Seděl jsem s šedivě bělovlasým Jaroslavem Monte Kvasnicou na zahradě u jeho domku na okraji Brna. Vedle se líně povalovali jeho malamuti Misha a Fram. Monte mi vyprávěl o vlcích, jeho velké životní lásce a několikrát si přitom nacpal novou dýmku. Pili jsme kafe a já naslouchal člověku, který svým životem připomíná postavu z knih Jacka Londona.
Monte vystudoval filozofii, byl závozníkem, horským nosičem, novinářem, reportérem, průkopníkem českého dog-trekingu a canicrossu, tedy běhání se psy a pochody na dlouhé vzdálenosti. Poslední dobou se věnuje publicistice a záchraně vlků, o kterých vydal dvě knihy: Krajina s vlky – Rapsodie šedých stínů a Honba za přízrakem Gévaudanu. Třetí knihu právě dopisuje.
Vlk je pro většinu lidí chladnokrevný zabiják, bestie, která škodí a je nutno jí vyhubit. Jak to vnímáte vy?
To je blbost. Vlci nemohou za to, co nám způsobují, že napadnou ovce, že dokáží zdecimovat stádo. Byli stálým článkem potravního řetězce v přírodě, jenže ten jsme již dávno roztrhali na kusy. Černou zvěř, která zemědělcům dělá velké škody, by na Šumavě mohli likvidovat vlci. Ale nejsou tam. Jak se objeví, je to něco jako davové šílenství.
Otec vlk zásobuje potomstvo masem
Lidé se vlků zkrátka bojí.
Vlk se stal v křesťanském světě ztělesněním zla, ďábla, legendy o jeho schopnostech jsou někdy až šílené. Za morových epidemií jistě vlci vyhrabávali mrtvoly, mohli napadnout i oslabené a nemocné lidi, ale s příchodem palných zbraní se vlk člověku obloukem vyhýbá. Ale vlk má mnoho nej.
Co tím myslíte?
Podle mě je to nejspolečenštější a nejinteligentnější zvíře, ale také nejpronásledovanější a nejméně pochopené. Řada lidí by chtěla, aby vymizel z přírody úplně, někteří by ho zase chtěli vrátit za každou cenu, ale do nevhodného prostředí. Mluvil jsem s řadou myslivců kteří přiznali, že když vidí vlčí siluetu přes mušku, tak neváhají.
A střelí zdivočelého psa.
V mnoha případech se to stává. Když vlčí hysterie dosáhne vrcholu, pálí se po všem, co se hýbe. V dnešním světě fungují zájmy lidské smečky, ale nakonec se budeme chodit dívat na zvířata jen do zoo nebo na 3D filmy.
Že zrovna myslivci, kteří by měli dbát o rovnováhu v přírodě, jsou vlky posedlí?
Samozřejmě ne všichni, ale vidina vlčí kůže v lovecké chatě je pro všechny lovce mocné lákadlo. A pak jsou tu i pytláci. Střílejí a otravují i vzácnou pernatou. Naše národní parky sice mají různé statuty ochrany, ale sami ochranáři jsou proti řádění v lese bezmocní.
Malamuti se prý vlkům podobají nejvíce, i povahou.
Ve Spojených Státech by jim to neprošlo.
Nejen ve Státech, ale ani v celé západní Evropě. Jenže my máme stále orientální myšlení ruských velkoknížat. Bij a zabij! Na východním Slovensku jednou uspořádali vlčí hon, sjelo se přes dvě stovky teréňáků se střelci. Když na vlka v noci pustíte halogen, neuteče, zůstane stát jako přikovaný. To není lov, to je vražda.
Za vlky jste prošel kus světa. Francii, Španělsko, Itálii, Polsko...
Ano, ale velký dluh mám hlavně k našim vlkům v Beskydech, kam přicházejí ze Slovenska. Řada hajných sice tvrdila, že v jejich rajonu vlk nikdy nebyl, ale on tam nechodí s praporem. Kolikrát se stalo, že jsme na termovizních kamerách viděli smečku, jak jde za nic netušícím člověkem na vzdálenost pár metrů a ještě si ho prohlíží. Jen trus ukáže, že se vlk v oněch místech vyskytoval. V Moravskoslezských Beskydech se začali vlci vyskytovat u hory Travný poprvé v polovině 90. let dvacátého století. Tři smečky asi o 18 kusech dohromady.
Za vlky jezdíte společně se svými psy. Proč?
Malamuty jsem si po zkušenostech s mnoha plemeny vybral pro jejich povahu hodně podobnou vlkům. Já si tisíckrát můžu na některém místě říkat, tady je to vlčí kraj, tady mohou mít doupě, ale pokud nenaleznu stopy, jsou to jen dohady. Psi je ale ucítí naprosto přesně, najdou trus a já vím, že jsem blízko. Nahrál jsem si vlčí vytí na diktafon a to pouštím Mishovi. Ten začne výt, chvíli je ticho a pak se v dálce ozve první zavytí, pak druhé, třetí. Najednou se v měsíčné noci na hřebeni vyrýsují siluety zvířat se zakloněnými mordami. Jsou tu. Nakonec se přiblíží, většinou v půlkruhu.
Misha umí přivolávat vlky
Umíte s vlky mluvit?
Umím jim naslouchat. Poslouchat jejich vytí, poznám jemné nuance v tónech. Dokážu je hodiny pozorovat, jak se k sobě chovají, jak jsou perfektní rodiče. Ale oni se nestarají jen o mláďata. Dokazuje to případ vlčice, kterou našli s prázdnou čelistí. Přišla o zuby, přesto byla v perfektní kondici. Znamená to, že pro smečku byla významná, zřejmě se živila stravou, kterou ji ostatní členové společenství natrávili.
Ale říká se člověk člověku vlkem, tak jak to tedy je?
To platí jen z lidského hlediska. Každá šelma se o svá mláďata stará s maximálním nasazením. Ve vlčím životě nejsou odkládací domovy, babyboxy a smečka má pevnou hierarchii. Pářit se mohou jen alfa samec a samice. Pak ale bohužel přijde chlap s perfektní zbraní, puškohledem a dvakrát si vystřelí a zlikviduje dva vlky. Ostatní se rozprchnou a ze smečky, která měla svou logiku, se stanou páry. Takže spíš člověk člověku člověkem, vlci si naši pomluvu nezaslouží.
Vy vlka obhajujete, snažíte se ho demýtizovat. Co vás k vlkům přivedlo? Já s vlky "vyji" už od dětství. Začalo to už v Karkulce, kde sem fandil vlkovi. A pak mi v sedmi letech táta přivedl domů německého ovčáka. Láska k psímu plemenu byla okamžitě a k vlkům už bylo blízko.
V současné době máte dva malamuty, ale choval jste různá plemena psů. Jaký vztah mají podle vás lidé ke psům?
Snažíme se zvířata polidšťovat, přizpůsobovat je ke svému obrazu, ale to je špatně. Lidé si pořizují psy podle vzhledu, vůbec o nich nic nevědí a někdy to nemusí skončit dobře. Někteří psi jsou neoprávněně nazváni bestiemi, ale zvíře se samo od sebe jako bestie vůči lidem nechová. Člověk ke zvířatům bohužel ano. Musíme se naučit chovat ke zvířeti jako vůdčí osobnost, ale s empatií. My jsme sice jeho alfa samec, ale zvíře to bude zkoušet neustále, jestli nezačneme ustupovat, podléhat mu.
O prstenu na vaší ruce, hlavě vlka, kolují legendy. Vím, že se o tom nerad zmiňujete, ale jste členem nedefinovaného vlčího bratrstva, lidí, kteří se zasloužili o návrat vlků do volné přírody.
Tak nějak to je. Jen nás pár, opravdu se o tom nehodlám šířit. Nejsme žádná sekta, žádné tajuplné společenství. Ten prsten mi přišel poštou, vím asi od koho, ale proč o tom mluvit. Je to ocenění toho, že naše snaha o záchranu vlka má šanci, že nese své ovoce.
Vlci jsou milujícími rodiči
Jaroslav Monte Kvasnica (1953)Po vystudování na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně pracoval jako manažer divadel a hudebních skupin, jako dělník, závozník, vysokohorský nosič ve Vysokých Tatrách, dřevorubec a byl zaměstnán jako novinář a reportér v celé řadě deníků a časopisů. Byl sportovním redaktorem TV NOVA pro jižní Moravu. Zúčastnil se řady horolezeckých expedic a trekkingových výprav – Kavkaz, Pamír, Karpaty, Alpy, Sierra Nevada, Sibiř, Kamčatka... Pokud to situace dovolovala, byli mu na cestách vždy společníky jeho psi. V posledních 10 letech se naplno věnuje volné publicistické a spisovatelské tvorbě a své celoživotní lásce – vlkům. Je duchovním otcem projektu Terra luparum (Krajina vlků), která si vytkla za cíl rehabilitovat vlka v očích veřejnosti. Spolupracuje s "vlčími hlídkami" hnutí DUHA a se správou Chráněné krajinné oblasti Beskydy na mapování výskytu velkých šelem. Je kmenovým autorem mnoha časopisů týkajících se nejen psovitých šelem – Lidé a země, Koktejl, atd. |
