„Půjdete po Betonce pořád rovně a pak zahnete doleva,“ dává mi instrukce starousedlík, když se ptám na cestu k Hrabalově chatě. Míjím Svatojosefský pramen, léčivou kyselku místními přezdívanou Kerka, a za pár minut se ocitám u cíle.
Bíle omítnutá chata vystupuje z husté zeleně a stráží ji kovová brána. Rekreační objekt si Hrabal koupil roce 1965 na inzerát od dvou starších učitelských sester za svůj první knižní honorář. Kersko znal z dob svého mládí a občas sem jezdil se ženou Eliškou na víkendy k přátelům.
 |
Chata v lese se mu stala domovem, byl zde velmi šťastný. V Kersku našel nové přátele, chodil s nimi do hospody, za každého počasí se toulal přírodou celé hodiny. Miloval rovinu polabské krajiny a vzpomínkami se vracel do dětství, jež prožil v nedalekém Nymburce.
U piva s ostatními chataři diskutoval o všem možném – o lese, motorkách, vaření piva i dějinách. Ale o tom, že píše prózu, nikdy nehovořil. V hospodě jen svá témata nenápadně nadhodil a sledoval, jak na ně posluchači zareagují. Zda je zaujmou, nebo je nechají zapadnout během hovoru.
Správný pivovar hledali i na Slovensku. Postřižiny zachránila až Vysočina |
K chatě si pak Hrabal ještě přistavěl patro s prosklenou verandou, jakýsi ateliér, kterému říkal hradlo. Tady nebo venku u stolu pod břízami ťukal do psacího stroje Consul své později celosvětově vydávané knihy. Na „šrajbmašině“ psal velmi rychle, v textu nechával překlepy a neměl rád, když ho někdo při tvorbě rušil.
Právě v Kersku vytvořil svá nejlepší díla, jež se dočkala filmového zpracování: Postřižiny, Obsluhoval jsem anglického krále, Něžný barbar, Příliš hlučná samota.
U Kerského rybníka se točila jedna ze scén filmu Slavnosti sněženek.
Chatu v Kersku koupil Bohumil Hrabal v roce 1965.
Chata byla pro Hrabala i „společenským salónem“. Na zahradě pořádal s manželkou veselé oslavy a kulinářské hody pro přátele, kteří za ním přijížděli z Prahy a dalších koutů republiky. Nejčastější a nejvítanější návštěvou byl režisér Jiří Menzel.
Hrabal se také rád účastnil kerských víkendových akcí, například letního Plesu kožešníků, oslav narozenin, Velikonoc. Když měl dobrou náladu, byl bavičem společnosti a uměl si udělat legraci sám ze sebe.
Pod dohledem estébáků
Největší inspirací byly Hrabalovi příběhy místních lidí, které se rovněž odrazily v povídce a posléze ve filmu Slavnosti sněženek. Snímek se v Kersku filmoval na podzim roku 1983 a zahrál si v něm jak samotný spisovatel, tak i obyvatelé Kerska.
Na výstavě má své místo i pověstný divočák.
Natáčením tehdy žila celá osada a spoustu míst ze slavné komedie poznávám během výletu po naučné stezce. Patří k nim také restaurace Hájenka. Hrabal byl jejím pravidelným návštěvníkem a spolu s chataři tady vypil nejedno pivo. V době normalizace, kdy nemohl publikovat, slavil v restauraci své padesáté sedmé narozeniny. Oslavu však přerušila StB, účastníkům zkontrolovala doklady totožnosti a zakázanému umělci nařídila, aby následující den nemluvil se zahraničním štábem, který o něm přijel natáčet dokument.
Kočičí táta
Hrabal strávil v Kersku víc než třicet let, avšak v pozdním stáří tu nebydlel. Tehdy už byl sám, těžce nesl smrt milované ženy. Zlobilo ho zdraví, chmury občas zaháněl alkoholem a někdy zapil prášky slivovicí. Nechtěl, aby ho v Kersku obtěžovali cizí lidé, kteří se chtěli se známým umělcem setkat. Občas se mezi nimi vyskytli i podivíni, osoby s psychickými poruchami či grafomani, již ho žádali o recenzi svých knih.
Na Hrabalově zastávce v Kersku stále čekají kočky.
Citlivý a plachý Hrabal navíc odjakživa neměl rád lidi, kteří přišli nevhod a byli neomalení. To si pak nebral servítky a poslal návštěvu „do prdele“. Nemyslel to zle, byla to jen jeho obrana, aby měl klid. Jednou, když se na jeho zahradě objevily dvě cizinky, už to nevydržel a dokola vykřikoval: „Všichni idioti táhnou Evropou a všichni přes moji zahradu.“
Do Kerska ale jezdil z Prahy každý den ráno, aby viděl a nakrmil své milované kočky. Většina z nich na něj čekala u autobusové zastávky. Šly pak pomalu s ním až k chatě, kde ho vítaly ty méně odvážné. Hrabal pak sundal ze zad batoh, vyndal grilovaná kuřata, roztrhal je na plechy a do pekáčů a mazlíčkům rozdělil žrádlo. Potom zkontroloval zahradu, napsal krátký text a odpoledne se vrátil zpět. Byl to jeho rituál a zároveň jediný důvod proč žít.
Hrabalův hrob na hřbitově v Hradišťku
Zdraví se mu ale horšilo a musel být hospitalizován v pražské nemocnici Na Bulovce. Po dvou měsících pobytu zemřel v roce 1997 po pádu z okna z pátého patra. Jeho přátelé se shodují, že vyskočil úmyslně. Trápily ho kyčle, dna, měl bolesti nohou. Často mluvil o tom, že nechce být nikomu na obtíž, pomýšlel na sebevraždu a chtěl si sám svoji „komedii“ dohrát do konce.
Urna s Hrabalovým popelem byla dle jeho přání uložena do hrobu na hřbitově v Hradišťku (kousek od Kerska), který sám koupil v roce 1974. Spočinul tak vedle své matky Maryšky, nevlastního otce Francina, strýce Pepina, manželky Elišky a bratra Slávka. Hrob zdobí figurky koček a lahev Postřižinského piva.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Může se hoditNaučná stezka Bohumila Hrabala má třináct zastaveních a měří 14 kilometrů. Trasa se dá projít i částečně, třeba v případě méně fyzicky zdatných osob. Skoro celá stezka vede lesem a v případě příznivého počasí se dá projet i na kole. Pokud si chcete poslechnout ukázky z Hrabalových knih, navštivte u Kubova lesního ateliéru Hrabalův poesiomat. Po stisku tlačítka zazní ukázky z Hrabalových knih, které načetli známí herci i samotný prozaik. V restauraci Hájenka si můžete stejně jako ve filmu Slavnosti sněženek, dát kančí kýtu se zelím nebo se šípkovou omáčkou. Na hřbitov v Hradišťku, kde je Hrabalův hrob, se dostanete malou zacházkou z naučné stezky. Do Kerska dojedete jak autem, tak i autobusem. Z Prahy, Čelákovic a z Nymburka sem jezdí dva autobusy (č. 429, 443) Pražské integrované dopravy. |
