Návod k uvažování, označovaný jako Occamova břitva, není žádnou novinkou. Je pojmenován po anglickém filozofu Vilémovi z Okhamu, žijícím na přelomu 13. a 14. století, jeho původ je však ještě starší. Jako návod, jak uvažovat, slouží především tehdy, když nám schází k nalezení příčin určité události dostatečné důkazy či fakta.
Najděte si novou perspektivní práci na jobDNES.cz |
Jedna z nejčastějších formulací Occamovy břitvy říká:
„Když existuje pro nějaký jev více možných vysvětlení, je vhodné přiklonit se k tomu, které je nejméně komplikované.“
Vyjádřeno jinak, pokud se ocitneme v situaci, ve které fakta nehovoří zcela jasně, uděláme nejlépe, když za příčinu určité události budeme považovat tu, které je svou podstatou nejjednodušší, případně nejběžnější.
Důvod, o který se Occamova břitva opírá, není složitý. Běžné příčiny věcí se dějí častěji. Složitější vysvětlení se nutně opírají o větší množství předpokladů, což zvyšuje pravděpodobnost, že některé z nich, a s nimi i vysvětlení jako takové, budou nesprávné.
Zkrátka, když lze určitou věc, skutečnost či událost vysvětlit jednodušeji, není třeba důvody komplikovat a hledat jakákoliv složitější vysvětlení.
Široké množství příkladů
Occamova břitva platí ve vědě (kde se o ni opíral i Albert Einstein), ale i v každodenním životě. Je pravidlem zjednodušujícím uvažování, ale i principem, který umožňuje vidět věci realisticky. Tedy takové, jaké skutečně jsou.
Jan Urban (1953)
 |
Možnosti jeho praktického uplatnění jsou nepřeberné a sahají od velmi jednoduchých až k těm složitějším. K těm prvým patří například situace, kdy prší a náhle spatříme silný záblesk. I když teoreticky může být jedním z vysvětlení to, že přistává UFO, důvod je většinou jednodušší. Spočívá v tom, že udeřil blesk.
Jakkoli se to může zdát podivné, pravidlem Occamovy břitvy se lidé v praxi mnohdy příliš neřídí. Mnohdy ho dokonce využívají spíše opačně, než by měli, a vysvětlení událostí či jevů, která hledají a přijímají, patří spíše k těm složitějším. Často jsou dokonce tak složitá, že jsou téměř nemožná.
Důvodem bývají emoce. Některá vysvětlení mohou být osobně nepříjemná, a vedou tak k tomu, že si skutečnou příčinu věcí odmítáme připustit. Příčinou však mohou být i zvýšené obavy, které v ne zcela jasných situacích pociťujeme a které, jak známo, mívají velké oči.
Příkladem je situace, kdy jsme byli opakovaně svědky toho, jak určitý člověk v určité situaci jedná. Když se s ním ocitneme v podobné situaci znovu, nemusíme dlouho uvažovat, jak se zachová. Occamova břitva říká, že jeho jednání bude stejné jako v minulosti.
Tento závěr je totiž nejjednodušší: opírá se nejmenší počet dodatečných předpokladů. K těm může patřit například představa, že se v mezidobí změnil. To je však většinou nepravděpodobné. Lidé se totiž příliš často a příliš rychle nemění.
V rozporu s Occamovou břitvou může uvažovat i muž, který během dne poslal manželce několik textových zpráv, jež zůstaly bez odpovědi. Namísto toho, aby dospěl k tomu nejjednoduššímu, a tím i nejpravděpodobnějšímu vysvětlení, že se jí vybil mobil a nemá možnost si ho nabít, může se pod vlivem obav domnívat, že jeho žena zprávy záměrně ignoruje. Například proto, že se mu chce pomstít za něco, čeho se vůči ní dopustil (i když sám nemá tušení, o co by mohlo jít).
Podobná je situace, kdy si student, který neuspěl u zkoušky, namlouvá, že příčinou jeho nezdaru byl fakt, že pasáž, kterou u zkoušky neuměl, v jeho učebnici z blíže neznámých důvodů chyběla. Důvody, které pro to hledá, mohou být i poměrně složité, například to, že mu ji z jeho učebnice někdo záměrně vytrhl, nebo že šlo o chybu, které se dopustili v tiskárně. Skutečné vysvětlení jeho neúspěchu je však to, které je nejjednodušší: na zkoušku se dostatečně nepřipravil.
Hanlonova břitva
K častým důvodům zbytečně složitého vysvětlování jevů bývá tendence brát si určité události osobně. Tedy chápat je jako výsledek záměrného jednání jiných, nejčastěji jednání, kterým se nám druzí snaží ublížit.
Příkladem je situace, kdy se s určitým člověkem na něčem dohodneme, a on na naši dohodu zapomene. Pokud trpíme sklonem hledat osobní a většinou poměrně složitá vysvětlení, můžeme se domnívat, že nás daný člověk nemá rád, a to, na čem jsme se dohodli, porušil schválně.
Daleko jednodušší a pravdě bližší však bude, že jde o člověka, který je zapomnětlivý, a to téměř trvale. Stejně jako zapomněl na dohodu s námi, zapomíná i na většinu ujednání s ostatními.
K ještě složitějšímu vysvětlení se může uchýlit podnikatel, který havaroval v autě a domnívá se, že jeho nehodu zosnovala konkurence. Skutečný důvod nehody je však velmi pravděpodobně daleko jednodušší, například jeho neopatrnost.
Složitým a nepříliš realistickým vysvětlením, k nimž se v podobných případech uchylujeme, čelí tzv. Hanlonova břitva. Jde o pravidlo, které říká, že je-li dostatečným vysvětlením určité události lidská neschopnost, neznalost či hloupost, není třeba hledat její vysvětlení jinde. Vyjádřeno jinak, není důvod snažit se ji vysvětlovat složitěji, například tím, že za ní budeme hledat něčí záměr či zlý úmysl.
Podobnou skutečnost, v ještě širší podobě, vystihl i J. W. Goethe, který napsal, že „…nedorozumění a nedbalost stvořily v tomto světě více zmatků než podvody a zášť. Přinejmenším druhé dvě jsou totiž mnohem méně časté.“
Hanlonova břitva je i jedním z návodů, jak čelit zbytečnému stresu. Pokut vidíme za běžnými, nepříjemnými událostmi záměry druhých, pak se těmito událostmi stresujeme více, než je nutné. Tytéž nepříznivé události, které interpretujeme osobně, nás totiž stresují podstatně víc, než když je bereme jako události, které s námi nemají nic společného.
Nedbalost a neschopnost, vedoucí k problémům, nemusí být vždy jen na straně druhých. Jednoduchým vysvětlením složitě vypadajících problémů mohou být i zmatky, které vytváříme sami.
Popperova břitva
Na Occamovu břitvu navazuje i další pravidlo rozumného a efektivního uvažování, a to tak zvaná Popperova břitva. Uplatnění nachází především tam, kde je třeba čelit manipulaci.
Jedním z častých principů manipulace je, že předkládá tvrzení, která nelze jednoznačně ověřit ani vyvrátit. Člověk, který se manipulace dopouští, totiž věří, že když předloží tvrzení, které si její posluchači nebudou moci ověřit, dosáhne toho, že mu uvěří.
Popperova břitva říká, že k tvrzením tohoto typu je třeba být pozorný. A když dojdeme k závěru, že tvrzení druhé strany ověřit ani vyvrátit nelze, neměli bychom se jím zabývat, ani mu naslouchat a už vůbec ne se jím nechat ovlivnit.
Férově vedená argumentace využívá jen konstatování, která vyvrátit či ověřit lze. Lidé tvrdící věci, o kterých to neplatí, tak neargumentují a zpravidla ani nejednají fér.
Jak se o Occamovu břitvu neříznout
Jako všechna jednoduchá, a často velmi účelná pravidla, nemusí ani Occamova břitva platit vždy. V praxi se totiž může stát, že dodatečně zjištěná fakta ukážou, že složitější představa či komplikovanější vysvětlení určitého jevu je pravdě blíže.
Přijetí takovéto představy však Occamova břitva nevylučuje. Její podstatou je jen to, že s vysvětlením bychom měli začít u představy nejjednodušší. Mimo jiné i proto, že jednodušší vysvětlení se ověřují i vyvrací snáze. Ověření složitějších vysvětlení, která se opírají o více okolností, je téměř vždy složitější.
Když pak na základě jednoduchého vysvětlení přijmeme jednoduché řešení, lze ho i snáze uskutečnit.
