Zamrzlou oblast Kennecottu a McCarthy jsme už spolu prozkoumali v prvním díle našeho cestopisu. Přečtěte si Zmrzlým rájem Aljašky kolem Měděné řeky. Po stopách zlatokopů. Po krásném výletě jsme teď zamířili do Mekky zlatokopů, města Dawsonu, s plánem pokusit se při dobrém počasí projet slavnou Dempster Highway, téměř 800 kilometrů dlouhou silnici v kanadských Severozápadních teritoriích.
Osamělým světem
Do Dawsonu míří většina turistů autem po takzvané Top of the World Highway (Dálnice na vrcholu světa) buď z jihu z Whitehorse, hlavního města teritoria Yukon, nebo ze západu z Toku v USA My jsme jeli právě z Aljašky a nutno říct, že to byla jedna z nejosamělejších silnic, po které jsme na Aljašce jeli.
Mt. Sanford vysoká 4 949 metrů, výjimečně neschovaná za mraky
Zároveň ji ale provází jedna nádherná scenérie. Silnice totiž objíždí obloukem západní okraj národního parku Wrangel St. Elias společně s Mount Sanford, 4 949 metrů vysokou horou tyčící se přímo nad okolní tajgou. Měli jsme štěstí na počasí a horu viděli celou, ale jak je skutečně obrovská nám došlo, až když jsme si uvědomili, že jsme od ní téměř 50 kilometrů daleko!
Zbytek cesty z Toku do Dawsonu po Top of the World Highway je hezký, ale s výjimkou městečka Chicken bez výraznějších momentů. Chicken leží kdesi uprostřed pevninné Aljašky nedaleko kanadských hranic. Má 15 stálých obyvatel, kteří zde vydrží i přes zimní mrazy kolem minus 60 stupňů a nutnost dopravovat nemocné či zraněné letecky do téměř 300 kilometrů vzdáleného Fairbanksu.
Bar v Chicken Creek, městečku s 15–25 stálými obyvateli
Losice a mládě. Nedaleko byl medvěd a losice byla asi nervozní a schovaná v jezírku.
Vyjma tří budov a benzinky tady není nic, tedy až na zastavující autobusy plné německých turistů. Nejpočetnější skupinu návštěvníků ale stejně v této oblasti tvoří Američané v obrovských obytných autobusech, které za sebou táhnou terénní auta. Na meziměstských aljašských dálnicích je takových příšer víc než osobních aut.
Mekka zlatokopů
Město Dawson v Kanadě leží na soutoku řek Yukon a Klondike a je centrem celé oblasti Klondike. Nejen že to bylo slavné působiště Jacka Londona, ale také snad nejznámější centrum zlaté horečky Kanady a Aljašky, které v době své největší slávy mělo ohromujících deset tisíc obyvatel. Jen pro srovnání, v současném nejlidnatějším městě Aljašky Anchorage žil tehdy zhruba jeden tisíc obyvatel.
Po večerním příjezdu do Dawsonu jsme se ubytovali v kempu, zřejmě nejpodivnějším, v jakém jsme za celou dobu spali. Bez elektřiny, bez teplé vody, natož sprchy nebo splachovacího záchodu. Majitelem byl německý dobrodruh, který bydlel ve svém malebném areálu mezi spoustou knížek, svíček a holdoval svým zálibám jako například pěstování květin ve starých televizorech. Byl velmi přátelský, ale i tak jsme si museli připlatit za povlečení, protože prý nerad pere.
Železářství v Dawson City
Představení tanečnic v Diamond Tooth Gerties v Dawsonu, Kanadě. Překvapivě bylo povolené focení, natáčení videa ovšem ne.
Po ubytování jsme se nechali trajektem převést přes Yukon a šli do místního vyhlášeného kabaretu Diamond Tooth Gerties. Kabaret, kasino i bar v jednom sídlí v historické budově a snaží se i repertoárem zachovat ducha zlaté horečky. Třikrát za večer zde probíhá představení tanečnic, které vyhazují sukně do výšky, tancují se židlemi, zpěvák a zpěvačka procházejí mezi diváky a zapojují je do představení. Mezi představeními chodí tanečnice po kasinu a muži se předhánějí, kdo se rychleji ztrapní při pokusu nějakou sbalit.
Bahno, indiáni a medvěd s kýtou
Druhý den jsme plánovali vyrazit na Demster Highway, jedinou silnici v Kanadě, která vede za polární kruh až do města Inuvik na 68 rovnoběžce v deltě řeky McKenzie. Trochu jsme váhali, protože pršelo a za vydatného deště jde o dost nebezpečnou silnici, která je navíc hliněná, a proto se na případné poruchy a odtah nevztahuje pojištění od půjčovny aut. Ale podle místních zadržovali mraky nedaleké hory na severu, a tak jsme vyjeli.
Dálnice je dlouhá 800 kilometrů a benzinka i ostatní služby jsou na jejím začátku, konci a přesně uprostřed, nikde jinde. Stojí ale rozhodně za to, po prvních pár kilometrech se projíždí teritoriální park Tombstone (náhrobní kámen) v horách Ogilvie, kterému se říká Patagonie severu pro jeho špičaté holé svahy a drsné počasí.
Dempster Highway
Následovalo 600 kilometrů mírných holých kopců vlnících se v různých tvarech a barvách: od téměř bílé přes růžovou až do černé barvy. Zvlášť při zapadajícím zlatém slunci je to opravdu nádherný pohled a fotografický ráj pro krajináře.
Požitek z okolní krajiny ovšem závisí na počasí. Silnice je sice mírná a hladká, ale zároveň po dešti extrémně kluzká. Obvyklá doba jízdy je podle průvodce 12–16 hodin, ale jakmile namokne, změní se v desítky i stovky kilometrů extrémně kluzkého bahna. Jeli jsme takovým bahnem 200 kilometrů a bohatě nám to stačilo.
Uprostřed je totiž bahno rozježděné do kolejí, ale i nerozježděné okraje široké silnice jsou obrovský risk. Stačí malé uklouznutí a auto v mžiku skončí v příkopu vedle silnice a stovky kilometrů daleko od nejbližšího odtahu. Naštěstí jsme nehavarovali, ale občas jsme dostali pěkný smyk.
Kousek za půlkou silnice jsme minuli polární kruh a vjeli do kanadských Severozápadních teritorií. U značky jsme potkali auto plné místních indiánů a o kousek dál jsme v dálce spatřili medvěda, jak si v tlamě nese kýtu nějakého zvířete. Soby, kterých je v oblasti prý velké množství, jsme bohužel neviděli.
Půlnoční Inuvik plný života
Před Inuvikem jsme měli štěstí a chytli poslední přívoz přes řeku McKenzie, který ale navzdory turistickému průvodci i tvrzení místních jel o hodinu dřív. Do Inuviku jsme přijeli o půlnoci za nádherného západu slunce a červánků na obloze. Hledali jsme něco levného k bydlení, ale narychlo jsme našli jen motel u vjezdu do Inuviku za 170 kanadských dolarů. Šílená cena, ale kvůli únavě jsme to vzali.
Krajina podél Dempster Highway. Tato oblast na fotce je známá horami se zvláštními skalnatými vrcholky, které vypadají jako hrady.
Překvapilo nás, jak bylo o půlnoci v Inuviku živo: na ulicích spousta lidí, i děti jezdily na kole a hrály si venku. Snad téměř všichni byli Indiáni. Hodně zajímavá je místní architektura: dřevěné domy, které silně připomínají Skandinávii, totiž bez výjimky stojí nad zemí na malých nožičkách. Kvůli vysoké zeměpisné šířce je v celé oblasti trvale zmrzlá půda a kdyby byly domy přímo na zemi, vytápěním uvnitř by rozpouštěly půdu pod sebou a propadaly se.
V Inuviku toho ale k vidění moc nebylo. Nemohli jsme si koupit ani suvenýr, protože další den byla neděle a jeden jediný obchod byl zavřený. V turistických informacích nám sice velmi příjemná slečna nabídla čaj a doporučila obchod, kde by snad mohli mít pohlednice, ale neměli. Samozřejmě pršelo, a proto jsme po krátkém obědě vyrazili zpět.
S hudbou na závěr
Opět jsme projížděli nádhernými horami nasvícenými večerním sluncem a i když jsme spěchali, neodolali jsme a zastavovali a fotili. Poslední úsek přes park Tombstone jsme jeli již téměř ve tmě a doufali, že nenarazíme do nějakého zvířete z těch, která při západu slunce vycházejí se svých skrýší. Také jsme si ale přáli stihnout poslední, půlnoční představení v Diamond Tooth Gerties. Show jsme nakonec stihli, ale byla stejná jako před dvěma dny. Oslavili jsme zdárný
návrat alespoň pořádným drinkem a ubytovali se v normálním hotelu.
Krajina s černým medvědem podél Dempster Highway
Další den bylo nádherně a nechtělo se nám z Dawsonu odjíždět, vedle Cordovy to bylo asi nejhezčí město, kde jsme byli. Dokonce jsme si uměli představit nějakou dobu tam žít. U trajektu přes Yukon jsme ještě potkali potulné piano naložené na pick-upu. Klavírista nám vyhrával celou cestu při přejezdu řeky a na nástroji bez zájmu ležel flekatý pes. Kouzelné zakončení výpravy za zlatou horečkou.
