Nejezte blbě, zní bonmot milovníka jídla a foodkritika Pavla Maurera. Rád ochutnává, hodnotí, o jídle přemýšlí a hlavně už čtvrt století vydává nezávislého průvodce po tuzemských restauracích. Zkušenosti přitom získal jako samouk. V rozhovoru mluví o takzvané molekulární kuchyni, typických českých chutích i o tom, jak poznat dobrou restauraci.
Část roku žijete v Katalánsku. V čem se liší španělské a české uvažování o jídle? Uvedu jediný příklad. V naší rybářské vesnici je řeznictví a v něm jsou tři židličky a noviny připravené pro ty, kteří čekají, až na ně přijde řada. Je zcela běžné, že zákazník, který nakupuje před vámi, bude s řezníkem déle diskutovat. Byť je to třeba starší paní, která si celý život kupuje pořád stejné maso a z něj vaří pořád stejné večeře. I tak si potřebuje s řezníkem vše trochu probrat, jestli si vezme raději tenhle, nebo tamhleten kousek a jestli by jí to doporučil udělat na grilu, nebo v troubě. Mezitím ostatní v klidu sedí na židličkách, čtou si noviny a čekají.
U nás by vám čtyři lidé nervózně funěli za hlavou a kouleli očima, takže ze sebe rychle vysypete, co chcete, mnoho věcí zapomenete a ten zmatek některý proradný řezník využije k tomu, aby na váhu šoupnul i nějakou flaksičku. Tady nikdo nepospíchá. To se mi ve Španělsku, ale třeba i v Itálii moc líbí. Jiná kultura. Mám pocit, že oni začínají „stolovat“ už ve frontě, kdy si povídají o mase.
Je pravda, že jednu dobu jsem vážně uvažoval, že si nalepím fousy a půjdu hodnotit v převleku. Nakonec jsem to zavrhl, protože kuchař buď vařit umí, nebo neumí.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
