátkem dvacátého století objevili výrobci kořen vřesovce stromovitého (Erica arborea), divoce rostoucího na středomořském pobřeží. Díky vyššímu obsahu křemíku bez problémů vydrží vyšší teploty, navíc je velmi tvrdý a jeho nádherná červenohnědá barva lahodí oku.
Nejvzácnější dýmkařské kousky
Roli pomyslného modrého mauritia plní nejstarší dýmky vůbec, to znamená ty indiánské, z Jižní a zejména Střední Ameriky, kde sídlila Aztécká a Mayská říše.
Dochovalo se jich jen velmi málo, španělští conquistadoři totiž "pohanské předměty" nemilosrdně ničili; tedy pokud nebyly ze zlata. Dýmky indiánů většinou měly hlavičku z měkkého červeného kamene katlinitu či tropických dřevin a na těch byla často vyobrazená zvířata.
Podobně vzácné jsou i dýmky míru, tzv. kalumety. Měřily i přes metr, troubel měly obvykle šroubovitě tvarovanou, někdy ji ovšem nahrazovalo topůrko válečné indiánské sekyry, tomahavku.
Starých dýmek se obecně dochovalo málo, i proto, že šlo o předmět denní potřeby. U nás navíc i levný, protože za minulého režimu byly dýmky zařazeny mezi potravinové zboží a tudíž byly státem dotovány.
Za dýmkami do evropských muzeí
|
Velmi známé je muzeum Dunhill pipe v Londýně, ale nejprestižnější najdete v malém francouzském městě Saint-Claude. Tam je i síň Mistrů cechu dýmkařů, kam jsou pravidelně přijímáni ti nejlepší z nejlepších. 
