Lidová či populární psychologie se hemží řadou mýtů, které jsou se skutečností, ověřenou psychologickými výzkumy, v rozporu. Řada z nich se týká mezilidských vztahů, osobních i pracovních, mnohé se vztahují k našemu vlastnímu jednání. Některé se udržují i v oblasti řízení či jednání se zaměstnanci. Které mýty tohoto typu patří v praxi k těm nejčastějším?
Mýtus: Protiklady se přitahují
Častou lidovou představou o tom, že úspěšnými životními partnery se stávají lidé s protikladnými, či „vzájemně se doplňujícími vlastnostmi“, průzkumy neprokazují. Ukazují naopak to, že přitahováni, často nevědomě, jsme spíše protějšky, se kterými máme mnohé rysy společné. Týká se to našich zájmů, postojů, společného zázemí i osobních vlastností.
Některé průzkumy dokonce ukázaly, že k vzájemné přitažlivosti přispívá i podobná fyziognomie. Předpokladem je, že jde o podobnost skutečnou, nikoli zdánlivou.To ale neznamená, že bychom s odlišnými lidmi, například v práci, vyjít nemohli. Najít protějšek, který je co do hlavních vlastností téměř stejný, není totiž možné. Většina dlouhodobě úspěšných vztahů, partnerských i pracovních, je založena na vzájemné shodě, nikoli odlišnosti.
Sklon vyvolávat na základě skutečné či domnělé podobnosti určité sympatie však bývá občas zneužíván k manipulacím. Když se nám totiž podaří druhé přesvědčit o naší vzájemné, byť neexistující podobnosti, můžeme snadněji získat jejich důvěru či náklonnost.
Často je však tento sklon využíván i nevědomě, způsobem označovaným jako „zrcadlení“. Jeho projevem je tendence napodobovat při vzájemné komunikaci druhé. Může jít o spontánní napodobování či dokonce kopírování jejich výrazu, způsobu mluvy, tónu hlasu, gest, mimiky a podobně.
Lidé, kteří toto zrcadlení v hovoru či vzájemném jednání alespoň částečně neprojevují, bývají naopak vnímáni jako méně empatičtí, neschopní porozumět zájmům či potřebám druhých. Někdy mohou dokonce působit i nepřátelsky.
Mýtus: Paměť je záznamem našich prožitků
I zde platí, že průzkumy prokázaly něco jiného. Naše paměť však není „reprodukční“, ale spíše „rekonstrukční“. Nebývá zcela přesná, ani stálá, a už vůbec nemá povahu jakéhosi realistického videozáznamu toho, co se stalo.
Jan Urban (1953)
 |
Je spíše směsí vzpomínek s našimi emocemi, s tím, čemu věříme, co si přejeme, co se domníváme či tušíme. Snadno si to můžeme ověřit například při setkání se spolužáky z mládí. Většinou zjistíme, že způsob, jak si určité události, pamatují, se podstatně liší od toho, jak v paměti ulpěly nám.
Ke změnám našich vzpomínek, či postupnému zapomínání, nedochází navíc plynule. Nejrychleji vyhasínají téměř bezprostředně poté, co k určité události došlo. Totéž mimochodem platí o poznatcích, které jsme se cíleně naučili. Pokud je aktivně nepoužíváme, devadesát procent z nich do tří měsíců ztratíme.
Známkou toho, že naše vzpomínka odpovídá skutečnosti, není většinou ani to, že jsme o její přesnosti přesvědčeni. Mnohdy platí spíše opak: čím více je „pamětník“ o přesnosti své vzpomínky přesvědčen, tím méně přesná bývá. Vyjádřeno jinak, důvěra, kterou ve své vzpomínky máme, s jejich přesností většinou příliš nesouvisí.
Přesnější vzpomínky bývají ty, které se vztahují k zážitkům výrazně emocionálním či traumatickým. I ty však své podrobnosti postupně ztrácejí. Stresující vzpomínky podléhají navíc často „vytěsnění“. Naše paměť se totiž často snaží nás před nimi uchránit.
Mýtus: Když dám negativním emocím průchod, rychleji se jich zbavím
Běžné rady, jak se vypořádat se zlostí či vztekem, doporučují je nepotlačovat. Radí „vypustit páru“, a dát jim, v zájmu našeho zdraví, volný průchod, ať již hned na místě, nebo krátce poté. Například tak, že se z nich ve svém soukromí vykřičíme, nebo budeme bušit do boxovacího pytle. Intuitivně mohou být tato doporučení přesvědčivá. Výzkumy však ukázaly, že tato řešení nám většinou příliš nepomohou. Často jsou spíše kontraproduktivní.
Když se rozčílíme hned na místě, například při konfliktu, nedosáhneme většinou vůbec ničeho. Svůj hněv sice vypustíme, jednání druhé strany však většinou nezměníme. Spíše ji v něm utvrdíme. Jakmile zjistíme, že jsme svým hněvem ničeho nedosáhli, naše rozčílení se nám velmi pravděpodobně vrátí. Lepším doporučením proto je, snažit se, abychom se nerozčílili vůbec.
Pokud se to nepodaří, odezní náš hněv zcela přirozeně sám. Když ale praktikujeme nejrůznější metody, jak hněv „ventilovat“, dosáhneme většinou jen toho, že se na něj zbytečně soustředíme. Jeho trvání tím prodloužíme, a někdy jej můžeme dokonce posílit.
Pokud se chceme rozčílení zbavit rychleji, než zmizí přirozeně, je lepší od něj odpoutat pozornost. Tedy zaměstnat se něčím, co s ním nesouvisí. Jakmile se uklidníme, můžeme se na situaci, která nás rozčílila, podívat v klidu, a možná ji i vyřešit jinak.
Mýtus: Když zapadnu do skupiny, zbavím se stresu
Častá představa říká, že když se nám podaří zapadnout“ do určité skupiny, budeme se cítit pohodlněji či lépe. Lidé, kteří se s určitou skupinou ve svém okolí ztotožnit nedokážou, především proto, že s ní nesouhlasí, bývají sice považováni za odvážnější, jejich snaha „držet se své pravdy“ jim však podle častého názoru škodí. A to i proto, že je může stresovat. Výzkumy však naopak ukazují, neshoda s jednomyslným názorem skupiny může být fyziologicky zdravější.
Jsou pochopitelně situace, které konformitu se skupinou vyžadují. Většinou tehdy, kdy usilujeme o postup či lepší osobní uplatnění. Když ale jsou tyto situace spojeny s příliš silnou potřebou potlačovat svou individualitu, mohou být jejich psychologické dopady negativní. Nepříznivě totiž dopadají především na naše sebehodnocení.
Pokud s názory skupiny výrazně nesouhlasíme, snaha „zapadnout“, může vyvolat i kardiovaskulární obtíže. Snaha dosáhnout svého cíle, aniž bychom opouštěli svůj názor, tak bývá pro naše zdraví příznivější.
Mýtus: Když chci druhé lépe poznat, je dobré vidět je ve stresu
Jde o představu, používanou občas u výběrových rozhovorů. Doporučení, které z ní plyne, říká, že uchazeče je třeba během rozhovoru nejrůznějšími způsoby „stresovat“. Například tím, že rozhovor neustále přerušujeme nebo dáváme najevo, že odpovědi nejsou uspokojivé, i když tomu tak není. V podtextu je přesvědčení, že skutečné vlastnosti a schopnosti uchazeče vyniknou za těchto okolností lépe.
Tyto představy či doporučení jsou však v běžných pracovních situacích nevhodné. Důvodem je, že pro poznání kandidátů je důležité naopak to, aby se při rozhovoru cítili příjemně a uvolněně. V takovém případě totiž o sobě „prozradí“ víc, než když musí být trvale „ve střehu“. Výběrový rozhovor vedený v klidu je proto podstatně efektivnější.
Mýtus: Schopnost přesvědčit závisí na pádných argumentech
Argumenty jsou důležité, skutečností však je, že o naší přesvědčivosti rozhoduje především to, jak jsme důvěryhodní, jak dokážeme naslouchat a pomoci druhé straně překonat její obavy.
Když se snažíme někoho přesvědčit, a to o čemkoli, musíme počítat s tím, že si položí otázku, zda nám může důvěřovat. Pokud dojde k závěru, že příliš důvěryhodní nejsme, protože například věc neznáme a sledujeme jen vlastní zájmy, pak se našimi argumenty, jakkoli pádnými, nebude pravděpodobně vůbec zabývat.
V přijetí našeho názoru nebo požadavku navíc druhé straně většinou nebrání její odlišné odborné názory, ale spíš určité, někdy i nevyřčené obavy. Například z toho, že v nové situaci neobstojí, ztratí své výhody, přijde o některé pravomoci apod. Když nejsme na tyto obavy schopni dostatečně reagovat, druhé o ničem nepřesvědčíme.
Důležitým předpokladem přesvědčivosti bývá i schopnost určitého názorového ústupku. Tato schopnost je totiž sama o sobě přesvědčivá. Lidé schopní připustit, že názory druhé strany mají určitá oprávnění, a jsou ochotní je alespoň částečně zahrnout do názorů svých, tak bývají podstatně přesvědčivější.
